Bojovníci Otce vlasti: Kdo byli smělí rytíři z časů Karla IV.

Na prvním místě je třeba trochu poopravit obecný pohled na Karla IV. jako na nebojujícího či dokonce vojensky slabého panovníka. Je sice pravda, že většinu konfliktů se snažil Karel řešit bez vojenského střetu, ale i on dokázal v případě potřeby sáhnout ke zbrani.

Rytíři a ti ostatní

Ať už šlo o trestné výpravy proti různým loupeživým rytířům, slavné korunovační římské jízdy nebo třeba dobývání Branibor, Karel si musel vytvořit akceschopnou vojenskou sílu, sloužící jako spolehlivé jádro jeho jednotek. Z dobových záznamů vyplývá, že rozhodující část císařského vojska tvořili rytíři a ozbrojenci z českých zemí, na něž se mohl spolehnout. Organizace těchto jednotek byla čistě feudální. To znamená, že každý oddíl byl pevně spojen s místní vrchností, která jej vysílala do boje.

Nejdůležitější část vojska tvořila těžkooděná rytířská jízda, složená převážně z českých šlechticů. Šlo o urozené profesionální bojovníky, již od útlého věku cvičené v boji v sedle i mimo něj, a tak není divu, že to byli právě oni, kdo často rozhodoval o výsledku střetnutí.

V železe zakutý rytíř tvořil společně s obrněným válečným ořem jednotku, jejíž váha se blížila zhruba jedné tuně. To znamenalo sílu, která měla při vyvinutí dostatečné rychlosti naprosto devastující účinek a likvidace nepřítele tak mohla být otázkou minut. Karel IV. mohl podle privilegia Jana Lucemburského využít tyto elitní jednotky v rámci takzvané zemské hotovosti neomezeně po dobu čtyř týdnů, ale jen pro obranu českých zemí. Pokud chtěl táhnout za hranice, musel už rytířům zaplatit.

Plně k dispozici pak králi zůstávaly posádky královských hradů a hotovosti královských měst a klášterů, z nichž se rekrutovala především schopná pěchota, střelci z luků a kuší a také ženisté a trén. Karel IV. se mohl spolehnout i na své leníky, kteří obdrželi nějaký hrad, statek či půdu a byli za to povinni poskytovat určitý počet vojáků.