Bojovnice v bílých pláštích: První lékařky musely za své uznání tvrdě bojovat

Prvními průkopnicemi se staly Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, respektive naopak, neboť Bohuslava získala akademickou hodnost v roce 1880 a Anna až o rok později. Jejich cesty se dokonce střetly ve společném švýcarském podnájmu. Bohužel na něj obě vzpomínaly s hrůzou. Možná je příčina v tom, že splnit si v té době takový sen vyžadovalo nadmíru vyhraněnou a sebevědomou a přitom tvrdohlavou až vzpurnou osobnost, a když se dvě takové sešly v jedněch zdech, byl oheň na střeše. 

Albína Honzáková, sestra první české lékařky promované už na Karlově univerzitě, o emancipaci žen napsala: „Hlavní pružinou […] je vnitřní hluboký a bolestný konflikt, jenž někdy jako zkrvavená rýha vine se celým životem ženy […] a ostře naráží o tvrdou skálu neporozumění.“ 

Jiné kolébky 

Obě ženy přišly na svět v rozpětí pár měsíců na prahu druhé poloviny předminulého století. Nebyly jen současnicemi, ale také krajankami z Mělnicka. Anna se narodila 4. listopadu 1853 ve Vojtěchově (dnes součást obce Mšeno) a Bohuslava 18. března 1854 v Bukolu (dnes součást Vojkovic) nedaleko Kralup nad Vltavou. Avšak původem, a tedy i společenským zařazením byla tahle dvojice více než nesourodá. Otec Anny se vyučil sládkem. Krátkou dobu pracoval i ve vojtěchovském mlýně, kde si našel ženu – dceru svého zaměstnavatele. Záhy se s ní přestěhoval do Podolu a pronajal si pivovar, k němuž později přikoupil hostinec. Anna, nejmladší z jeho tří dětí, nastoupila po německé triviálce do mělnické normální školy, kde si konečně mohla řádně osvojit češtinu. Dětství prožívala v prostředí, které lpělo na konzervativním způsobu života a bylo spíše národně politicky vlažné. 

Naproti tomu otec Bohuslavy zdědil výnosný rodinný statek a o úspěších svého intenzivního hospodaření publikoval články v odborných časopisech. Výhodně se oženil s dcerou barvířského mistra a nakonec přenesl rodinné sídlo do pražského Karlína, kde působil jako úspěšný stavební podnikatel a politicky se přiklonil k progresivnímu křídlu mladočechů. Ve srovnání s provincií poskytoval pražský svět jeho třem dospívajícím dcerám daleko větší vzdělávací možnosti. 

Vyšší dívčí 

Přes různý sociální původ byly však obě dívky nadané a usilovaly o bohatší než pouze všeobecné vědomosti, které jim mohly dát venkovské národní školy. Jenže Anna ve svém úsilí doma narážela na malé porozumění i nedostatečné materiální zajištění. V rodině střední třídy, která lpěla na ustálených zvyklostech, se touha po studiu zdála příliš nereálná. I když díky neutuchajícímu naléhání a také přímluvě mělnických učitelů prosadila Anna nakonec svou, matka se s jejím úmyslem zcela nesmířila. Rodiče ji sice potom finančně vydržovali, nikoli však pravidelně, a hlavně ne v míře, jaké bylo zapotřebí. Anna bydlela od svých jedenácti let u vlastenecké tety v Praze, kde navštěvovala nejprve soukromý vzdělávací ústav pro dívky a po něm i známé lyceum, totiž vyšší dívčí školu, tu ale přerušovaně, neboť obtížně řešila starosti o živobytí. 

Naproti tomu Bohuslava se s žádným omezením nesetkávala. Zámožný a pokrokový otec Keck dceřino rozhodnutí naopak ocenil a umožnil jí studovat na tomtéž lyceu pro dívky, kde se s těžkostmi protloukala Anna. 

Podněty z Amerického klubu 

Pokud se obě dívky nesetkaly už ve škamnách vyšší dívčí školy, pak se zřejmě vídávaly v domě U Halánků. Tam totiž v čítárně a knihovně Náprstkova muzea našel útulek ke svým aktivitám Americký klub dam, ve kterém Anna přilnula ke spisovatelce a přední bojovnici za práva a zájmy žen Elišce Krásnohorské.

Podstatným podnětem pro další cestu obou dívek se mohla stát v klubu prezentovaná kniha Ludmily Šimáčkové o ženském zrovnoprávnění a také přednáška profesora Víta Janovského o aplikaci těchto snah na vysokoškolské studium a lékařské zvlášť. Jak pro Annu, tak pro Bohuslavu to byl zásadní impuls k stanovení životního cíle, jímž měla být medicína. K tomu ale bylo nejdříve zapotřebí na některé z veskrze chlapeckých středních škol získat maturitní vysvědčení a s tím se pak vydat k přijímacím zkouškám na vybranou lékařskou fakultu v cizině, poněvadž u domácích univerzit a jejich fakult zůstávaly dveře před případnými uchazečkami o vysokoškolské studium stále zavřeny. Nabízelo se studium ve Švýcarech nebo v Americe. 

Dvě Češky v Curychu 

Bohuslava zvládla přípravy bez problémů a její maturitu na malostranské střední škole 24. července 1874 noviny oslavily jako malou senzaci, neboť šlo o první úspěšně složenou maturitní zkoušku ženské kandidátky v českých zemích vůbec. Nato zamířila na univerzitu do Curychu, kde uspěla u přijímacích zkoušek na lékařské fakultě. O rok později uvedla do medicínského studia svou známou z pražského Amerického klubu dam a nabídla jí společný podnájem v městečku Hottingen, které je dnes jedním z curyšských předměstí. Anna se totiž přes zvláštní ministerská povolení k maturitní zkoušce neprokousala, nicméně odjela do Curychu a podmíněně (s tím, že vysvědčení dospělosti předloží dodatečně) byla v roce 1875 zapsána do univerzitních matrik s přívlastkem „studiosa medicinae Melnicensis Austriaca“. 

Obě české akademičky se však záhy rozešly a osobní vztah později vystřídalo stále zarputilejší vzájemné přehlížení. Anna se k rozchodu vrátila v jednom z dopisů kratičkou zmínkou: „Na naše doby curyšské vzpomínám s hrůzou – odejela jsem ráda sem do Bernu, abych se jí vyhla.“ Od Bohuslavy podobný komentář chybí, zřejmě by však vyzníval stejně nelichotivě. Co se stalo, se můžeme jen domnívat. 

Anna se vrací domů 

Anna přešla po třech curyšských semestrech na bernskou univerzitu, kde byly školské poplatky a také živobytí přece jen poněkud levnější. I tak ale šlo pořád o náklady přílišné, a rodiče jí proto doporučovali, aby přijala na čas nějakou práci a přerušila studium do doby, než ji budou moci znovu finančně podporovat. Na jaře roku 1878 se vrátila do Prahy, a aby neztratila kontakt se studovaným oborem, požádala o souhlas k případnému pokračování studia na lékařské fakultě české univerzity. Obdržela tu však jen zcela výjimečné a krátkodobé povolení k hospitacím na klinikách některých profesorů. 

Její údajně málo sympatická spolubydlící naopak v Curychu zůstala a ve studiu dosahovala natolik uspokojivých výsledků, že byla v závěrečném roce jmenována asistentkou na ženských odděleních curyšské městské nemocnice: zprvu na interní a po absolutoriu na chirurgické klinice. Disertaci zpracovala u profesora Roseho, známého patrona a příznivce studentek na tamní alma mater, a 4. srpna 1880 získala kýženou akademickou hodnost. Po sedmi ženách z Ruska, čtyřech z USA a čtyřech z Velké Británie, dvou ze Švýcarska a po jedné z Bavorska, Pruska, Srbska a z Rakousko-Uherska se stala 22. doktorkou graduovanou v Curychu a současně první absolventkou tamní lékařské fakulty pocházející z českých zemí. 

Anna se mohla vrátit do Bernu po více než roční přestávce. Nejhorších starostí se zbavila díky peněžním prostředkům, které jí poskytli tamní přátelé a bohatá kolegyně z Kolumbie. Při studiu také psala a posílala do Prahy své příspěvky: mezi cestopisnými reportážemi, fejetony a jinými literárními příspěvky najdeme také odborné zprávy o činnosti R. Demmeho týkající se jeho metod používaných při transfuzi krve a umělé výživě kojenců. Na výzkumu tohoto profesora se Anna podílela během vlastní klinické praxe v bernské městské nemocnici a výsledky pozorování pak zpracovala ve své disertaci. Promovala 30. listopadu 1881. 

Lékařky nejsou žádoucí 

Podle platné legislativy mohli v Předlitavsku (tedy v rakouské části monarchie) vykonávat povolání pouze ti lékaři se zahraničním diplomem, kteří požádali o jeho nostrifikaci a složili rozdílové zkoušky na některé z rakouských univerzit. Ani jedna z českých lékařek však uznání nedosáhla. Ministerstvo kultu a vyučování jejich žádosti zamítlo s odvoláním na dřívější výnos, podle něhož mohly ženy navštěvovat přednášky a cvičení jenom jako hospitantky, nesměly však být imatrikulovány; proto prý nemohly dosáhnout ani doktorátů, a pokud se tak stalo v cizině, nemohly být jejich zahraniční diplomy nostrifikovány. 

Anna se tedy vrátila do Švýcarska a praktikovala krátce v Teufenu a potom v Bernu. V roce 1892 se jí podařilo získat funkci zemské lékařky v Dolní Tuzle a v Sarajevu a stala se v tomto ohledu průkopnicí, po níž nastoupilo do téže služby šest dalších ženských lékařek. Zůstala ale jen necelý rok. Po předčasném návratu „z rodinných a zdravotních důvodů“ (za nimiž stály zřejmě především konflikty s místními úředníky) pracovala v různých sanatoriích a léčebnách ve švýcarských, německých a dalších západoevropských lokalitách. Do Prahy přijela natrvalo teprve koncem roku 1909 a prakticky až do posledního vydechnutí 24. ledna 1924 se věnovala pedagogické práci. 

Boj s nedůvěrou 

Bohuslava získala povolení alespoň k akušerství. Působila jako excelentně připravená porodní asistentka nejprve v předměstském Karlíně a potom přímo v Praze, kde si zjednala širokou klientelu a těšila se u ní všeobecné úctě. Poté se po příkladu Anny přihlásila na místo úřední lékařky v Rakousko-Uherskem okupovaných zemích na Balkáně – do úřadu v Mostaru byla uvedena provizorně roku 1893 a definitivně o tři roky později. V hlavním městě Hercegoviny a jeho širokém zázemí pak zajišťovala lékařskou péči a organizovala zdravotní výchovu mezi ženami, zejména mezi muslimkami. 

Podobně jako Anna bojovala s nedůvěrou a předsudky. „Zvláště pak Turkyně zpočátku mně samé, jakož i mým receptům s nedůvěrou vstříc přicházely a mým nařízením se velice nerady, anebo vůbec nepodrobovaly,“ čteme v jednom z dopisů. Svůj boj ale především díky léčebným výsledkům vyhrála. V závěru života onemocněla cukrovkou a jezdívala každé léto na léčení do Karlových Varů. Zemřela 17. října 1911 u své sestry v Kostomlatech nad Labem.

Za práva žen 

Anna a Bohuslava zaujímají v boji za právo českých žen na vysokoškolské a medicínské vzdělání tutéž úlohu, jakou splnila v podobném úsilí Američanek Elizabeth Blackwellová nebo evropských žen Naděžda Prokofjevna Suslovová. V habsburské monarchii to byly právě obě české lékařky, které především svým působením v Bosně a Hercegovině poskytly účinné argumenty do probíhajících polemik, zda mají být ženám jejich zahraniční lékařské diplomy uznány a zda mají být připuštěny k řádnému studiu medicíny. Rozhořčené diskuse vedly nakonec ke splnění obou požadavků nejprve v Uhrách a později také v Předlitavsku. 

První ženou promovanou na lékařské fakultě české univerzity v Praze se stala 17. března 1902 Anna Honzáková. V následujících letech bylo řádné studium na pražské lékařské fakultě povoleno dalším dívkám, jejichž počet se od roku 1910 začal radikálně zvyšovat.