Bojovaly jako muži, pily jako muži: Husitská doba přála ženské emancipaci

Obecně zažitý středověký pohled na ženu nebyl zrovna příznivý. Žena byla chápána jako tvor slabý, mající sklon k hříchu a tudíž nedůvěryhodný. Proto musela být pod neustálým dohledem mužů – nejprve otce, později manžela. Tento náhled se zakládal z velké části na Bibli. Vždyť to byla právě Eva, která v ráji zhřešila jako první a podařilo se jí svést muže-Adama.

Velkorysému přístupu k ženám nepřispěl ani svatý Pavel, který v jednom ze svých listů křesťany nabádá: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž se má nechat vést.“ Tuto nepříznivou situaci poněkud zmírňovala rytířská kultura a zvláště pak mariánská úcta, která prostřednictvím Panny Marie přiznávala důstojnost a hodnotu ženám obecně.

V zástupech věřících

Zlepšení postavení žen v době české reformace šlo ruku v ruce se vzrůstajícím prosazováním se lidových vrstev, jež nastalo v pozdním středověku. Také prostí lidé toužili po aktivním náboženském životě, aniž by jim vše pouze prostředkovali kněží. Tyto tendence byly od 14. století stále patrnější nejen v českých zemích, ale i jinde v Evropě. U nás se klíčovým mezníkem stalo přeložení Bible do češtiny někdy po roce 1350. Objevovala se i další literatura v národním jazyce jako modlitby či legendy. Náboženské texty se tak staly snáze dosažitelné pro širší vrstvy laiků a lidová zbožnost tím dostala rozhodující impuls pro svůj rozvoj. 

Důležitou roli sehráli kazatelé obracející se k lidem v jejich jazyce. Ti se v předvečer a během husitské revoluce soustřeďovali zejména kolem Betlémské kaple na Starém Městě pražském. Mezi jejich posluchačky patřily zejména ženy z měšťanských a šlechtických kruhů, přičemž na kázání sem přicházela i sama královna Žofie, manželka Václava IV. Konečně ženy kolem sebe soustředil už například známý kazatel Jan Milíč z Kroměříže (1320/5–1374). Povzbuzoval je k častému přijímání těla Páně, jež se přitom do té doby laikům doporučovalo pouze dvakrát do roka. Milíč se dokonce neváhal „ušpinit“ ani takzvaně padlými ženami. Pro bývalé prostitutky založil v Praze útulek s kaplí, jemuž dal nadějeplný název Nový Jeruzalém. 

Hodny následování

Jiný významný reformátor Matěj z Janova (1350/5–1393) dokonce dospěl k radikálnímu závěru, že žena je lepší než muž: „Je totiž obecně známé a nesporné, že dnes jako v minulosti žily svaté ženy tak ctnostně v Kristu, že odčinily pochybení Evy, své matky. A stejně jako ženy předčily muže, když přijaly na tomto světě Krista a první plody všech ctností, jak je zřejmé v Marii, blahoslavené Boží Matce (...), stejně tak, pravím, ve všech věcech Božích, a sice ve víře, naději a lásce k bližnímu, modlitbě, pokání, odříkání, cudnosti, pokoře, skutcích milosrdenství i projevech zvláštních ctností, ženy, které spočívají v Ježíši Kristu, vždy mocně předčí muže.“

Pozitivní přístup k ženám měl i samotný Jan Hus. Velmi dobře to ilustruje dílko jim určené s názvem Dcerka aneb O poznání cesty pravé k spasení. Jedná se o mravoučný spis, jehož cílem bylo naučit ženy správně žít a milovat Boha. Hus k nim v tomto spisku promlouvá velmi vstřícně a je vidět, že má důvěru jak v jejich schopnosti, tak duševní a duchovní kvality.

Mnozí náboženští reformátoři totiž vnímali upřímnou ženskou zbožnost a niternou duchovní zanícenost jako věc hodnou následování, jíž je v nemocné církvi zapotřebí. Také proto se k ženám v textech a kázáních rádi obraceli, jak dokládá příklad Tomáše Štítného ze Štítného (1333–1401/9). Tento laický kazatel a myslitel věnoval své dílo dceři Anežce a společenství žen-panen při Betlémské kapli, do nějž patřila. Nadto pro ně překládal z latiny inspirativní práce jiných autorů.

Ne všichni pochopitelně rádi viděli zapojování žen do husitského hnutí, což dalo podnět pro vznik satirických až zesměšňujících literárních děl, jako byla báseň Viklefice. Zde protřelá husitka namísto vykládání Bible svede nezkušeného jinocha.

Zuřivé bojovnice

Po propuknutí husitské revoluce a radikalizaci širokých vrstev věřících se objevují zprávy o radikálních příslušnicích něžného pohlaví. Nejurputnější bojovnice se logicky soustřeďovaly zejména v táborské obci. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové vyzdvihuje odvahu a statečnost těchto žen, jež v bojích neohroženě stávaly po boku mužů. Na druhé straně letopisec přiznává, že dokázaly být i velmi kruté. O tom, že někdy bývaly dokonce nemilosrdnější než muži, hovoří též jiní. 

Jak vlastně táborské radikálky vypadaly a čím se projevovaly? Podle dobového svědectví měly po vzoru mužů nakrátko ostříhané vlasy, jako muži byly rovněž oblečené, za pasem jim visel meč a v rukou mívaly kameny. Účast žen v bitvách umožňovala specifická bojová taktika husitů, která si zakládala na obraně a vyhýbala se přímým bojům, v nichž by byly ženy proti mužům v nevýhodě. Přesto i tak docházelo ke ztrátám na životech, kdy na bitevních polích mnohdy vedle mrtvých bojovníků zůstávaly ležet zabité ozbrojené bojovnice.

Ženy se uplatňovaly i při budování obranných pozic, jako v případě bitvy na Vítkově roku 1420, kdy táborské radikálky spolu s muži stavěly obranné valy. Kromě samotných ozbrojených střetů se husitské ženy účastnily i drancování kostelů a klášterů. Po vítězné vítkovské bitvě táboritky zpustošily kostel sv. Michala na Starém Městě pražském. Podobně vandalsky si počínaly rovněž v pražském klášteře sv. Kateřiny, který dokonce rozbořily. Husitské ženy údajně za muži nezaostávaly ani v pití alkoholu...

Přístup do typicky mužských záležitostí včetně samotných válečných vřav ukazuje, že se ženy v praxi těšily neobyčejnému stupni společenského uplatnění, jaké bylo do té doby nemyslitelné. Ve specifickém prostředí revoluční společnosti táboritů tvořily důležitou část, s níž se počítalo. Nesmíme ovšem zapomínat, že to souvisí s celkově abnormální situací doby, která se postavila proti zavedeným pořádkům. Táborité stojící proti katolické většině měli zapotřebí každé pomocné ruky. Proto je důležité mít na paměti, že se ve skutečnosti jednalo o určitý výstřelek, který stejně jako sama táborská obec neměl dlouhého trvání. 

Diplomatky a myslitelky

V husitské revoluci se samostatně uplatňovaly též příslušnice umírněného kališnického tábora. Za zajímavý doklad může posloužit příhoda, kdy výhradně ženské členky pražské farnosti sv. Petra na Poříčí sepsaly protest proti radikálním kněžím dosazeným k tomuto kostelu a osobně s ním vyrazily na radnici. Přestože ve výsledku ničeho nedosáhly, svědčí to o sebevědomí a akceschopnosti pražských měšťanek.

Ženy nezůstávaly pasivní ani v duchovní oblasti. Byly takové, které svou zbožnost a myšlenky dokázaly vyjádřit vlastní literární tvorbou. Dochovala se třeba modlitba, složená neznámou prostou autorkou z okruhu Matěje z Janova. Jiná žena zase vytvořila spis, v němž se postavila na obranu Jana Husa. To vypovídá o nemalých ambicích neznámé reformní spisovatelky. Je otázkou, nakolik byly uvedené počiny v této době ojedinělé, případně o kolik dalších děl husitských autorek zůstáváme mezerovitostí pramenů ochuzeni. Objevují se i zmínky o lidových kazatelkách, jež své náboženské názory neváhaly veřejně hlásat. Něco takového samozřejmě duchovní autority zakazovaly. Hlavní problém však představovala neučenost těchto samozvaných kazatelek a jejich laickost; pohlaví v tomto případě stálo až na druhém místě.

Po odeznění husitské revoluce se postavení žen z velké části vrátilo do starých kolejí. Pohusitská doba jim již takové uplatnění nenabízela, a proto jejich hlas opět utichl a proměnil se v mlčení, na další staletí přerušované jen zřídka.