Boj za lásku: Jak to bylo se vztahem Marie Terezie a Františka Štěpána?
Televizní obrazovky rozzářil dvoudílný snímek o začátcích vztahu mezi mladou arcivévodkyní Marií Terezií a Františkem Štěpánem Lotrinským. Skutečně se jednalo o vášnivou lásku, které musely ustoupit státní zájmy?
Diskrétní referát zaslaný pruským vyslancem z Vídně do Berlína praví: „František Štěpán je spíše zavalitý, ale nikoli přespříliš. Jinak je dobře rostlý, i když držení těla je poněkud nedbalé. Jeho chování je naprosto nenucené, což ho odlišuje do císaře Karla VI. Je nepřítelem jakékoli etikety a z jeho osoby vůbec nevyzařuje vážnost úřadu, který zastává. Nestrpí, aby mu dámy líbaly ruku, nenávidí španělský způsob odívání a vyhýbá se mu, kde jen může. Jeho charakter je velice ušlechtilý a nikdy jsem neslyšel, že by byl kdy hrubý či rozzlobený. V drobných třenicích s Marií Terezií je vždy tím, kdo ustoupí.“
Vysněná svatba
Jak už víme, vévoda František Štěpán ustoupil i ve věci držení Lotrinska. Náplastí se měl nejprve stát post místodržícího v Rakouském Nizozemí, brzy nato však obdržel analogický úřad v Uhrách a nakrátko se tedy ocitl v blízkosti své vyvolené. Když roku 1737 vymřel rod Medicejských v Toskánsku, odebral se do Florencie, kterou pro sebe (a tím i pro Habsburky) získal v průběhu handlířských licitací jako více než kavalírské odškodné za utrpěné ztráty.
Ale ještě předtím byla svatba. Konala se ve Vídni a psal se únor 1736. Devatenáctiletou princeznu Marii Terezii, ztepilou a ohnivou blondýnku, si František Lotrinský vzal v osmadvaceti letech. Za jejich svatbou stál cit, a ne rozum nebo dynastická vůle panovníka. Dvanáct roků poté, co se prvně spatřili, a potom, co na sebe po léta v odloučení trpělivě čekali, se spojili 12. února roku 1736 svatbou vskutku velkolepou. Pokud snad pro ženicha byla nevěsta na prvním místě jedinečně výhodnou partií, pak pro Marii Terezii se vévoda stal velkou a celoživotní láskou. Rézinka milovala svého prince od dětství a nepřestala v něm vidět hrdinu ani ve zralém věku, ba ani jako vdova, ačkoliv selhával jako voják, státník i politik, ba časem i jako věrný manžel.
Jen moderato, pane!
Když se dalšího roku uvolnilo vévodské křeslo v Toskánsku, mohl se novomanželský pár odebrat do svého nového léna. Z té doby se dochoval denní rozvrh Marie Terezie, který svědomitě dodržovala podle pokynů svého rádce, hraběte Sylvy-Tarouccy: „Ve všední dny vstát v půl šesté. Obléknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četby, od devíti do dvanácti audience ministrů, ve dvanáct hodin děti, ženy a ostatní, v jednu hodinu oběd, do tří hodin zábava nebo odpočinek, ve tři hodiny čtení modliteb za zemřelé, od čtyř do šesti hodin úřadování, psaní nebo audience, v šest hodin růženec, potom do devíti hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od pěti do deseti večer audience.“
I když... V onom denním pořádku se jaksi vytratilo soukromí. Jistě existovalo, ale nemluvilo se o něm. Důvodně se však dá předpokládat, že Marie Terezie a František Štěpán si manželského štěstí užívali dosyta. Přesně rok a půl po svatbě se jim narodila první dcera Marie Alžběta a další brzy následovaly. Zejména císařský dědeček vnímal úrodu dětí s pochopením, ovšem daleko víc přece jen toužil po vnukovi než po vnučkách. Habsburská kolébka potřebuje přece syna! Ti dva se snažili, seč jim mladé síly stačily. Když se císař dozvěděl, že s mladým párem spadla těžká barokní postel, napsal svému zeti s jemnou výčitkou: „Jen moderato, pane, nepřehánějte!“ Starý císař se však vyhlíženého mužského dědice trůnu nedočkal. Budoucí Josef II. se narodil až 13. března roku 1741, zatímco Karel VI. zemřel 20. října 1740.
