Blouznivci českého středověku: O co usilovali náboženští radikálové, známí jako plačtiví bratři?
Náboženská scéna po husitských válkách nesestávala pouze z kališníků a katolíků, byla mnohem pestřejší. Zvláště mezi nižšími společenskými vrstvami na venkově vznikaly skupinky stoupenců radikální reformace, tradičně označované za mikulášence či plačtivé bratry, které navazovaly na učení svérázného selského vizionáře.
Zakladatelem mikulášenců se stal samozvaný prorok Mikuláš (1421–1495), jenž pocházel ze vsi Vlásenice nedaleko Pelhřimova, proto se jeho přívrženci příležitostně označovali také jako vláseničtí bratři. Co se Mikulášova života a učení týče, historických pramenů se dochovalo jen velmi málo. Hlavním zdrojem informací o něm i jeho stoupencích je pro nás Konfese neboli Vyznání víry bratří mikulášenských, která byla vydána až v roce 1576, tedy asi 80 let po Mikulášově smrti.
Ze života proroka
Mikuláš byl původně prostý sedlák, pravděpodobně neuměl číst ani psát. Bedlivým nasloucháním čtení z Bible a kázání kališnických kněží však údajně nabyl základní náboženské vzdělání, které dále rozvíjel svým osobitým způsobem. Rozhodující událostí v jeho životě se stala vidění, kterých se mu v období pěti let mělo dostat celkem dvaadvacet. Během nich prý hovořil s Bohem, odlétal na Olivetskou horu ve Svaté zemi či spatřil peklo, očistec a andělské kůry. Zhruba od poloviny 15. století pak Mikuláš začal působit jako náboženský vůdce a roli kazatele následně zastával po čtyři desetiletí. Mikuláš z Vlásenice byl velkým obdivovatelem Jana Husa. Upálenému českému reformátorovi mimo jiné přičítal obnovu přijímání podobojí, které považoval za nutnou podmínku ke spáse.
Vedle eucharistie věnoval z tradičních sedmi svátostí římskokatolické církve zvláštní pozornost také křtu a pokání. Od svých následovníků Mikuláš vyžadoval přísné svěcení svátků a nedělí, přičemž nesmlouvavý byl i ve věci dodržování půstu. Zcela zásadní úlohu v jeho učení hrála lidská mravnost a spravedlnost. Velmi tvrdě líčil důsledky lakoty a marnivosti, nemilosrdně tepal jakoukoli podobu křivdy a bezpráví, a současně kategoricky odmítal útlak i násilí. Věřící, kteří nejednali mravně, spravedlivě a poctivě, čekala podle Mikuláše pekelná muka, která se prorok neštítil velmi barvitě vylíčit.
Obzvláště přísný byl vůči panskému a zemanskému stavu. Těmto lidem hrozil nejen pekelným ohněm po smrti, ale také tvrdým trestem ještě za života. Vyšší i nižší šlechtu totiž obviňoval z bezpráví vůči poddaným, čímž lid de facto vyzýval k povstání a nelítostné odplatě. Asi tedy nepřekvapí, že se k mikulášencům přidávaly zejména nižší společenské vrstvy, kdežto vzdělaní lidé a šlechta zájem o toto náboženské hnutí příliš neprojevovali.
Nežli mrtvolu, raději peníze
V souladu se svými přísnými životními pravidly se Mikuláš rozhodl opustit manželku (viděl v ní ďáblovo pokušení) a stal se poustevníkem. Kde přesně se někdejší sedlák oddával hloubavému samotářskému životu, není známo. Pravděpodobně to však bylo poblíž dnešního města Černovice, jelikož zanedlouho byl zajat a odvlečen na blízký hrad Choustník. Tam jej prý roku 1471 nejprve trápili hladem a žízní, načež ho začal vyslýchat horlivý katolík Jiřík Hrobský ze Sedlce společně s dalšími urozenými pány a skupinou římskokatolických kněží.
Mikuláš si měl hned na počátku rokování přitížit výrokem o papeži, k němuž ani vzdáleně nechoval úctu, nýbrž jej považoval za hlavní příčinu destabilizace církve. Před smrtí utopením či upálením, jíž mu vyhrožovali, prostořekého kazatele zachránil jakýsi učenec z Českých Budějovic. Ten totiž navrhl, že by bylo lepší za Mikuláše požadovat výkupné, nežli jej na místě usmrtit. Nakonec se tak jako neškodný blouznivec přece jen dostal zpět na svobodu. Od své nežádoucí aktivity přitom ani v nejmenším neupustil. V průběhu následujících let putoval po Čechách, nadále vykládal svá vidění, šířil proroctví a volal po mravní obrodě. Kvůli svým názorům však postupně získával nepřátele jak v táboře katolíků, tak podobojí.
Pouhé nádoby
Ještě za Mikulášova života došlo ke vzniku několika náboženských skupin vyznávajících a praktikujících jeho učení, a to hlavně ve středních a jihovýchodních Čechách. Od jiných náboženských hnutí se mikulášenci odlišovali zejména svým silně vizionářsko-apokalyptickým zaměřením. Důležitým zdrojem poznání se pro ně stala údajná zjevení a jejich interpretace. Pro zajímavost uveďme, že sám Mikuláš na základě svých vidění mimo jiné prorokoval, že Češi na sebe svou hříšností a bezbožností přivolají trest. Předcházet mu prý bude osm znamení, a pokud se lidé ani poté nepolepší, do země vtrhnou nepřátelská vojska ze všech světových stran. K rozhodující, vpravdě apokalyptické bitvě pak dojde pod horou Blaník. Tehdy Čechům záchranu poskytnou bojovníci, kteří vyjedou z nitra hory a nepřátele pobijí nebo zatlačí na útěk. Mikuláš z Vlásenice takto položil základy pověsti o blanických rytířích.
Zjevení však neměla být zdaleka jen záležitostí samozvaného proroka. Mikulášenci několikrát do roka pořádali schůzky, na nichž vyčkávali, až bude někdo obdařen Božím vnuknutím, které by následně přítomným vyložil. S tím mimo jiné souvisí i další specifický znak mikulášenců, a sice zdrženlivost vůči vzdělání. Učenost totiž považovali za překážku v projevu Ducha svatého. Sami sebe leckdy dokonce označovali za pouhé „nádoby“, přičemž čím byla ona „nádoba“ prostší, tím jasněji a srozumitelněji mohl Duch svatý hovořit. Na setkáních mikulášenci ale také rozjímali nad vlastním životem, činili pokání a plakali nad svými hříchy, takže se jim přezdívalo plačtiví bratři. Zanedbání účasti na těchto shromážděních přitom bylo považováno za těžký hřích, pakliže k tomu dotyčný neměl velmi vážný důvod.
Společenství bez kněží
Mikulášenci neměli své vlastní kněží a na bohoslužby docházeli k utrakvistům, příležitostně se účastnili i shromáždění Jednoty bratrské. Současně však velmi dbali na to, aby příslušní kněží byli řádně vysvěceni a vedli spořádaný život. Podle svých vlastních přestav ovšem mikulášenci měli bezprostřední vedení přímo od Boha, jehož se jim dostávalo skrze výše zmíněná zjevení. Koneckonců právě ta pro ně znamenala osu životní orientace i ústřední zdroj věroučného poznání. Nadto jistě nepřekvapí, že z Písma jejich pozornost poutalo hlavně novozákonní Zjevení Janovo a jeho tehdejší výklady.
Co se organizace mikulášenců týče, v čele společenství stál starosta, jímž byl až do své smrti Mikuláš z Vlásenice. Starosta měl dále k dispozici 12 „starců“, kteří mu pomáhali při společných shromážděních a při udržování mravní kázně věřících. Mikulášenci byli výrazněji zastoupeni v Pardubicích, Kutné Hoře, Poděbradech, Lysé nad Labem, Dřevčicích, Praze či Táboře. Zvláště významným střediskem se stal Pecínov na Benešovsku (odtud také příležitostné pojmenování pecinovští bratři), kde se často konala již zmíněná společná shromáždění. Členové mikulášenců se obvykle vyznačovali silným sociálním cítěním, nezřídka pečovali o chudé a někteří při svých domovech dokonce mívali malé přístřešky pro pocestné.
Cesta do (polo)zapomnění
Ačkoliv přívržence mikulášenci nacházeli zvláště v nižších společenských vrstvách, existovaly i výjimky. Prestižní postavení si členové společenství vydobyli kupříkladu v poslední čtvrtině 16. století ve městě Tábor, kde pronikli až do obecní správy. Pro utrakvisty mikulášenci patrně nepředstavovali výraznější nábožensko-společenský problém, snad i kvůli nižšímu počtu příznivců. Nicméně je známo i několik excesů jejich členů.
Příkladem za všechny může být jirchář Matěj Sláma, který v osmdesátých letech 15. století začal být misijně velmi aktivní v Praze. Ve svých projevech nejenže útočil na hříšné kněží, ale rovněž veřejně prohlašoval, že v něm přebývá Duch svatý, skrze něj promlouvá a koná díla. V roce 1486 jej nakonec nechala konzistoř podobojí uvěznit a v žaláři pak prý své učení odvolal. Souběžně začali být stíháni také další mikulášenci a někteří z nich skončili jako bludaři v šatlavě. Jednalo se však spíše o výjimečný případ, k širšímu stíhání či trestání mikulášenců zřejmě nedocházelo.
Jelikož se stoupenci učení Mikuláše z Vlásenice objevují ještě na konci 16. století, v českých zemích působili nejméně 150 let. Po bitvě na Bílé hoře byli oficiálně zakázáni, stejně jako jiné nekatolické denominace.
Přinejmenším povědomí lidí na Pelhřimovsku o působení Mikuláše z Vlásenice se ale zcela vymýtit nepodařilo. Hmatatelným důkazem je dodnes existující kaple sv. Mikuláše, jež se nachází při cestě ze vsi Vlásenice do Pelhřimova. Traduje se, že tato drobná stavba vznikla na místě nazývaném U Křížků, které se prý několikrát stalo dějištěm Mikulášových vidění (při jeho cestách na ranní mše v pelhřimovském kostele). Nachází se tu i kámen, do nějž samozvaný prorok údajně vytlačil při modlení svá kolena. Zasvěcení kaple sv. Mikuláši z Myry mělo překrýt místní tradici upomínající na zvláštního náboženského vizionáře z 15. století. Toto malebné místo je dnes zároveň asi jedinou výraznější památkou připomínající středověkého prorokujícího sedláka i jeho pozapomenuté stoupence.