Bizarní slavnosti: Středověké cechy slavily své řemeslo nejpodivnějšími rituály
Upalování papeže? Defenestrace nebohých hus? Tkalcovská travesty show? Poznejte deset nejpodivnějších slavnostních zvyků evropských obchodních cechů přelomu středověku a novověku!
Středověké a raně novověké cechy sdružovaly obchodníky, mistry i tovaryše nejrůznějších řemesel. A též poskytovaly tehdejší společnosti jistou dávku kulturního vyžití. Různé sezonní slavnosti, oslavy a svátky, které pořádaly, nabývaly v průběhu dějin často bizarního charakteru. Zpravidla se vyvinuly z nějakých původně praktických a účelných aktivit. Často také měly „propagovat“ činnost, které se cech věnoval. Občas se ale původní význam vytratil a zbyly pouze sotva pochopitelné rituály, jejichž účel navíc znali pouze členové daného společenství. Pojďme se na některé podívat!
Upalování papeže
Pekařský cech ve francouzském Troyes každoročně upaloval papeže. Jistě, ve skutečnosti šlo pouze o upálení symbolické a obětí rituálního žhářství se stávala jen podobizna papeže. Tamní pekaři ho jemně řečeno neměli v lásce, vedl s nimi totiž dlouhodobě různé spory o obchodní předpisy a sužoval je vysokými daněmi. Cechovní tovaryši a mistři s papežskou podobiznou obcházeli město, a když dorazili na náměstí, za zvuků hudby a bujarého veselí papírového zloducha zapálili na hranici.
Slavnost Hanswurst
Řeznické cechy ve středověkém Německu rády šprýmovaly. Jednou ročně se oblékli do pečlivě připravovaných kostýmů a komických masek a vydali se na hlasitý rej městem. Smyslem průvodu bylo napálit a zesměšnit co nejvíce lidí! Vrcholem slavnosti bylo vystoupení postavy Hanswursta, jehož jméno můžeme přeložit třeba jako Buřtík Honza. Tento šašek vedl průvod, předváděl scénky a vyprávěl mnohdy velmi oplzlé vtipy.
Houpání platýse
Jak zajistit rybářům celoroční úspěch? Na to přišli členové rybářského cechu v německých Brémách. Každý rok na jednom z tamních náměstí zavěsili na provaz obřího platýse a houpali s ním sem a tam. V tomto případě opravdu netušíme, proč tamní cechmistři tolik dbali na udržení zrovna tohoto konkrétního postupu, ale můžeme prohlásit, že praktika obvykle přinesla své ovoce, neboť Brémy bohatly a rozrůstaly se populačně i svým významem.
Házení hus
Můžeme se dnes podivit, že i pasáci hus měli svůj cech. Tedy alespoň v belgickém Ypres. I takováto činnost nejspíš vyžaduje specifického „fištróna“. Členové cechu se každý rok pravidelně vyžívali v – dnešním pohledem – poněkud nehumánní praktice: házeli živé husy z vrcholu tamní radnice! Husy většinou pád vcelku bez problému přežily. Pod radnicí na ně totiž čekali chytači, kteří se předháněli v tom, kdo jich zvládne polapit nejvíce. Mohli si je potom nechat a sníst? O tom nám historie nic neříká.
Pochod pýchy
Převlékání za opačné pohlaví rozhodně není žádný moderní výmysl nebo úchylka současné doby, jak se nám někteří snaží namluvit. Ve skutečnosti je to zvyk starý jako lidstvo samo. V Bruselu na takové výroční travesty show stála nejdůležitější slavnost tamního tkalcovského cechu. Muži převlečení za ženy procházeli v průvodu ulicemi města, tancovali a křepčili. Říká se, že tím dávali najevo vzájemnou solidaritu. Věřili také, že tento hrdý cechovní průvod přinese štěstí a prosperitu nejen jim, ale i celému městu.
Medvědí tančení
Medvědářství bylo ve středověku pokládáno za řemeslo jako každé jiné. A členové medvědářského cechu na něj byli náležitě pyšní! Své dovednosti a um při krocení divokých šelem předváděli v Norimberku každý rok na slavnosti, která bavila celé město. Můžeme s klidem prohlásit, že právě podobné slavnosti stály na prahu pozdější obliby cirkusů.
Slavnost hlav
Některé cechovní rituály musely působit děsivě. Jak jinak si představit slavnost kožešnického cechu v německém Augsburku, při které si členové nasazovali na hlavy masky vyrobené z různých zvířat, nejčastěji lišek, medvědů a vlků? V těchto strašidelných čapkách se procházeli ulicemi a děsili nebohé obyvatele města. O pouhé strašení samozřejmě nešlo – mistři svého oboru chtěli ukázat svou zručnost ve zpracovávání rozličných zvířecích kůží a kožešin.
Pouštění krve
Ve Frankfurtu nad Mohanem se tamní holičský cech nebál takříkajíc jít až na krev. Rituální násilí se vlastně při různých cechovních i lidových slavnostech objevovalo celkem často, ale jen málo z těch, o kterých víme, se specificky zakládalo na krvi. Frankfurtští holiči se každý rok sešli na náměstí a vzájemně se podřezávali! Otevírali si žíly či tepny a krev pak nechali chvíli volně vytékat do lavoru. Že to je přesný opak toho, co by zákazník od holiče chtěl? Podobné neplechy a naschvály jednak patřily k cechovnímu humoru, ve skutečnosti ale holiči pouštěli zákazníkům žilou v rámci svých služeb – věřilo se, že to prospívá zdraví a pročistí ducha. Tamní holiči si zároveň zřejmě tropili šprýmy i z nekvalitní pouliční konkurence. A upozorňovali přihlížející na to, aby raději vyhledali holiče kvalifikovaného, který prošel cechovními zkouškami.
Chůze po ohni
Tuto praktiku známe spíše z Orientu, ale oblíbili si ji také kováři ve francouzském Toulouse. Rozžhavené uhlí bylo jejich denním chlebem a tovaryši se brzy naučili, že „dobrého nepálí“, a tak se po něm klidně procházeli bosýma nohama. Ukazovali tím jak svou sílu, tak odvahu.
Opilý průvod
Asi nás nepřekvapí, že členové vinařského cechu rádi popíjeli produkty své práce. I dnes si užíváme různých „alkoholických“ festivalů. Vinaři v Bordeaux z hromadného popíjení udělali každoroční slavnost, jejímž cílem bylo se co nejvíce veřejně opít. Budiž jim ale dopřáno: práce na vinohradech rozhodně nebyla žádný med. A kdo by si alespoň jednou ročně nechtěl vyhodit z kopýtka?
K čemu sloužily cechy?
Každý z cechů zodpovídal za dodržování profesních norem, hlídal kvalitu výroby, pečlivě střežil technologické postupy a usiloval o regulaci obchodu tak, aby co nejvíce prosperoval.
