Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále (2)

Nejen dnes, ale i ve středověké válce často rozhodovaly o výsledku informace o pohybech nepřítele. Zatímco si Lothar s Otou naivně mysleli, že Soběslava překvapí, ten byl zjevně dost přesně informován o každém jejich kroku. Ať už měl v jejich táboře své lidi, nebo zapracovali rychlí zvědové (či obojí dohromady), český kníže byl připraven.

Předchozí část: Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále (1)

Přes Krušné hory nevedlo mnoho schůdných cest a kromě té chlumecké přicházely v úvahu vlastně jen mostecká a chomutovská. Ty však byly relativně daleko na jihozápadě a navíc byly horší, takže Soběslav mohl podle pohybu saského vojska dopředu určit, kde se vynoří. Rozložil se tedy se třemi až čtyřmi tisíci českých bojovníků u hradiště Chlumec a trpělivě čekal. Nad průsmykem nechal zbudovat několik válečných táborů, kde ukryl část jednotek, aby odtud mohly překvapivě zaútočit.

Nám pomáhají svatí

A pak se prý ve ztichlé zimní krajině ozval orel, což mělo být pro české vojsko znamení, že se nepřítel blíží. Jiní kronikáři tvrdí, že to Čechové poznali podle zkalené vody v horských potocích. Možná říšské vojsko prostě spatřili vhodně umístění čeští zvědové.

Kaplan Vít oděný v brnění měl na hlavě přilbu a vypadal prý jako hrdina Achilles. V rukou třímal kopí svatého Václava s praporcem svatého Vojtěcha. Náhle pronesl vzrušeným hlasem ke shromážděným vojákům: „Druhové a bratři, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za nás.“ Ostatní sice nic neviděli, ale kaplanovi věřili, takže odpověděli sborovým „Kyrie eleison!“

V pasti

Většina nic netušících rytířů Otova předvoje měla zbroj pořád složenou na koních, když zazněl český povel k útoku. Překvapení bylo dokonalé a sesypalo se na Sasy ze tří stran. Nejméně jeden šik zaútočil z připraveného vyvýšeného lesního tábora. Spíš než bitvu to připomínalo masakr. Zatímco stovky unavených Sasů byly bez milosti rozsekány a zbytek se obrátil na útěk, na české straně prý zahynuli pouze tři bojovníci. V krvavé řeži padl i sám Ota Černý.

Když utíkající Sasové přiběhli k hlavnímu vojsku krále Lothara, zachvátila panika i většinu zbylých vojáků. Sám král se však prý zachoval „zmužile jako lev“ a s chladnou hlavou zavelel k organizovanému ústupu na některé z blízkých návrší. Zpět přes hory utíkat nemohl a vpředu čekali Čechové. Na návrší ho obklopili jeho štítonoši a hodlali ho bránit do poslední kapky krve. Češi ho neprostupně obklíčili, takže neměl šanci uniknout.

V té chvíli mohl Lothar bojovat svůj poslední statečný a předem prohraný boj, nebo se uchýlit k jednání. Rozumně zvolil druhou možnost, protože po Otově smrti už stejně neměl o co bojovat. Kníže Soběslav na jednání přistoupil a k překvapení některých dokonce nekladl poraženému a zajatému králi žádné potupné podmínky. Nechtěl po něm nic jiného, než aby ho potvrdil jako právoplatného knížete, a dokonce od něj přijal Čechy v léno! Za to slíbil propustit jeho i všechny zajaté říšské šlechtice.

TIP: Rytířští králové na českém trůně: Kteří panovníci se vyznamenali v boji?

Král musel být dojat jeho velkorysostí. Získal v Čechách důstojného spojence, kterého pro svůj boj v říši potřeboval. Soběslav se vzdal možného tučného výkupného, jež by za Lothara určitě mohl požadovat, a odměnou mu bylo přátelství římského krále. A to nebyla malá cena. Hodila se mu pro zajištění pozice v Čechách vůči případným rebelům, a hlavně získal přední místo mezi říšskými knížaty.