Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále (1)

Nešlo o nic menšího než o knížecí stolec v Praze. Po smrti knížete Vladislava roku 1125 na něj usedl jeho mladší bratr Soběslav. Mezi českými předáky byl poměrně oblíbený. Kronikáři vyzdvihují tyto jeho nevšední vlastnosti: „moudrostí nad zralé zralejší, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný…“. Navíc byl zjevně urputný a tvrdý, někdy až krutý a bezohledný, když chtěl dosáhnout svého cíle. To ovšem v raném středověku symbolizovalo silného a dobrého vládce.

Jenže problém byl v tom, že podle platného stařešinského řádu měl na trůn usednout nejstarší člen rodu Přemyslovců, což byl Ota Černý, bratranec předchozího i současného knížete. Jednu dobu už byl dokonce vyhlášen jako Vladislavův nástupce, a tak své opominutí těžce nesl. Jenže mezi Čechy měl málo stoupenců, proto se obrátil na římského krále Lothara III. ze Supplinburgu. I on usedl na trůn v roce 1125 a nutně potřeboval posílit své pozice v říši.

Ota Černý mu nabídl spoustu peněz a pevnou věrnost, když mu pomůže k vládě v Čechách. Lothar neváhal, chytil se příležitosti, připravil vojsko a očekával, že zahájí vládu velkolepým vítězstvím. Ota mu ostatně tvrdil, že má v Čechách spoustu příznivců, kteří se k němu přidají, když tam vstoupí s vojskem, a společně pak Soběslava vyženou.

Přípravy na válku

Snad i proto poslal Lothar českým předákům ultimátum, že mají zpupného Soběslava sami vypudit, jinak sám vtrhne s vojskem do země a knížete i jeho věrné potrestá. Jenže to se přepočítal. Češi obecně neměli rádi, když se jim římští králové či císaři vměšovali do vnitřních záležitostí. Přece si nenecháme diktovat potupné podmínky, řekl si Soběslav i jeho blízcí a všichni se začali svorně chystat na boj.

Knížecí kaplan Vít se rozjel do vsi Vrbčany, která kdysi patřila k panství Slavníkovců, a na zdi tamějšího kostela nalezl praporec svatého Vojtěcha, jenž z rodu Slavníkovců pocházel. Rozradostněný kaplan slavnostně připevnil prapor na kopí svatého Václava a Češi tím získali posvátnou standartu, aby mohli bojovat za podpory svých nebeských přímluvců. Bojová euforie dostoupila vrcholu, jenže to už udeřila zima. Jakékoliv cestování se kvůli mrazům stalo obtížným. Jak jsme už zmínili, v zimních měsících se ve středověku příliš nebojovalo. Rytířům totiž kovová zbroj přimrzala ke spodnímu odění a železná přilba se stávala téměř neúnosnou přítěží. Kníže Soběslav přesto neváhal a na jaro nečekal. Věděl, že se nepřátelská armáda shromažďuje v Sasku, a nechal proto veškeré pohraniční průsmyky v Krušných horách přehradit přeseky, tedy pokácenými stromy.

Ota Černý zatím už od prosince svolával v Lotharově jménu vojsko v dolnosaském Goslaru. Ten je od českých hranic dost vzdálený, ale právě tam dorazil někdy na přelomu ledna a února 1126 římský král Lothar. Pod jeho korouhví se tam shromáždily dva až tři tisíce bojovníků. Většinou pocházeli z Lotharova domovského Saska, ale byl tu i markrabě Severní marky (pozdějšího Braniborska) Albrecht Medvěd, durynský hrabě Ludvík von Lohra či syn holštýnského hraběte Hartung. 

V polovině února se říšské vojsko rozložilo na německé straně Krušných hor a chystalo se ke vpádu do Čech. V únorovém mrazu byly ovšem hory neprůchodné a vydat se do jejich spárů by byla čirá sebevražda. Hned 16. února se ale na knížata z říše usmálo štěstí. Přišlo nečekané oteplení a silná obleva.

Král Lothar k sobě povolal Otu Černého a řekl mu něco v tomto smyslu: „Mám-li ti pomoci k tvému právu, musíš teď prokázat odvahu. Vezmi si 200 mých rytířů i s jejich doprovodem a najdi cestu skrz hory. Já tě budu s ostatními muži následovat.“ Ota bez výhrad souhlasil. Zdejší krajinu dobře znal, vzal určené muže a vydal se na obtížnou cestu.

Dva dny se vojska proplétala horskými průsmyky. Zima sice polevila, ale obleva způsobila velké rozvodnění toků a překračování horských potoků se tak stalo obtížnou překážkou. Další problém představovaly Soběslavovy přeseky, které bránily v cestě. Přechod hor musel být pro říšské vojáky noční můrou. Nad horami se vznášela mlha, v níž sám Ota několikrát zabloudil. Unavení muži si sundávali zbroj a nakládali ji na koně. Těšili se na to, až tahle hrůza skončí.

Dokončení: Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále (2)

Ota i Lothar ­předpokládali, že Soběslav nic netuší a čeká v teple v daleké Praze, takže ho svým odvážným zimním přesunem překvapí a Čechy bez odporu zaberou. Když po dvoudenním pochodu konečně sestupovali z hor k hradišti Chlumec, rýsoval se před nimi konec strastiplné pouti. Předvoj vedený Otou procházel zřejmě údolím Telnického potoka, král Lothar s hlavním vojskem a zásobami buď za ním, nebo vedlejším pohodlnějším údolím Jílovského potoka. Všichni mysleli, že si v podhůří odpočinou, doplní zásoby a vydají se na Prahu. Tam dole zatím čekala smrt!