Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

O potřeby malých princů a princezen pečovaly stovky sloužících. Žili obklopeni nesmírným přepychem, jenže za tuto výsadu platili krutou daň. Své rodiče obvykle spatřili na pouhou hodinu, a to ještě museli sedět tiše jako pěny a zdvořile čekat, zda se je jejich matka či otec uráčí oslovit. Už od útlého věku po nich jejich chůvy, vychovatelé a guvernantky vyžadovali disciplínu a železné sebeovládání. 

Princezny na hanbě

Děti, které měly jednou usednout na trůn, mnohdy zažily nejedno ponížení. Například rumunská královna Marie, která se dočkala korunovace roku 1914, vzpomínala, jak démonický pár vychovatelů dělal vše pro to, aby rodičům ukázal jejich potomky v nejhorším světle. V tom obzvláště vynikala princeznina guvernantka. „Dvojznačnou konverzací nás stále znovu sváděla k tomu, abychom se vyptávaly na skrytá tajemství života, a potom matku informovala o tom, jaké jsme neslušné dívky,“ svěřila se v dospělosti královna. 

Podobně se často chovali také vychovatelé z řad duchovenstva. S oblibou poukazovali na zvrhlost svých svěřenců, zejména dívek. Když se jim malé princezny pokoušely vzepřít, vyhrožovali jim, že doporučí rodičům, aby je dali do kláštera.

Budoucí králové a královny se zastání od rodičů nedočkali. Ti v nich viděli především věc, která musí poslouchat na slovo. Svůj postoj jasně vyjádřil například britský král Jiří V.: „Můj otec měl strach ze své matky, já měl strach ze svého otce a budu dbát na to, aby moje děti měly strach ze mě!“ Proto musela například princezna Viktorie Evženie, dcera slavné královny Viktorie, čekat v místnosti se svázanými rukama, přičemž konec šňůry byl přivázán ke klice tak, aby každý, kdo vstoupí, spatřil princezninu hanbu. A takové tresty ještě zdaleka nepředstavují to nejhorší, co mohlo královské potomky potkat. 

Hladovějící princ

V péči sadistické chůvy se ocitli dva budoucí králové Velké Británie Eduard VIII. a Jiří VI. Prvního z chlapců žena zbožňovala. Přála si však, aby jeho náklonnost patřila jenom jí, a tak ho vždy před prezentací rodičům štípala tak, až plakal bolestí. V mladším chlapečkovi zase viděla duševně nevyrovnaná chůva hrozbu pro korunního prince, proto ho týrala hlady. Krmila ho nepravidelně, někdy mu sebrala lahvičku uprostřed pití a jindy mu dávala napít při procházce v parku, přičemž s ním schválně jezdila po obzvlášť hrbolatých cestách. Hladovějící chlapeček musel hltat co nejrychleji, z čehož měl do konce života žaludeční problémy. Na chůvino podivné chování upozornila až pomocná vychovatelka Charlotte Billová, která se po vyhazovu trýznitelky pokusila napravit, co šílená žena napáchala. Později se ukázalo, že trýznitelka nemohla mít vlastní děti a opustil ji manžel. Svou frustraci si pak vybíjela na malých princích: za tři roky si nevzala ani den volna.

Ledová odtažitost

Guvernantka přivádí princezny do salonu za jejich královskými rodiči belgickým králem Leopoldem II. a jeho manželkou Marií Henriettou. Děvčata se způsobně uklánějí. Jejich otec však ani nevzhlédne od novin a matka také dál nerušeně pokračuje v četbě. Po chvíli úmorného čekání konečně král promluví. „Spravte mne o chování princezen,“ nařídí chladně guvernantce. Dívky se zachvějí. Za sebemenší provinění jim hrozí přísný trest. Čeká je výprask, nebo pobyt v temné místnosti. Přitom své rodiče jinak vůbec nezajímají. Matce i otci je jedno, že jsou oblékány jenom do kuten přepásaných provazy a v jejich pokojích je taková zima, že půlku noci drkotají zuby.

Strašlivé dětství prý v polovině 19. století zažívaly i princezny Luisa, Stephanie a Clementina. Jejich rodiče se nemilovali a citově chladní zůstávali i ke svým potomkům. To však nebylo nic neobvyklého. Britská královna Viktorie se o svém prvorozeném synovi Albertu Eduardovi vyjadřovala jako o „objektu výchovy”. 

Nenapravitelné škody

Snad nejhorší dopad měla nemilosrdná výchova na budoucího německého císaře Viléma II. a rakouského následníka trůnu Rudolfa. Malý Vilém se narodil se zakrnělou levou paží. Rodiče okamžitě povolají lékaře. Ti prince podrobují procedurám, které se podobají středověkému mučení. Každý den mu ruku polévají ledovou vodou, později mu druhou paži připoutávají k tělu, aby ho donutili užívat zakrnělou končetinu. A nakonec „poškozený úd” elektrizují! 

Chlapec ještě ke všemu začne naklánět hlavu ke straně. I s tím si lékaři vědí rady. Princ musí nosit na zádech železnou tyč, která je upevněna podél páteře. Oporu nenajde Vilém ani ve vlastní rodině. Jeho matka, dcera královny Viktorie, se za něj stydí. A tak Vilém vyroste v cholerického a ješitného muže, který rozpoutá první světovou válku.

A čím si prošel princ Rudolf? Syn Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé jako Sisi, se od malička projevuje jako velmi nadané dítě. Hovoří plynule několika jazyky a doslova žízní po vědění. Jenže otec chce, aby vynikal ve vojenských dovednostech. Proto ho v šesti letech svěří do péče vojáka Leopolda Gondrecourta. Nyní čeká prince skutečné peklo! Gondrecourt ho trýzní ledovými koupelemi, za každého počasí ho nechá celé hodiny mašírovat. A víte, jak chlapce budí ze spánku? Výstřelem z pistole!

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Jednoho dne si vychovatel s princem vyjde na procházku do obory. Náhle voják zavře za princem vrátka a vykřikne: „Pozor, blíží se divoký kanec!“ Malý Rudolf křičí strachem a buší pěstičkami do železných mříží. Soucitu se však nedočká. S takovým vychovatelem princ chřadne a bledne. Nakonec se ho zželí jednomu z vojáků a ten zalarmuje Rudolfovu stále nepřítomnou matku. Konečně si císařovna vymůže, že od teď se o prince bude starat sama. Jenže zasáhne pozdě. Výchova se neblaze podepsala na Rudolfově psychickém stavu. Možná právě to způsobilo, že následník trůnu spáchal ve třiceti letech se svou sedmnáctiletou milenkou sebevraždu…