Bílé světlo v ulicích: Plynové lampy způsobily ve veřejném prostoru malou revoluci

Doby, kdy se ulice i těch největších českých měst ve večerních hodinách den co den halily do neproniknutelné tmy, kterou jen občas pronikl plamínek svíce, jsou již několik století minulostí. Pokusy přinést do ulic světlo a „oklamat“ tak sluneční koloběh se v českých zemích prokazatelně děly už od 14. století. Ať už ale šlo o železný koš, v němž za vlády Lucemburků ponocný udržoval oheň na pražském Staroměstském náměstí, o louče a železné pánve upevňované na nároží domů v rudolfínské době nebo o olejové lampy za vlády Marie Terezie, vždy tyto novinky, které v městských ulicích zvyšovaly bezpečnost, zároveň přinášely velké riziko požáru – až do počátku 20. století obávané metly všech lidských sídel. Na bezpečné a spolehlivé pouliční osvětlení si obyvatelé českých zemí museli počkat až do druhé poloviny století páry. 

Plynová revoluce 

První pokusy, v nichž roli zdroje energie hrála plynná látka, prováděli již v 10. století př. n. l. Číňané. V Evropě se tato technologie začala šířit až ve druhé polovině 18. století. Na úsvitu průmyslové revoluce tehdy začaly experimenty s výrobou plynu, který by bylo možné využít ke svícení či topení.

Proces takzvané karbonizace (tedy zahřívání dřeva či černého uhlí na vysokou teplotu bez přístupu vzduchu) se roku 1782 podařilo nezávisle na sobě zpopularizovat a pro velkokapacitní výrobu plynu upravit Francouzi Filipu Lebonovi a Skotu Williamu Murdochovi. Svítiplyn, který od počátku 19. století začaly vyrábět továrny v Británii a později i ve Francii a na zbytku kontinentu, pak Angličan Samuel Clegg na Silvestra roku 1813 použil ke zprovoznění veřejného osvětlení na dnes již neexistujícím Westminsterském mostě v Londýně. 

K nové technologii obyvatelstvo zpočátku přistupovalo s obavami. Plamen, který v lampách hořel, sice lidé znali z dříve používaných olejových svítidel, podivné potrubí, které plyn k místu spotřeby přivádělo, však příliš důvěry nebudilo. Když navíc při „premiéře“ plynového osvětlení v Berlíně roku 1826 vybuchly v ulici Unter den Linden všechny instalované lampy, změnily se obavy na nějakou dobu v otevřený odpor. Laická veřejnost se domnívala, že potrubí jsou plná plamenů, a rozžíhači svítidel v lokalitě po nějakou dobu odmítali pracovat. 

Samotný princip, na němž plynové lampy fungovaly, přitom nebyl nijak složitý. Po otevření přívodu plynu vyšlehl z trubky, kterou utěsňoval podélně proříznutý kus mastku, po zapálení tenký plamen. Ten byl kryt čtyř- či šestibokou lucernou, z níž žhavé plyny odváděl komínek.

Světlo pro elity 

Do českých zemí se nový způsob svícení dostal poměrně rychle, dlouho však byl považován za pouhou kuriozitu několika městských výstředníků, kteří podomácku vyráběným plynem od počátku století osvětlovali vlastní domácnosti či dílny. První plynárnu v Čechách, založenou ještě ale na tepelném rozkladu oleje, si pro vlastní potřebu zřídila liberecká textilka Johann Liebieg et Comp. až roku 1843. O rok později už se k investici do výstavby karbonizační plynárny na karlínském předměstí odhodlali pražští radní. Plynové lampy se v několika pražských ulicích rozhořely roku 1847, o rok později si stejnou „atrakci“ poprvé užili i obyvatelé Brna. Množství dalších českých, moravských a slezských měst pak tuto cestu nastoupilo ve druhé polovině 19. století. 

Ve čtyřicátých a padesátých letech ještě k výstavbě a provozování plynáren města nedisponovala potřebným know-how, musela se tedy v této věci obracet na soukromé společnosti. Z jimi budovaných a provozovaných továren na výrobu plynu pak tuto surovinu nakupovaly nejen obce k provozu veřejného osvětlení, ale také jednotlivé domácnosti ke svícení či k topení. Nevýhodné ceny, nízká kvalita dodávaného plynu a zvyšující se poptávka soukromých odběratelů však postupně města vedly k odkupování těchto plynáren či k budování vlastních konkurenčních podniků. 

Plynové osvětlení rozhodně nebylo k životu bezpodmínečně nutnou záležitostí, ale rychle se stalo jedním ze symbolů pokroku a ukončení „období temna“. Zpočátku si jeho služeb užívala spíše elita, která obývala centra měst, do okrajových čtvrtí se (jako spousta jiných novinek od vodovodu po kanalizace) plynové osvětlení dostalo až později. Instalované osvětlení se zprvu standardně dělilo na „celonoční“ a „půlnoční“ – z toho lamp, které poskytovaly světlo po celou noc, bývala přibližně třetina. Důvody spočívaly v mnohonásobně vyšších finanční nákladech na takové svícení než u do té doby využívaných olejových lamp. 

Elektrická konkurence 

Jen o málo později než v případě svítiplynu začaly jak v Anglii, tak na kontinentu probíhat pokusy s využitím nového typu energie – elektřiny. Když roku 1802 přírodovědec Humphry Davy „rozsvítil“ platinový drát, kterým nechal procházet elektrický proud, žádnou revoluci ještě nezpůsobil. Až vynález žárovky roku 1835 a její úprava pro praktické využití Thomasem Alvou Edisonem roku 1879, stejně jako sestrojení obloukové lampy v sedmdesátých letech, znamenaly pro plynové osvětlování nebezpečnou konkurenci. Svítivost plynového plamene se světlu vydávanému elektrickou žárovkou nemohla rovnat, a elektrická energie se navíc do budoucna ukazovala jako levnější, univerzálnější a bezpečnější. 

Zastánci plynového osvětlení proto museli přijít s novinkou, která by nevýhody jejich favorita dokázala eliminovat. Rakouský chemik Carl Auer roku 1885 zkonstruoval takzvanou žárovou punčošku – speciální chemicky upravenou tkaninu, která po rozžhavení na vysokou teplotu vydávala klidné bílé světlo podobné tomu z tehdejších uhlíkových žárovek. Zavěšená na vidlici hořáku tak punčoška mohla svítit několik set až tisíc hodin, čímž se žárovce vyrovnala i životností.