Bhútán: Království lukostřelců z himalájských mraků
Bhútán je malý a chudý stát schovaný pod štíty Himálaje. Jako nárazník mezi Indií a Čínou má však velký politický význam. Nesmírně zachovalá a přísně střežená kultura z něj pak činí turisticky přitažlivý cíl
Bhútánci byli kdysi přesvědčeni, že hrom je hlasem řvoucího draka. Svoji zemi dodnes nazývají Druk Yul, tedy „Země hřmícího draka“ a tento symbol nechybí ani na bhútánské vlajce
Od začátku 20. století byl Bhútán absolutistickým královstvím. Proto není divu, že když v roce 2005 tehdejší král Džigme Singje Wangčhug oznámil nic netušícímu obyvatelstvu, že za tři roky proběhnou první svobodné volby, národ byl šokován. Ve stejném roce panovník abdikoval a předal vládu svému nejstaršímu synovi. Země tak dostala nového krále, jenž zároveň stanul v čele nejmladší konstituční monarchie světa.
Mezi dvěma obry
Mladá demokracie existuje mezi dvěma mlýnskými kameny velmi vyostřených zahraničních vztahů. S jižně ležící Indií pojí Bhútán společná historie, do značné míry shodná náboženství i obchodní spolupráce, která se datuje od dob Britské Indie. V roce 2007 navíc oba státy podepsaly novou smlouvu, v níž je oproti předchozí dohodě zakotveno i zcela rovnoprávné partnerství drobného Bhútánu. V úmluvě se strany zavazují nepodnikat v rámci zahraničních vztahů nic, co by mohlo partnera poškodit.
Na severu se rozkládající Čína představuje naopak nebezpečného souseda, vůči němuž zaujímá Bhútán velmi opatrný postoj. Hranice mezi lidovou republikou a Indií se dodnes nepodařilo plně vymezit. Ve sporné oblasti (jde o 269 km²) dokonce začali čínští vojáci v roce 2005 stavět mosty a silnice, i když mluvčí čínského ministerstva zahraničí později prohlásil, že oblast zůstává nadále územím s nevyjasněným vlastníkem.
Střežené národní štěstí
Bhútán se snaží střežit nejen hranice, ale i své kulturní dědictví, a cestování v zemi je proto velmi omezeno. Návštěvníci se mohou pohybovat pouze v rámci hromadných výprav, které jsou však nesmírně nákladné: jeden den pobytu – i když včetně většiny služeb a jídla – stojí cizince 250 amerických dolarů. Čtrnáctidenní výlet bez dopravy tak přijde téměř na 85 tisíc korun, což samozřejmě vylučuje ze hry zejména tzv. batůžkáře.
Král drží v mnoha směrech zkrátka i své poddané, což je někdy osvícené. Ukázalo se například, že prolomení dlouhodobého zákazu televizního vysílání vedlo jednoznačně ke zvýšení násilí v zemi. Některá pravidla se však už tolik osvícená nezdají. Když otec současného monarchy zavedl povinný národní oděv pro muže i ženy, vzbudil tím u některých minorit značnou nevoli, a celá situace vyústila v hromadný exodus (viz Vyhnanci ze země „uniforem“). Aby král ospravedlnil a vysvětlil svoje postupy, zavedl filozofii „hrubého národního štěstí“, která má za cíl najít rovnováhu mezi duchovním a materiálním světem.
Síla divokých řek
Snaha strážit tradice se projevuje i v mnoha hospodářských odvětvích, jako jsou průmyslové licence, obchod nebo pracovní a finanční trh. Zahraniční investoři tak musejí při snaze o investice v zemi překonávat četné překážky. Více než polovina Bhútánců si dodnes vydělává na chleba primitivním zemědělstvím a těžbou dřeva.
Navzdory tomu tamní malá ekonomika během posledních let výrazně expandovala: v roce 2005 o 8 %, v následujícím roce o 14 %, a roku 2007 byla s 22,4 % dokonce nejrychleji rostoucím hospodářstvím světa. Většina zmíněného růstu jde přitom na vrub obrovské hydroelektrárně Tala, která byla nedávno uvedena do provozu a z níž se vyváží energie do Indie. Bhútánská ekonomika se však se zmíněnou zemí na jihu velmi úzce propojila jako celek – obchodně, investorsky, i pokud jde o indickou kvalifikovanou pracovní sílu či těžkou techniku.
Vyhnanci ze země „uniforem“
V 90. letech 20. století se král rozhodl zvýšit národní uvědomění nařízením, že všichni občané musejí chodit v tradičních bhútánských oděvech. Striktně trval na tom, aby se příkaz dodržoval ve všech úřadech, školách a při veřejných obřadech. Jenže „tradiční oděvy“ představují oblečení pouze etnické bhútánské většiny, a etničtí Nepálci na jihu země, kteří se stále více ozývali proti absolutistické monarchii, odmítali zmíněné pravidlo dodržovat. Následně došlo k vypuzení nepohodlné minority ze země: z Bhútánu tak odešlo asi sto tisíc lidí, což představovalo skoro pětinu národa. Mnozí z nich zůstávají dodnes v utečeneckých táborech v Nepálu, ale velkou část přijaly například USA, Kanada, Norsko nebo Austrálie. Vláda Bhútánu je přesvědčena, že extrémistické organizace, které mezi utečenci vznikly, stojí za bombovými útoky, jež zemí otřásaly roku 2008, v období prvních svobodných voleb.
Stručné dějiny
Lidé žili na území dnešního Bhútánu prokazatelně už v polovině 2. tisíciletí př. n. l. a živili se chovem dobytka. Velký zvrat přineslo 7. a 8. století, kdy se v oblasti rozšířil buddhismus. Plných třináct století pak toto náboženství představovalo tmelící prvek země, jež zůstala až do roku 1616 politicky roztříštěná. Tehdy se stal duchovním vůdcem Ngawang Namgjal (později nesoucí čestný titul „žabdrung rinpočhe“), který Bhútán sjednotil a rozdělil jeho vládu na duchovní a světskou. V roce 1627 navštívili Bhútán první Evropané – dva portugalští jezuité. Osmnácté století znamenalo období politické nestability, kdy bylo zavražděno mnoho náboženských vůdců. V téže době získávala v Indii vliv Velká Británie. Ve druhé polovině 19. století probíhala mezi Bhútánem a evropskou ostrovní zemí válka, v níž nakonec Británie zvítězila a získala část bhútánského území.
Nové uspořádání
V roce 1907 byl Ugjen Wangčhug zvolen králem. Roku 1910 podepsal s Británií smlouvu, v níž se jménem Bhútánu zavázal řídit se jejími radami v otázkách mezinárodních vztahů. Ostrovní země na oplátku slíbila, že se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Bhútánu. Izolace od okolního světa pozvolna ustupovala až v 60. letech 20. století. Skutečné, ale stále velmi opatrné otevření ovšem přišlo ještě později a například teprve v roce 1999 povolil král v zemi satelitní televizní vysílání. Demokracií se Bhútán stal až v 21. století: v roce 2005 představil monarcha novou ústavu a o tři roky později se konaly první parlamentní volby.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 730 000, tedy asi jako Karlovarský a Liberecký kraj dohromady; očekávaná doba dožití: 68,98 roku; prům. počet dětí: 2,02 na 1 ženu; věková struktura: 27,3 % dětí do 15 let, 6 % obyv. starších 65 let, polovina obyv. mladších 26,2 roku; městské obyv.: 35,6 %; etnické složení: Bhútové (také známí jako Ngalopové) 50 %, Nepálci 35 %, domorodé a migrující kmeny 15 %; náboženství: tibetský buddhismus 75,3 %, indický a nepálský hinduismus 22,1 %, ostatní 2,6 %; jazyky: oficiálním jazykem je dzongkä (dialekt tibetštiny), další významné jazyky – šarčokpä a lhotšamkä; obyv. pod hranicí chudoby: 12 %; gramotnost: 52,8 % (!).
Politika
Typ vlády: konstituční monarchie; jednotná vláda: v roce 1907 se země sjednotila jako království; hlava státu: král Džigme Khesar Namgjal Wangčhug (od 14. 12. 2006); šéf vlády: premiér Chering Tobgaj (od července 2013); volby: královský trůn je dědičný, ale ústava z roku 2008 dává parlamentu právo odstavit krále od moci dvoutřetinovou většinou hlasů; volby do parlamentu se konaly naposledy v červenci 2013.
Ekonomika
HDP na hlavu: 7 000 USD (odhad z r. 2013; ČR – 26 300 USD); měna: ngultrum (BTN), 1 USD = cca 63 BTN, 1 CZK = asi 2,70 BTN.
Geografie
Rozloha: 38 394 km², tedy zhruba jako Švýcarsko; hranice: 1 136 km (s Indií a Čínou); průměrná nadmořská výška: téměř 2 500 m; charakter území: většinou hornaté, s několika úrodnými údolími a savanou; podnebí: v jižních rovinách tropické; v centrálních údolích chladné zimy a horká léta, v horách chladná léta a třeskuté zimy; min. noční / max. denní teploty (°C) v Thimphu: leden–březen 0–4/12–16, duben–červen 7–14/20–24, červenec–září 13–15/19–23, říjen–prosinec 0–10/ /14–22; nejnižší a nejvyšší bod: Drangme Chhu (97 m) / Gangkar Puensum (7 570 m).