Běsové a démoni Rudolfa II.: Císař tvrdil, že je posedlý ďáblem a pokoušel se o sebevraždu

Budoucí císař Rudolf II. se do rakouské větve habsburského rodu narodil roku 1552. Doslova. Jeho otec Maxmilián II. se oženil se svou sestřenicí Marií ze španělské strany rodiny. Typický sňatek z rozumu měl napomoci k udržení rodinných držav. V daných kruzích ostatně nešlo o nic neobvyklého.

A právě na španělský dvůr poslali Rudolfa ve dvanácti letech na „výchovu“ čili přípravu na roli panovníka. A dle historičky Evy Doležalové získal „opravdu exkluzivní vzdělání v přírodních vědách, dvorské etiketě a lingvistice“. Dlužno dodat, že jisté mezery měl zřejmě v oblasti diplomacie, politiky a především schopnosti starat se o věci veřejné. Nepředstavujme si, že v cizí zemi nikoho neznal.

Spolu s ním tam totiž mířil i jeho mladší bratr Arnošt. Ve Španělsku platil oběma arcivévodům jejich otec vlastní dvůr – byť zmenšený. A hoši se uměli rozšoupnout: jejich dluhy během celého pobytu dosáhly částky 350 tisíc zlatých!

Ve Španělsku žil Rudolf sedm let a domů se vracel už jako budoucí vládce. Zvykl si na vlastní kuchyni, dvorské způsoby i na uctivé chování vůči vlastní osobě. Jak poznamenal benátský velvyslanec u císařského dvora: „Za svého pobytu ve Španělsku si osvojili něco, co jim může být právě tak na škodu, jako přísná katolická výchova k užitku, a to sice jistou pýchu, která se projevuje v jejich gestech a činí je, nechci říci nenáviděnými, abych se vyhnul tomu nepříjemnému slovu, snad tedy méně oblíbenými, než by mohli být. Ti, kteří princům slouží nebo s nimi přicházejí častěji do styku, mohou to považovat za dobrou vlastnost či dvornost, ostatní, kteří k nim přístup nemají a dají jen na vnější dojem, berou si jejich chování za záminku, aby je mohli označit za nadutce, a to tím spíše, že oba nejsou od přírody sdílní.“

Královské koruny

Rok po svém návratu ze Španělska, bylo to v roce 1572, získal jako dvacetiletý svou první královskou korunu: uherskou. A o tři roky později pak českou a koncem téhož roku i římskoněmeckou. Jeho cesta, jak se mohlo zdát, vedla k výšinám. Ovšem pro mladíka, který se do té doby spíše bavil, to představovalo příliš velké sousto. Do té doby si nevyzkoušel nic, co by ho naučilo umění vládnout. Navíc se ocitl v prostředí, které vlastně ani neznal. V monarchii se navíc mísily různé národnosti, jednotlivé její části měly různou ekonomickou úroveň a život mu ztrpčovali i stavové, kteří byli takřka pořád s něčím nespokojeni.

Českým králem

Poprvé se v Praze ocitl, když mu bylo deset let. V roli krále pak město navštívil v lednu 1573. Tehdy tam zasedal zemský sněm a Rudolf mu jel předsedat. Zřejmě se chtěl především představit, přece jenom návštěva panovníka platila za velkou událost. Nikoho tam ale neznal, česky neuměl, a tak prý při jednání nejčastěji mlčel. Praha se mu prý tehdy ale velmi zalíbila, její panorama ho inspirovalo.

A tak netrvalo dlouho a do města se vypravil znovu. Tentokráte s celou císařskou rodinou, kterou čekalo složité vyjednávání s českými stavy. Ovšem úspěšné! V září sněm schválil Rudolfovo nástupnictví a v září 1575 se ve Svatovítské katedrále konala korunovace. Jen trochu „chudší“ – bez obvyklých radovánek, tedy rytířských soubojů, plesů a honů. Tehdy se zkrátka Praha ještě císařovým městem nestala.

Vrátil se sem o čtyři roky později proto, aby do rodinné hrobky v chrámu sv. Víta nechal pohřbít svého zemřelého otce. Také se tehdy rozhodl renovat hradní prostory. Jak uvádí historička Eva Doležalová: „Záhy si k městu překvapivě vytvořil vřelý vztah, byl prvním a také jedním z posledních panovníků, kteří zde sídlili.“ Od roku 1583 právě z Prahy vládl celé monarchii. Popravdě – nějaké sentimentální sympatie v tom nehrály roli. Hlavním důvodem byly obavy z Osmanů, kteří Vídeň trvale ohrožovali. Neklidná hranice ležela příliš blízko a Praha se zdála mnohem bezpečnější. To si ostatně myslel už Rudolfův otec.

Složitá osobnost

V Praze už měl Rudolf za sebou první nápory těžké deprese. Jeho psychická kondice se později zhoršovala, což panovníka velmi handicapovalo. Provázela ho pověst labilního člověka, zádumčivého a obtížně srozumitelného. K tomu všemu zřetelně vyvstával jeho problematický vztah k ženám. Nikdy se neoženil, zplodil pouze levobočky. Odhaduje se, že s milenkou Kateřinou Stradovou – a snad i s jinými – počal celkem šest až sedm dětí. V erotickém životě se prý choval výstředně a rychle střídal milenky. Ovšem co z toho se skutečně událo a co patří k pouhým klepům, to jen obtížně dokážeme rozlišit. Stejnou záhadou tak zůstává i císařovo staromládenectví.

Mecenáš a alchymista

Svou pozornost směroval jinam. Renesance byla dobou, kdy se do popředí zájmu dostaly jak prudce se rozvíjející vědy, tak úvahy o všemohoucnosti člověka. A Rudolf všechny tyto nové impulsy dychtivě nasával. Obrátil se jak ke klasickým vědním disciplínám, ale také k poněkud „pokoutním“ oborům. Fascinovala ho alchymie, což na jeho dvůr přivedlo vedle vědců i spoustu šarlatánů. Patřil k nim také Edward Kelly, který právě na Rudolfově dvoře prožil velkou část svého života.

Rudolf ke svému dvoru také přizval řadu mimořádných vědeckých osobností – mezi nimi filozofa a kosmologického teoretika Giordana Bruna. Několik let u dvora pobýval německý matematik, astronom a astrolog Jan Kepler a k učencům tehdejší doby patřili také astronom a matematik Tadeáš Hájek z Hájku, botanik Adam Zálužanský ze Zálužan, zakladatel naší anatomie Ján Jesenský Jesenius či básník, skladatel a univerzitní profesor Jan Campanus Vodňanský. Také oni přispívali k věhlasu rudolfínské Prahy, stejně jako lidé z oblasti kultury a umění. Byť jejich výplaty ze strany císaře často vázly. Praha té doby vzkvétala, umělci přicházeli z různých částí Evropy. Stavěly se tu renesanční paláce i měšťané rekonstruovali své domy.

Činil se i císař. Sbírka přírodních a uměleckých předmětů, kterou Rudolf II. vybudoval, byla nazývána Kunstkomorou. Umístil ji do tzv. dlouhé chodby nově postaveného spojovacího traktu na Pražském hradě. Ze všech vladařských sbírek, které v Evropě 16. století vznikly, vynikala rozsahem i cenností. Na toto privilegované místo neměla veřejnost přístup, navštívit ho mohli pouze vybraní hosté. A panovníkovy cennosti se ne­­omezovaly pouze na věci neživé. Jeho zvěřinec překypoval exotickými tvory. Poselstvo z Moskvy mu například roku 1593 přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, v té době snad nejvzácnější dravce. V Jelením příkopu byly zase údajně nalezeny ostatky dnes už vymřelého mauricijského doda a na dvoře se prý pohybovali i orangutani. K tomu však důkazy neexistují.

Posedlý ďáblem

Od melancholie k depresím, od samotaření k nepříčetným stavům… I tak lze pohlédnout na další roky života císaře Rudolfa II. Trpěl nespavostí, a pokud už usnul, vydával ze spánku nelidské skřeky. Samozřejmě se také pokusil spáchat sebevraždu – nejprve se hodlal proklát mečem, poté si podřezat žíly střepinami z rozbitého okna. Nakonec zkoušel i dýku. Právě tyto psychické obtíže konzumovaly mnoho z jeho pozornosti a sil a vedly nejen k zanedbávání státnických povinností, ale údajně i ke krutosti ve vztahu k ostatním lidem v jeho okolí.

Ostatně v zesílené verzi tuto duševní poruchu – nejspíš schizofrenii, zdědil i  Rudolfův prvorozený levoboček Julius Caesar d’Austria. Už jako mladík zavraždil svého sluhu a v násilnickém, často až deviantním chování pokračoval i v domácím vězení na zámku v Českém Krumlově. Nejen, že v amoku rozbíjel věci a pohoršoval kolemjdoucí obscénnostmi, později sadisticky ubodal svou milenku a zohavil a rozsekal její tělo. Paradoxně ho nepotrestal světský soud, ale zemřel na prasklý hnisavý vřed v krku.

Rudolf sám o sobě řekl, že je posedlý ďáblem. Jeho počínání se dalo těžko předvídat a častokrát se ho lidé předem báli. „Pouze podivínem však nebyl, to bychom k němu byli příliš krutí,“ říká historička Eva Doležalová a vysvětluje: „Musíme v něm vidět také muže, který byl mimořádně vzdělaný a podporoval vědu a umění. A také je třeba připomenout podporu města Prahy, která se právě v jeho době stala skutečným centrem Evropy.“ 

Zpovědníka nechci!

V posledních letech jeho života sužovaly Rudolfa II. nejen psychické a fyzické nemoci, ale také konflikt s bratrem Matyášem. Svářili se o dění v monarchii. To se nakonec vyřešilo rozdělením vlády a Matyáš se stal uherským vládcem. Po vpádu Pasovských v roce 1611 pak Rudolf abdikoval docela a Matyáš se tak ujal panování i v dalších částech monarchie. O rok později se Rudolfův stav zhoršil natolik, že k němu komorník chtěl zavolat zpovědníka. Rudolf se ovšem s Bohem odmítl usmířit a kněze odmítl. Umřel ve věku svých nedožitých šedesáti let. Poslední odpočinek pak našel v pražské katedrále sv. Víta.