Bělorusko: Poslední evropská diktatura
Politická opozice Běloruska čelí právnímu stíhání za organizování protestů, jež mají poukázat na stále bezohlednější vládu Aleksandra Lukašenka. Obyčejní lidé se zatím snaží přežít ve státě, který někteří nazývají „poslední evropskou baštou tyranie“
Prezident této postsovětské republiky Aleksandr Lukašenko sám sebe označuje jako člověka s „autoritářským vládnoucím stylem“. Západní politici a média však pro něj mají ještě razantnější pojmenování. Lukašenko bývá charakterizován jako diktátor a někdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová dala Bělorusku již zmiňovanou nálepku „poslední evropské bašty tyranie“.
Novodobé nevolnictví
O poměrech v Bělorusku výmluvně vypovídá jeho umístění v nejrůznějších mezinárodních srovnáních a žebříčcích. Až do roku 2014, kdy jej „předstihlo“ Rusko, byl index tamní demokracie nejnižší v celé Evropě. Pokud se jedná o svobodu tisku, je Bělorusko beznadějně poslední z evropských zemí a zhruba dvacáté nejhorší ze všech 180 hodnocených států světa. Rovněž jde o poslední evropskou zemi, kde se právně i fakticky uplatňuje trest smrti. Kvůli manipulacím s výsledky voleb pak Rada Evropy pozastavila běloruské členství.
Tamní vláda čelí kritice za politickou nesvobodu a potlačování opozice, perzekuci nevládních organizací, národních menšin a nezávislých novinářů. Nesvobodné prostředí však pociťují i prostí občané. Lukašenko například v roce 2014 uvedl nový zákon, podle nějž nesmějí pracovníci v zemědělství svévolně měnit místo – o jejich případném přeřazení mají rozhodovat lokální vládní orgány. Opatření, které bylo označeno za moderní vazalství, navazuje na obdobný zákon z roku 2012, jenž stejným způsobem omezil lesní dělníky.
Mocný ruský soused
Lukašenko se během svého funkčního období zaměřil na co nejpevnější vztahy s Ruskem. Mezi roky 1996 a 1999 vznikla díky sérii smluv základna pro rusko-běloruskou měnovou unii s jedním občanstvím a společnou zahraniční politikou. Nad budoucností svazku však visí velký otazník, zejména kvůli neschopnosti Běloruska zvládnout inflaci a začlenit se tak do měnové unie a rovněž kvůli neshodám ohledně obchodu s ropou.
Země je na Rusku závislá v oblasti vývozů, ale také jako na zdroji surovin a energie. Značná část ruské ropy a plynu putuje do Evropy právě přes Bělorusko, které má možnost čerpat surovou ropu za ceny výrazně pod tržní hodnotou. Ačkoliv se Rusko v posledních letech snaží tuto dohodu upravit, a svého času dokonce utáhlo kohoutky, dotovaná ropa se v Bělorusku zatím stále využívá, a to i pro výrobu dále prodávaných ropných produktů.
Stát bere vše
V době, kdy tvořilo Bělorusko součást SSSR, vznikla v zemi relativně dobře rozvinutá, i když dnes již zastaralá průmyslová základna, která navíc závisí na levné ruské ropě a přednostním přístupu na ruský trh. Podobně by zřejmě bez státních subvencí zkolabovalo zemědělství.
Na vině je nefunkční socialistický ekonomický model. Pouze mezi lety 1991 a 1994 došlo k několika reformám a pár státních podniků bylo zprivatizováno. Pak se však postup zastavil, a některé firmy dokonce opět čekalo zestátnění. Dnes je ve vlastnictví státu asi 80 % průmyslu a 75 % bank.
Kontroverzní prezidentovy výroky
1995 – „Historie Německa je kopií historie Běloruska. Německo povstalo z rozvalin díky pevné autoritě, a ne vše, co bylo spojeno s dobře známou postavou Hitlera, bylo špatné. Německý pořádek se vyvíjel během staletí a dosáhl svého vrcholu za Hitlera.“
2007 – V komentáři popisujícím „zoufalý stav města Babrujsk“: „Je to židovské město a Židé se nezajímají o místo, kde žijí. Přeměnili Babrujsk v prasečí chlívek. Podívejte se na Izrael – byl jsem tam a viděl jsem to na vlastní oči. Vyzývám Židy, kteří mají peníze, aby se vrátili zpátky do Babrujsku.“
2012 – Vedoucí činitelé EU, včetně německého homosexuálního ministra zahraničí Guida Westerwelleho, se na setkání v Bruselu vyjádřili, že je potřeba najít nové prostředky, jak Lukašenka postihovat za porušování lidských práv. Běloruský politik reagoval na výtku slovy, že „je lepší být diktátor než gay“.
Stručné dějiny
Archeologické nálezy naznačují, že oblast dnešního Běloruska byla osídlena přinejmenším už před deseti tisíci let. Doložená historie se však počíná psát s baltskými kmeny ve 3. století a pokračuje s kmeny slovanskými, které kontrolu nad územím převzaly o dvě století později.
Bojiště mnoha válek
V 9. století se teritorium stalo součástí Kyjevské Rusi a zůstalo pod její nadvládou až do roku 1240, kdy země podlehla mongolské invazi a většina měst padla. Mongolové v lokalitě setrvali do 14. století, načež se zrodilo Litevské velkoknížectví, jež zahrnovalo dnešní Litvu a Bělorusko. Po uzavření Lublinské unie roku 1569 se země začlenila do polsko-litevského státu a v následujícím období o ni soupeřili vládcové Ruska a Polska. Svazek zanikl v roce 1795, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko a teritorium Běloruska připadlo ruské říši.
V 19. a 20. století se přes oblast přehnaly četné válečné konflikty. V roce 1812 tudy táhl Napoleon a během první světové války bojovali o region Sověti s Němci. Poté o něj až do roku 1921 svádělo boj Polsko se SSSR, který následně vyhlásil Běloruskou sovětskou socialistickou republiku.
Dopady Černobylu
Během druhé světové války okupovali Bělorusko Němci a země ztratila čtvrtinu populace (2,2 milionu lidí). Za dob SSSR šlo o jedno z nejdůležitějších průmyslových středisek svazu, ale po havárii Černobylu v roce 1986 zamořila Bělorusko radiace víc než samotnou Ukrajinu, kde se elektrárna nachází. Následkům katastrofy čelila asi pětina běloruského území a lidé pociťují účinky spadu dodnes. Po zániku SSSR získala země samostatnost, ale zachovala si s Ruskem velmi intenzivní politické a ekonomické vazby. Od vyhlášení nezávislosti měl stát pouze dva prezidenty – nejprve Stanislava Šuškeviče a od roku 1994 Aleksandra Lukašenka.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 9,6 milionu; prům. počet dětí: 1,47 na ženu; věková struktura: 15,51 % dětí do 15 let, 14,44 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 39,6 roku; městské obyv.: 76,7 %; etnické složení: Bělorusové 83,7 %, Rusové 8,3 %, Poláci 3,1 %, Ukrajinci 1,7 %, ostatní 2,4 %, bez určení 0,8 %; náboženství: pravoslavná církev 80 %, ostatní (vč. katolíků, protestantů, židů a muslimů) 20 %; jazyky: oficiálními jazyky jsou ruština a běloruština; obyv. pod hranicí chudoby: 6,3 %; gramotnost: 99,7 %.
Politika
Typ vlády: oficiálně republika, ve skutečnosti autoritářský systém; samostatnost: od 25. 8. 1991 (předtím jedna z republik SSSR); hlava státu: prezident Aleksandr Lukašenko (od 20. 7. 1994); šéf vlády: premiér Andrej Kobjakov (od 27. 12. 2014); volby: prezident se volí v přímých volbách na 5 let (může neomezeně kandidovat znovu), Lukašenko ovšem volby v roce 1999 obešel referendem, jímž setrval v úřadu do roku 2001, volby v letech 2001, 2006, 2010 a 2015 vyhrál.
Ekonomika
HDP na hlavu: 18 200 USD (odhad z r. 2014; ČR – 30 000 USD); měna: běloruský rubl (BYR), 1 USD = cca 18 500 BYR, 1 CZK = cca 750 BYR.
Geografie
Rozloha: 207 600 km², tedy zhruba stejně jako Maďarsko a Bulharsko dohromady; hranice: 3 642 km (s Ruskem, Ukrajinou, Litvou, Polskem a Lotyšskem); charakter území: většinou nížiny s mokřinami; podnebí: chladné zimy, studená a vlhká léta, podnebí na přechodu mezi přímořským a kontinentálním; min. noční / max. denní teploty (°C) v Minsku: leden–březen −5 až −10 / 4 až −2, duben–červen 2–11/11 až 21, červenec–září 8–12/16–22, říjen–prosinec 3 až −6 / 10 až −2; nejnižší a nejvyšší bod: řeka Němen (90 m) / Dzjaržynskaja hara (346 m).