Baskicko: Země nejzáhadnějších Evropanů
Baskové hovoří jazykem, který se nepodobá žádné jiné známé řeči. Nikdo neví, odkud přišli – možná to byli původní obyvatelé Pyrenejského poloostrova, podle lebky se však nejspíš geneticky odvozují od člověka kromaňonského. Na severovýchodě dnešního Španělska žijí už od neolitu
Podobu standarty navrhli v roce 1894 zakladatelé Baskické národní strany. Červenou barvu zvolili jako odkaz na prolitou krev svých předků. Bílý kříž symbolizuje jejich křesťanské vyznání a diagonální zelený kříž (tzv. ondřejský) představuje vzpomínku na rok 867, kdy Baskové zvítězili v bájné bitvě u Padury. Pro vlajku se vžil název ikurrina, odvozený od baskického slova „ikur“ neboli „znamení“.
Baskicko sice leží ve stejné zeměpisné šířce jako třeba francouzské Marseille, tamní hornatá krajina však připomíná spíš moravské Beskydy. Jako by do Španělska ani nepatřila – a podobné pocity ovládají z mnoha různých důvodů řadu místních, kteří touží po osamostatnění. Tak jako v nedalekém Katalánsku rezonují v dané části Pyrenejského ostrova separatistické tendence velmi silně.
Baskové pro to mají vedle národní hrdosti rovněž zcela praktické pohnutky: Rozlohou jde sice o jeden z nejmenších španělských správních celků, nicméně ekonomicky vykazuje takřka ve všech ohledech ve srovnání se zbytkem státu nadprůměrné hodnoty. Nezaměstnanost je tam nejnižší v celé zemi: V roce 2018 dosáhla 10 %, oproti celonárodnímu průměru okolo 15 %. Totéž lze říct o HDP na hlavu, druhém nejsilnějším hned po Madridu.
ETA na správné cestě
Coby silně průmyslový region nezávisí Baskicko na přílivu zahraničních turistů, což lze označit za štěstí. V minulosti se totiž na tamním cestovním ruchu negativně podepsaly aktivity separatistické organizace ETA, které ještě nedávno plnily přední stránky novin. Návštěvníci se do Baskicka začínají opatrně vracet od loňského dubna, kdy ETA s oficiální platností oznámila své rozpuštění. Většina Španělů přijala zprávu s povděkem: Po šesti dekádách existence po sobě totiž skupina zanechala přes osm set mrtvých a vysloužila si pověst obávaných fanatiků.
Ačkoliv by převážná část Basků právo na vlastní stát uvítala, separatistické násilí veřejnost vesměs neschvaluje. Nicméně v 50. letech minulého století bylo všechno jinak – Španělsko se ocitlo pod tvrdou rukou generála Francisca Franca, který důsledně potlačoval jakékoliv projevy národních či jazykových odlišností v jednotlivých regionech.
Atentát na krále
Právě Baskové tím tehdy trpěli zřejmě nejvíc a převážně radikální studenty a intelektuály vedla frustrace v roce 1959 k založení skupiny nazvané Baskicko a jeho svoboda neboli Euskadi ta Askatasuna – ETA. Vytyčili si neskromný cíl založit samostatný stát, pod který by spadalo ještě několik přilehlých regionů i v sousední Francii.
Ve snaze o dosažení svého záměru se pak nezastavili před ničím, takže v následujících desetiletích opakovaně páchali ozbrojená přepadení, bombové útoky, únosy či loupeže. Za oběť jim padla i řada vysokých státních činitelů včetně premiéra Luise Blanca v roce 1973, a v jejich hledáčku se ocitl dokonce král Juan Carlos I., který celkem třikrát unikl pokusu o atentát.
Stručné dějiny
S jistotou víme o Bascích pouze tolik, že patří k nejstarším obyvatelům evropského kontinentu. Patrně se usadili na území dnešní Francie a Německa ještě před příchodem Keltů, Germánů či Slovanů. Úspěšně osídlili okolí Biskajského zálivu, a když později na Pyrenejský poloostrov pronikli Římané, nikdy si Basky zcela nepodmanili. Na rozdíl od ostatních etnik je tak nezasáhl románský vliv, na což dnes odkazuje třeba jejich specifický jazyk, euskara.
Odolávali nejdéle
Příchod dalších nájezdníků však v následujících letech znamenal pro Basky nutnost semknout se a hrdě hájit vlastní identitu. Odrazili Vizigóty i Maury a roku 818 vyhlásili společné Navarrské království. K sousední Kastilské koruně se připojili až jako poslední region v roce 1512, ovšem pod podmínkou zachování tradičních práv, tzv. fueros.
Zmíněná výsada Baskicku vydržela po tři století. Nicméně poté, co vláda v roce 1876 privilegia zrušila, sílilo v regionu volání po samostatnosti. Již roku 1895 vznikla Baskická národní strana, a když se po skončení druhé světové války dostal k moci Franco a zakázal jakékoliv projevy národní suverenity, reagovali hrdí Baskové založením separatistické organizace ETA.
Teroristé již nehrozí
Druhá polovina minulého století přinesla vlny násilí. Francova smrt v roce 1975 však znamenala pozvolný nástup demokratické vlády a v posledních letech se situace uklidňuje. Nová ústava zaručila Baskům právo na omezenou autonomii a nárok na vlastní parlament, daňový systém či policii. Projevy národní suverenity již nejsou potlačovány, baskičtina se opět běžně vyučuje ve školách a nacionalistické strany ztratily parlamentní většinu. V roce 2011 vyhlásila ETA trvalé příměří a loni pak definitivní ukončení činnosti.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 2 189 500; očekávaná doba dožití: 86,1 roku; prům. počet dětí: 1,3 na ženu; věková struktura: 17 % obyv. do 19 let, 18,6 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Vitoria-Gasteiz má 249 176 obyv.; náboženství: 58,6 % římští katolíci, 24,6 % bez vyznání, 12,3 % ateisté; oficiální jazyky: španělština a baskičtina; obyv. pod hranicí chudoby: 8,67 %; gramotnost: 98 %.
Politika
Státní zřízení: španělské autonomní společenství; prezident: Iñigo Urkullu; volby: prezidentské volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 40 147 USD (odhad z r. 2018; ČR – 39 740 USD); měna: euro/eusko.
Geografie
Rozloha: 7 234 km² (asi jako Jihomoravský kraj); charakter území: rozmanitý, zejména na severu velmi hornatý a relativně zavodněný; podnebí: na hornatém severu mírné s hojnými srážkami v průběhu celého roku, zbytek území má kontinentální klima s horkými léty a spíše mírnými zimami; min. noční / max. denní teploty (°C) ve Vitorii-Gasteiz: leden–březen 5–6/13–16, duben–červen 7–13/17–23, červenec–září 13–15/25–26, říjen–prosinec 6–11/14 až 21; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantik (0 m) / Aizkorri (1 551 m).