Bankroty pana Voka: Rožmberka systematicky okrádali jeho vlastní úředníci

Postava prohnaného „pana správce“, která vystupuje snad v každé druhé české televizní pohádce, rozhodně nepředstavuje pouhou uměleckou nadsázku. Jde o pevně zakořeněnou tradici korupce, jež sužovala všechny velké šlechtické rody raného novověku.

Vznešení páni bývali vedeni ke dvorské či vojenské službě, ale nikoho nenapadlo je vzdělávat ve finančních záležitostech. Slučování vesnic a prvních vznikajících manufaktur do velkých hospodářských celků – šlechtických velkostatků – tak přineslo nutnost najímat profesionální správce, kteří chodu zmíněného rozsáhlého mechanismu rozuměli. Tito vrchnostenští úředníci však ke svým zaměstnavatelům cítili jen pramalou loajalitu, a naopak obvykle hleděli především na vlastní prospěch.

Nešťastný pan Vok

Každodenní praxi zneužívání úřednické pozice lze díky dochovaným pramenům názorně vidět na případě jihočeského dominia Rožmberků. Poslední vladař rodu Petr Vok strávil nemalou část života v situaci, kdy si na chod panství půjčoval od vlastních úředníků – a často dokonce svoje peníze. Většina správců jeho majetku totiž legalizovala okrádání pána tím, že mu pokoutně získané finance nabízela coby půjčku, což se ukázalo jako výhodná investice. Pokud by se na jejich zpronevěru přišlo, mohli pánovi místo vrácení peněz prostě nabídnout anulování dluhu, a v mezičase jim z půjčky plynul příjemný úrok.

Zpronevěry vyplouvaly na povrch spíš vzácně, a to většinou při „střídání stráží“. Nově jmenovaní vrchnostenští úředníci si totiž pořizovali vnitřní bilanci, neboť nechtěli ručit za schodky svých předchůdců. Vok navíc v roce 1578 zřídil tzv. buchhalterii neboli účtárnu, jež měla pravidelně revidovat hospodářskou dokumentaci a bránit rozkrádání. Její fungování však trpělo jednou zásadní slabinou: Tvořili ji stejní úředníci, kteří už měli s „nestandardními“ účetními operacemi zkušenosti.

Machinace se tak stávaly fakticky neodhalitelnými a buchhalterie spíš zametaly zpronevěry pod koberec. Například rožmberský úředník a hlavní buchhalter Martin Grejnar z Veveří a Mysletína zastával hned několik funkcí: Působil též jako poručník sirotků na rožmberských panstvích a obroční písař, tedy správce zemědělských výnosů. Všechny zmíněné role mu dávaly volnou ruku k zacházení s velkými obnosy peněz, a jeho počínání tak bylo zcela nekontrolovatelné.

Protopené dříví, mrtví koně

Úředníci záhy vyvinuli řadu triků a mechanismů, které jim dovolovaly okrádání systematizovat. Nejoblíbenější metodu představovalo zaknihování neexistujícího dluhu vůči pánovi, z něhož si úředník léta vyplácel úrok. Časem se dluh škrtnul coby chybně zaúčtovaný, ale úrok byl už vyplacený. Podobné popularitě se těšil černý obchod s produkcí velkostatku. V případě jihočeského dominia se jednalo hlavně o lukrativní prodej dříví, které „účetně“ uhnilo nebo se protopilo, ale ve skutečnosti jej úředníci prodali. Ke každoroční klasice patřilo též vykazování údajně mrtvých koní a dobytka, úmyslné odpisy vrchnostenského majetku jako nábytku, cenných látek, ale také kočárů či vinných lisů. A obchodovalo se dokonce i s lidmi – správci některé poddané prodali na jiné panství, ale doma je vykázali jako zesnulé.

Docházelo také k zapírání zásilek cenného zboží z ciziny, které se svedlo buď na lapky po cestě, nebo na úplné zničení zásilky při převozu. V takovém případě obvykle úředník zhruba o rok či dva později nabídl zcizené zboží rožmberskému dvoru znovu k odkoupení coby „nově dovezené“, takže se výdaj zaplatil z eráru nadvakrát. Někteří úředníci se dokonce nerozpakovali rozebrat si hotovost určenou k zaplacení zemských daní: Roku 1602 byl Petr Vok nucen udělit výtku důchodnímu písaři Bartoloměji Daškovi za postupné rozkrádání shromážděných berní ve výši 22 tisíc kop grošů.

Bezpečné známosti

Sofistikovanější operace na úkor rožmberského panství zahrnovaly třeba krádeže peněz uložených v sirotčích truhlách, které se měly osiřelým dětem vyplácet po dosažení plnoletosti. Oblíbené bylo sčítání neadekvátních měr a vah, kdy například sumu přijatou v rýnských zlatých zanesl úředník jako míšeňské groše a zisk vyplývající z rozdílu mezi hodnotou zlaté a stříbrné mince si ponechal. Stejně tak bylo doloženo rozsáhlé přelévání piva a vína z větších sudů do menších, přičemž přebytek úředníkovi zůstal.

Úspěch defraudace nezávisel na eleganci provedení či zamaskování ztráty, nýbrž na osobních vazbách uvnitř nepříliš početné vrstvy panských úředníků, kteří si v okrádání svého pána vzájemně pomáhali. Ani odhalení zpronevěry však neznamenalo konec kariéry: Žádný z komorních písařů spravujících účty nebyl potrestán jinak než přeřazením na jinou práci, případně pokutou. Za zdánlivě mírným přístupem Petra Voka stála nutnost uchovat si kvalifikovaný byrokratický personál, kterého byl neustálý nedostatek a bez nějž by správa panství nefungovala.

Postup o kousek výš

Plundrování rožmberské pokladny nakonec dovedlo Petra Voka k postupnému rozprodávání rodového panství, aby umořil alespoň část dluhů. Šlo přitom o živou vodu pro nižší šlechtu a movité měšťany, kteří si tak mohli ukousnout z jinak nedosažitelných statků. Úřednictvo se rekrutovalo právě z jejich řad a snahu obohatit se na vysoké aristokracii poháněla především touha se jí podobat – dobře reprezentovat a šířit renesanční zvyklosti a módu. Nově nabyté sebevědomí přineslo stavovské obci větší emancipaci i majetek. Budoucnost tak měla patřit nikoliv velkým vlastníkům půdy, ale chytrým a podnikavým správcům.