Bangladéšská Dháka: Asijský symbol chaosu

Bangladéš vám zprvu bude připadat přelidněný, komplikovaný a zmatečný. Čím víc času však v zemi na jihovýchodě Asie strávíte, tím hlouběji pod kůži vám pronikne. Podobně nelichotivou výchozí pozici má i její metropole Dháka, o níž se tvrdí, že je skoupá na památky – a do jisté míry je to pravda. Co však hlavní město Bangladéše ztrácí oproti jiným protějškům nabitým historií, to dohání hustým labyrintem uliček, jež protkávají staré město. 

Právě tam se také nacházejí nejvýznamnější architektonické a kulturní poklady, například botanická zahrada Lalbagh. Zdobí ji nejkrásnější stavby města a stejnojmenná pevnost, dřív známá jako Fort Aurangabad. Ulice okolo vstupní brány do areálu ztělesňují ruch a spěch, hemží se rikšami i lidmi. Jakmile však vstoupíte do zahrad, každodenní shon se zcela rozplyne. 

Ukryto za mřížemi

Jako první vám jistě padne do oka pohádková hrobka Bibi Pari. Stojí přímo uprostřed zahrady a sbíhají se k ní všechny cesty. Bibi Pari přitom nikdy nebyla královnou, jež by se zapsala do dějin Dháky či Bangladéše: Dcera panovníka Shaisty Khana zemřela nečekaně roku 1684 a zdrcený otec uctil její památku vybudováním nejkrásnější hrobky ve městě. Dovnitř se sice nesmí, nicméně vstup je pouze zamřížovaný. Interiér si tedy alespoň zpovzdálí prohlédnout můžete a dýchne z něj na vás orient. Součást Lalbaghu tvoří i mešita se třemi kupolemi a panovnická rezidence Diwan-i-Aam, kde v letech 1628–1658 přebýval jeden z nejvýznamnějších mughalských vládců Šáhdžahán. 

Druhou nejznámější památku Dháky představuje palác Ahsan Manzil: Vznikal od roku 1859 a slavnostně jej otevřeli o třináct let později. Přebývali v něm suverénní vládci nawábové, jejichž moc se dala srovnat s tou královskou. Na konci 19. století ho bohužel téměř zničilo tornádo, a přestože se škody podařilo opravit, po smrti nawába Khwaji Ahsanulláha význam sídla upadal. Nakonec se jej ujalo město a zřídilo v něm muzeum. Zanedbává však údržbu, a zatímco tedy zvenku vypadá palác vznešeně, vevnitř je ostudně zchátralý. 

Řeka bez mostů

K nábřeží řeky Burigangy trefíte od Ahsan Manzil i poslepu, stačí poslouchat troubení lodních sirén na menší čluny. Břeh veletoku doslova posévají dřevěné loďky a každou chvíli se od něj nějaká „odlepí“, přestože většina míří pouze napříč řekou. Ani v nejrušnější oblasti toku nazvané Sadarghat totiž neexistuje mnoho mostů a nové se nestavějí, protože místní stejně raději skočí do lodi a za pár minut se ocitnou na druhé straně. 

Vedle bárek „odpočívají“ na břehu také stařičké barevné rikši. Jsou krásné a originální, zdobí je obrázky mešit či akčních výjevů z bollywoodských filmů. V pestrém davu však není nouze ani o ty oprýskané, místy rezavé, často přecpané zbožím i lidmi… Žádný jiný prostředek tak dokonale nezapadá do neuspořádaného života Dháky a ve městě jich jezdí tolik, že vytlačují ostatní formy dopravy.

Pokud se do zmíněných končin vydáte, připravte se, že se stanete obrovskou atrakcí – ostatně podobně jako ve zbytku Bangladéše. Neustále budete mít pocit, že vás pozorují stovky očí. Nenechte se však připravit o chuť k dobrodružství a rozhodně se svezte přes řeku, i když loďka pod vámi nejspíš zažila nejlepší roky již hodně dávno…  

Život začíná v noci

Nebudete-li mít všudypřítomného ruchu ještě dost, zamiřte do oblasti Chandni Chowk. Památky tam si nenajdete, ale v křivolakých uličkách narazíte na spoustu drobných podniků, kolem nichž se vznáší vůně kari a kde vám na přepáleném oleji usmaží všemožné „speciality“. Ulice lemují i drobné, tísnivě působící obchůdky a uvnitř obvykle spatříte rodiče s dětmi, které jejich řemeslo časem převezmou. 

Centrum staré Dháky zkrátka působí jako z jiného světa. Všude se obchoduje či smlouvá, zmatkem se proplétají rikši a spěchající lidé. Úzké uličky se vlévají do větších a ty zas pravidelně ucpává doprava. Nad dlažbou přitom visí miliony propletených elektrických kabelů. Klid navíc nepřichází ani s večerem, právě naopak: Tma doslova „nakopne“ uličky k životu a vše se odehrává ještě rychleji. 

Ostrůvek hinduismu

Pokud se rozhodnete navštívit Šankari, nejvýznamnější bazar Dháky, rozhodně cestou odbočte i na prohlídku koloniálního kostela sv. Tomáše. V roce 1821 jej postavili Britové a jeho učesaný styl působí ve všudypřítomné anarchii poměrně nenáležitě. Zároveň ho turisté příliš nevyhledávají, takže vás při rozjímání nebude nikdo rušit. 

Šankari patří k nejhustěji zalidněným částem staré Dháky. Jeho jméno se odvozuje od výrazu „šank“, označujícího mušle k výrobě náramků pro vdané hinduistické ženy. A právě s hinduismem se bazar spojuje: V převážně muslimské zemi jde o důležité místo vyznavačů uvedeného náboženství. Ve městě jej přitom doprovází ještě chrám Dhakeshwari a několik menších svatyň. 

Cestou z Persie 

Ve staré čtvrti Armanitola dodnes překvapivě stojí i vzácný arménský kostel. Arméni do regionu zavítali již v 17. století, kdy cestovali z Persie a posléze z Bengálska. V Dháce se pustili do obchodování, získali si prestiž a utvořili bohatou komunitu. 

TIP: Nevěstky z Daulatdie: Sexuální pracovnice, které neměly právo na „čestný“ pohřeb

Svůj svatostánek si postavili roku 1781 a dodnes jde o jednu z nejzajímavějších památek ve městě. Na nádvoří s několika náhrobky panuje takřka dokonalý klid. Zvnějšku je kostel vyveden v bílé a zlaté, v interiéru se snoubí katolické postavy s arménskými. V současnosti už tam příliš Arménů nepotkáte, ale s trochou snahy jejich stopy naleznete ve spletitém labyrintu města. A přesně v tom je Dháka jedinečná: Své poklady nevydává snadno, projevíte-li však opravdový zájem, zcela vás uchvátí.