Balkánský zápas profesora Masaryka: Proč se postavil za obviněné Srby?
V březnu 1909 bylo třiapadesát občanů srbské národnosti obviněno rakousko-uherským soudem z velezrádného spolčení. Celé spiknutí bylo pouhou smyšlenkou a součástí diplomatických her, popravy obviněných však hrozily naprosto reálně. Velkou zásluhu na zvrácení pochybného procesu měl pražský profesor Tomáš Garrigue Masaryk
Událost, která do historie vstoupila jako záhřebský proces, se ve své době stala nevídanou aférou nejen v rámci habsburské říše, ale i ve světě. Ve výsledku usvědčila rakouské úřady z pletich a podvodů a přivedla do mezinárodního povědomí dosud nepříliš známého profesora Masaryka, který do boje za záchranu nevinných lidí investoval obrovské množství času a úsilí.
Konečně rozmnožitelem říše
Císař František Josef I. byl v mnoha ohledech vychován spíš v duchu 18. než 19. století, ve kterém se narodil. Nerozuměl rychle postupujícím proměnám společnosti a zůstával konzervativním představitelem starých časů v dobrém i špatném smyslu slova. Zahraniční politika a diplomacie byly podle něj záležitostí dynastie a veřejnost do nich neměla pokud možno mluvit.
V počátcích své vlády také doufal, že se osvědčí jako příkladný panovník-vojevůdce na bojišti, ale jeho angažmá ve válce v severní Itálii v roce 1859 skončilo fiaskem. Podobně papírově byl po vzoru svých předků, císařů Svaté říše římské národa německého, „rozmnožitelem říše“. Série politických a vojenských neúspěchů naplnění těchto dvou slov dlouho bránila.
Během války z roku 1866 ztratila habsburská říše definitivně vliv nejen v Itálii, ale také v německém prostoru, který Prusko začalo proměňovat v Německé císařství. Habsburské říši tak vlastně zůstala jediná možná oblast k šíření vlivu: Balkán. Zde se ovšem střetávala s ruskými zájmy, což mělo nakonec osudové následky nejen pro podunajskou monarchii, ale pro celou Evropu a potažmo svět.
Příslovečným „rozmnožitelem říše“ se František Josef stal až v kmetském věku, konkrétně v roce 1908. Oním novým územím se stala Bosna a Hercegovina, i když by se možná slušelo říct, že se jednalo spíš o území staronové.
Nad Bosnou a Hercegovinou totiž Rakousko-Uhersko drželo protektorát už od roku 1878, kdy velmoci sjednaly kompromisní řešení jedné z velkých balkánských krizí. Anexe tohoto zaostalého regionu staré úmluvy porušila a pobouřené reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Mimořádně rozhořčeno bylo carské Rusko a také Srbsko, které doufalo v postupnou konsolidaci oblastí obydlených Srby. Za těchto okolností rostla skepse či přímo nenávist slovanských národů k monarchii, zatímco rakouští Němci se utvrzovali ve víře v nebezpečí panslavistických rejdů.
Za vším stojí Srbové!
Hlavním strůjcem anexe Bosny a Hercegoviny byl původem český šlechtic, ministr zahraničí Alois Lexa von Aehrenthal. Ačkoliv si to on sám (podobně jako císař) nehodlal připustit, tímto krokem popudil všechny zbývající velmoci s výjimkou Německa, ke kterému se tak habsburská říše ještě těsněji přimkla. Potvrdila tím, kdo je v tomto tandemu silnějším partnerem. Aehrenthal byl vzdělaný, pracovitý a loajální státní úředník, zároveň však dokázal projevit příkrost a lstivost. Jak se později prokázalo, kvůli znemožnění Srbska a oslabení jeho vazeb k dalším Jihoslovanům neváhal podpořit hon na čarodějnice.
V roce 1909 započal v Záhřebu soudní proces s 53 obviněnými Srby nejrůznějšího původu a postavení, od obchodníků po poslance. Mělo jít o členy spiklenecké organizace Slovenski Jug, jejímž údajným cílem byl teroristický boj proti Rakousku a ustavení takzvaného Velkého Srbska v zájmu srbské panovnické dynastie. Vzhledem k tomu, že habsburská část Balkánu náležela k uherské části monarchie, celý proces probíhal pod maďarskou taktovkou, a to velice nestandardním způsobem.
Jak ale s těmito poměrně odlehlými záležitostmi souvisel Masaryk? Charismatického pražského profesora a poslance říšské rady spojovaly s děním na Balkáně četné osobní vazby. Na české univerzitě v Praze, kde působil od roku 1882, totiž studovala řada Srbů, Chorvatů a Slovinců, kteří k němu vzhlíželi a zamilovali si ho. O záhřebský proces se Masaryk přirozeně zajímal tím spíš, že se mezi obžalovanými ocitlo několik jeho přátel a že ho další z nich o celém dění podrobně informovali. Nakonec se rozhodl podniknout z pozice říšského poslance vlastní vyšetřování přímo na místě.
Protiútok poslance Masaryka
Už předtím Masaryk patřil k hlasitým kritikům Aehrenthalovy politiky, protože destabilizovala evropskou scénu a chovala se bezohledně vůči malým národnostem. Fakta, která profesor zjistil v Záhřebu, Bělehradě i dalších městech, však patrně překonala jeho nejtemnější představy. Po návratu vystoupil Masaryk opakovaně na půdě říšské sněmovny a svoje kolegy postavil před šokující fakta:
„Je to, co se předvádí v soudní síni, opereta, je to komedie, je to inkvizice, je to tragikomedie? […]. Předseda je v disciplinárním vyšetřování kvůli výtržnostem v opilství […]. Vyšetřující soudce byl obviněn, že ve Varaždíně, kde byl soudcem, falšoval dokumenty […]. Protokoly byly zfalšovány: zatím téměř všichni svědkové konstatovali, že tak nemluvili […]. Ptáte-li se těchto chudáků jednoho po druhém ‚Víš, z čeho jsi obžalován?‘, dostanete ode všech odpověď: ‚Ne, nevím.‘ Nerozumějí, co od nich žalobce a předseda soudu chtějí, rozumějí jen, že mají přijít na šibenici.“
Nešlo přitom „pouze“ o procesní chyby a manipulace. Masaryk poukazoval také na krajně podezřelou figuru Djordje Nastiće, korunního svědka záhřebského procesu. Toho provázela pověst agenta-provokatéra a ve svých tvrzeních si protiřečil. Některá jeho tvrzení byla takřka směšná, jako třeba pokusy interpretovat běžnou korespondenci jednoho z obviněných jako krycí řeč, v níž například „moje knihovna“ znamená „zbývající bomby“.
Právě Nastić vytáhl na světlo takzvaný Status jihoslovanské revoluční organizace, z něhož žalobci do značné míry vycházeli. Očividně nešlo o dílo organizované skupiny, jak tvrdili, ale o spisek osamocené osoby vedené docela odlišnými motivy. Ostatně údajná teroristická organizace Slovenski Jug byl ve skutečnosti studentský spolek, jehož členové se nevěnovali terorismu, nýbrž pořádání knihovny, a namísto boje ve jménu srbské dynastie inklinovali k demokratismu. Vše nasvědčovalo, že falešné důkazy vznikly na rakousko-uherském vyslanectví v Bělehradě, a tedy s vědomím vyšších diplomatických míst.
Trapný konec aféry
Sílu Masarykových tvrzení podpírala pečlivost, s jakou získal a ověřil všechny podklady, ale rovněž jeho předchozí veřejné angažmá. Byl to přece člověk, který proti sobě neváhal obrátit hněv antisemitské veřejnosti v souvislosti s obranou Žida Hilsnera a popudit proti sobě většinu vlastního národa, když vyvracel pravost údajně středověkých Rukopisů královédvorského a zelenohorského.
Masaryk ve sněmovně žádal, aby byl záhřebský proces zrušen a vznikla vyšetřovací komise. Získal podporu 167 poslanců z 299, což bohužel nestačilo na potřebnou dvoutřetinovou většinu. Pražský profesor neváhal z podílu na zmanipulovaném procesu otevřeně osočit i samotného ministra Aehrenthala. Ten na jeho opakované projevy v říšské radě odpovídal vyhýbavě a pokoušel se ho nepřesvědčivě odbýt tvrzením, že škodí monarchii. Masaryk naopak poukazoval, že je to Aehrenthal a jeho „metternichovský“ styl diplomacie, co je škodlivé a neudržitelné.
Záhřebský proces byl každopádně zdiskreditován a v dubnu 1910 odvolací soud zrušil všechny rozsudky vězení, které obviněným Srbům udělila první soudní instance.
TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?
Šlo o trapnou situaci pro uherskou správu i nejvyšší vládní kruhy, protože soud konstatoval nepřípustné zasahování v politickém zájmu. A nešlo o jediný justiční triumf. V takzvaném Friedjungově procesu totiž skupina srbo-chorvatských poslanců vysoudila omluvu za článek, který zveřejnil protislovansky naladěný historik Heinrich Friedjung. Ten v něm v souladu s vykonstruovaným záhřebským procesem tvrdil, že Srbské království podporuje protirakouské spiknutí. Jako svědek s vynikající znalostí celé problematiky vystoupil před soudem opět Masaryk. Friedjunga přitom znemožnil, neboť prokázal, že se tento profesionální badatel zvyklý pracovat s pomocí kritické metody nechal oklamat primitivními falzifikáty. Závěrečnou třešinkou na dortu celé aféry bylo odsouzení novináře Vladimira Vasiće, který se podílel na tvorbě protisrbských podvrhů pro rakouské vyslanectví v Bělehradě.