Ázerbájdžán: Rozvoj poháněný ropou
Starověcí vyznavači zoroastrismu měli ve zvyku budovat kolem ústí hořících ropných ložisek chrámy. V oblasti dnešního Ázerbájdžánu tak byla ropa vlastně známa už na úsvitu lidských dějin a v současnosti má na vývoj státu zásadní vliv
Modrá na vlajce Ázerbájdžánu připomíná turkické dědictví, červená má symbolizovat pokrok a zelená islám. Srpek opět připomíná islám a osmicípá hvězda osm písmen slova Ázerbájdžán napsaného v arabštině
V 19. století došlo ve využívání ázerbájdžánských ropných rezerv k zásadnímu zlomu. Jako součást tehdejší ruské říše zaznamenala oblast obrovský rozvoj a na začátku 20. století pocházela polovina ropy na světových trzích právě odtud. Také v éře Sovětského svazu patřilo zdejší černé zlato k významným exportním položkám a na zásobách fosilních paliv staví země i dnes. V roce 1994 podepsala vláda smlouvu s konsorciem západních firem v hodnotě 7,4 miliardy amerických dolarů. Od té doby investovaly západní společnosti do rozvoje ropného a plynového těžebního průmyslu v Ázerbájdžánu další miliony. Tmavá surovina se dopravuje ropovodem z Baku přes Gruzii až do tureckého přístavu Ceyhan. Ekologičtí aktivisté ovšem upozorňují, že celý projekt má značný dopad na přírodu.
Ve znamení reforem
I když země svůj obrovský ropný potenciál nevyužívá naplno, rostoucí ceny na světových trzích na začátku 21. století přesto táhly výkonnost její ekonomiky raketovým tempem vzhůru – a s ní také inflaci: jen v prvním čtvrtletí roku 2007 dosáhla úrovně 16,6 %, zatímco průměrný plat vzrostl o plných 25 %. Vysoká inflace pak vyústila v měnovou reformu a zavedení „nového“ ázerbájdžánského manatu. Kromě toho však došlo k přijetí četných ekonomických reforem.
V roce 2008 zařadila Světová banka Ázerbájdžán mezi deset nejintenzivněji reformovaných zemí světa. Ve stejném roce minimalizovala státní správa formální procedury při zakládání firmy a během prvních šesti měsíců se počet registrovaných společností zvýšil o 40 %. K mnoha progresivním krokům patří i možnost vyplňovat a podávat daňová přiznání prostřednictvím internetu. V žebříčku, který porovnává snadnost podnikání, se stát během několika let vyhoupl z 97. na 33. místo. Dostal se rovněž mezi padesátku nejkonkurenceschopnějších zemí světa (46. místo pro roky 2013–2014), mimo jiné nejvýše ze všech členů bývalého Sovětského svazu
Stále nesvobodní
Ázerbájdžán má rovněž relativně vysoký index lidského rozvoje, který jej sice řadí za východoevropské země, ale před ostatní země Střední Asie. Vysoká míra gramotnosti a ekonomického růstu koresponduje s nízkou mírou nezaměstnanosti. Občané tak mohou celkem bez obav hledět do budoucnosti. Hlavním problémem však stále zůstává vysoká míra korupce a nesvobody. Země byla několikrát obviněna z podplácení cizích diplomatů a úředníků, kteří pak údajně prosazují ázerbájdžánské státní zájmy.
V roce 1994 se po vojenském převratu dostal k moci dřívější vůdce sovětského Ázerbájdžánu Hejdar Alijev, který si svou pozici udržel a upevnil. V roce 2003 pak nastoupil do čela státu jeho syn Ilham Alijev, jenž byl znovu zvolen v roce 2008. O rok později zrušil omezení opakované kandidatury a loni se nechal zvolit potřetí. Jeho autoritářský režim čelí kritice za potlačování opozice. Přestože se v zemi od získání samostatnosti konaly několikery volby, stát se dosud řadí mezi „nesvobodné“.
V Ázerbájdžánu lehce založíte firmu nebo podáte daňové přiznání přes internet. Svůj názor si však nechte pro sebe
Ve zkratce
Spor o Náhorní Karabach
Slovní spojení „Náhorní Karabach“ se na začátku 90. let 20. století objevovalo ve zpravodajských relacích prakticky denně. Kořeny konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který se v té době kolem zmíněného koutu světa rozpoutal, sahají až do 19. století: tehdy se region, osídlený především křesťanskými Armény a minoritně turkickými Azery, dostal pod ruskou nadvládu. Na začátku 20. let vytvořili Sověti v rámci politiky „rozděl a panuj“ z Náhorního Karabachu autonomní region a kontrolu nad ním převzala tehdejší Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Když se však na konci 80. let začala tamní situace vymykat sovětskému vlivu, vypukl mezi Armény a Azery konflikt, při němž zemřelo 20–30 tisíc lidí. Etničtí Arméni následně kontrolovali nejen samotný Náhorní Karabach, ale i velkou část (asi 15 %) území Ázerbájdžánu. Boje byly zastaveny v roce 1994, ale situace se dodnes nevyřešila. Azerové považují území za své oprávněné vlastnictví, ale Arméni se země nechtějí vzdát. Jednání tak prozatím uvázla na mrtvém bodě.
Stručné dějiny
Geografické umístění Ázerbájdžánu mělo velký vliv na utváření jeho historie. Teritorium mezi Kaspickým a Černým mořem představovalo důležitou křižovatku na hranicích Asie a Evropy. V dějinách dnešního ázerbájdžánského území dominovaly regionu Persie, Rusko i další mocné říše.
Křesťanství, islám a střídání říší
Během 6. století přinesli arménští misionáři do země křesťanství, k němuž konvertovala velká část populace. V období následujících 300–400 let vznikaly rovněž významné křesťanské stavby. Dalším dominantním náboženstvím, které křesťanství postupně téměř vytlačilo, se stal islám: začal na území pronikat od roku 642 s arabskými dobyvateli. V 11. století představovaly vůdčí sílu turecké kmeny, jež patřily k seldžucké dynastii. Obyvatelstvo převážně perského původu se začalo mísit s Turky a perštinu vystřídaly turkické dialekty. Časem z této směsice vznikla moderní ázerbájdžánština. V roce 1236 se moci chopili mongolští vojevůdci mocné Čingischánovy říše a pomyslné žezlo drželi až do konce 15. století.
Krátká a delší nezávislost
Kolem roku 1500 vytvořili vládci safíovské dynastie nové perské království. Během jejich vlády probíhaly v Ázerbájdžánu časté boje o moc mezi Persií a Tureckem. Když říše Safavidů v roce 1722 zanikla, sever státu se rozpadl na mnoho dílčích celků. V letech 1813 a 1828 byla severní část připojena k Rusku a jih se stal součástí Íránu. Po revoluci roku 1917 se Rusko transformovalo v Sovětský svaz a v Ázerbájdžánu ustavila malá skupina inteligence společně s dělníky demokratickou vládu. V dubnu 1920 však do země vtrhla Rudá armáda a krátkou historii nezávislého státu rychle ukončila. Roku 1923 bylo k Ázerbájdžánu připojeno území Náhorního Karabachu a Nachičevanu. Po rozpadu Sovětského svazu získala země znovu nezávislost v roce 1991.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: asi 9,6 milionu; věková struktura: 22,6 % dětí do 15 let, 6,3 % obyv. starších 65 let, polovina obyv. mladších 29,8 roku; městské obyv.: 53,6 %
etnické složení: Azerové 92,5 %, Rusové 1,4 %, Arméni: 1,3 %, ostatní 4,7 %
náboženství: islám 93,4 %, ruská pravoslavná církev 2,5 %, arménské křesťanství 2,3 %, ostatní 1,8 %; jazyky: úřední jazyk – ázerbájdžánština, používají se i ruština a arménština; obyv. pod hranicí chudoby: 6 %
gramotnost: 99,8 %.
Politika
Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 30. 8. 1991 (dříve součást SSSR); hlava státu: prezident Ilham Alijev (od 31. 10. 2003); šéf vlády: premiér Artur Tahir Rasizada (od 4. 11. 2003); volby: prezident se volí na pět let všelidovým přímým hlasováním, může kandidovat znovu.
Ekonomika
HDP na hlavu: 10 800 USD (odhad z r. 2013; ČR – 27 200 USD), zhruba stejně jako Ekvádor nebo Makedonie;měna: manat (AZN), 1 AZN = asi 1,27 USD, 1 AZN = asi 25 CZK.
Geografie
Rozloha: 86 600 km², jen o něco více než ČR; hranice: 2 013 km (s Arménií /221 km Nachičevan/, s Íránem /179 km Nachičevan/, s Gruzií, Ruskem a Tureckem); délka pobřeží Kaspického moře: 713 km; charakter území: ve střední části velká rovina Kur-Araz, na severu Velký Kavkaz a na jihu Malý Kavkaz; podnebí: suché polopouštní; min. noční / max. denní teploty (°C) v Baku: leden–březen 2–6/6–12, duben–červen 7–21/13–28, červenec–září 23–17/30–23, říjen–prosinec 15–4/21–9; nejnižší a nejvyšší bod: Kaspické moře (−28 m) / Bazarduzu Dagi (4 485 m).