Argentina: Útěk z ekonomické propasti

Po smrti prezidenta Juana Peróna a odchodu Isabely Perónové, jeho třetí manželky a nástupkyně na prezidentském postu, se v březnu 1976 ujala v Argentině moci vojenská junta.

Jména teroru

Po dobu následujících osmi let se samozvaná vojenská vláda obrátila proti svým obyvatelům. Aby se udržela u moci, přistoupila k praktikám, které byly později označeny jako „špinavá válka“. Samotná vojenská junta prohlašovala, že musela během osmiletého období sáhnout k „odlišným metodám“, aby udržela společenský řád a od těchto postupů byl termín odvozen. V rámci soudního přelíčení, které bylo po ukončení režimu nesvobody vedeno, ovšem hlavní prokurátor prohlásil, že toto vysvětlení předpokládá, že v zemi probíhala občanská válka, která by možná do jisté míry zabíjení ospravedlnila. Podle prokurátora šlo ale ve skutečnosti o eufemismus, který měl zakrýt zločinecké aktivity, jenž se ukrývaly pod pláštěm legitimních vojenských operací.

Na denním pořádku bylo zatýkání, mučení, popravy – většinou odborářů, aktivistů a studentů. Během této doby „zmizelo“ zhruba 30 000 lidí. Šéf tehdejší vlády, Jorge Rafael Videla, dal systematické perzekuci vlastních občanů další jméno – Národní reorganizační proces. Soud měl ovšem na takovou reorganizaci vlastní názor a odsoudil všechny představitele vojenského režimu k doživotnímu vězení.

Města duchů

Vojenská diktatura po sobě nechala několik veřejných staveb, ale především nesplacené  zahraniční půjčky. Od těchto let se počítá začátek velkých ekonomických problémů určovaných především snahou splatit státní dluhy a bojem s korupcí.

Devadesátá léta 20. století byla odstartována hyperinflací a prezident Carlos Menem pro její potlačení zavedl fixní sazbu mezi pesem a dolarem. Rovněž byly odstraněny některé investiční překážky. To znamenalo dočasnou stabilizaci, ale uměle zavedená vazba k dolaru musela být udržována jen zaplavením argentinského trhu americkou měnou. V důsledku toho státní dluhy ještě vzrostly a mnohé státní podniky musely být privatizovány.

Naprosté otevření trhů vedlo k zaplavení místního trhu zahraničním zbožím a kolapsem domácího průmyslu. Mnohá průmyslová městečka se změnila v „města duchů“, odkud lidé utíkali a vlaková doprava do nich byla rušena. Na periferiích velkých měst rostly slumy.

Zobrazit na mapě Googlu

Vystřízlivění z blahobytu

Mezinárodní měnový fond zpočátku pěl chválu na liberální ekonomiku Argentiny, která se stala zdánlivě prosperující zemí. Argentinci cestovali do zámoří, spořili v dolarech a dováželi do země spoustu zboží. Zdaleka ne všichni ale patřili k těm, kdo se o svou existenci nemuseli obávat. Ke konci 90. let minulého století nezaměstnanost dosahovala 25 % ekonomicky aktivní populace a dalších 15 % práceschopných pracovalo jen na částečný úvazek. Velké zahraniční dluhy a nadhodnocená měna způsobily pozvolný skluz k hluboké ekonomické krizi, která ukončila falešný pocit stability a blahobytu.

Krize vyvrcholila v listopadu 2001, kdy vládnoucí koalice musela sáhnout k několika mimořádným opatřením včetně zmrazení bankovních účtů. Účelem bylo zamezit odlivu peněz ze země a tím i dalšímu prohloubení krize. Lidé reagovali pouličními protesty plnými násilí a střety s policií. V atmosféře paniky a beznaděje opustil svůj úřad tehdejší prezident Fernando de la Rúa.

Odraz ode dna

Ekonomická krize rozmetala veškerou důvěru v politiky a jedním z často skandovaných hesel tehdejších dnů bylo: „Všichni by měli jít!“ Není divu, že během následujících týdnů se v čele vystřídalo několik prezidentů. Na začátku roku 2002 byl dočasným prezidentem Argentiny jmenován Eduardo Duhalde. Vazba s dolarem byla opuštěna, což způsobilo raketovou inflaci. Díky flexibilní měně bylo ovšem možné úspěšně začít podporovat export, znovu oživit některé průmyslové podniky a do konce roku 2002 relativně stabilizovat ekonomiku.

V roce 2003 se stal prezidentem Néstor Kirchner a v roce 2007 jej vystřídala jeho žena  Cristina Fernández de Kirchner. Zdá se, že nástupnictví prezidentů a jejich silných manželek má v Argentině další pokračování a mohlo by mít i dobrý vliv na ekonomickou situaci. Ještě během vlády prezidenta Kirchnera země restrukturalizovala dočasně neplacené zahraniční dluhy a splatila závazky Mezinárodnímu měnovému fondu. Některé dříve privatizované podniky byly znovu zestátněny a v současnosti zažívá Argentina období ekonomického růstu.

Nezřetelná indiánská stopa

Přes vážné ekonomické a politické problémy minulých desetiletí zůstává Argentina zemí, která v rámci jihoamerického regionu patří k těm stabilním a prosperujícím. Toho jsou si velmi dobře vědomi obyvatelé okolních, méně bohatých států, kteří do země ilegálně cestují, aby zde našli práci. Ilegální imigrace je výrazným problémem současné Argentiny a vláda odhaduje, že kolem 750 000 obyvatel žije v zemi „načerno“. Proto byl spuštěn program, který má pobyt přistěhovalců, z nichž většina přichází z Bolívie a Paraguaye, legalizovat.

Tento benevolentní přístup argentinské vlády je pochopitelný při pohledu do historie státu – přes 90 % Argentinců jsou potomci evropských přistěhovalců z 19. a 20. století, většinou Španělů a Italů. Ačkoli velká část obyvatel má rovněž indiánské předky, jen málokdo se k nim v rámci oficiálního sčítání lidu hlásí. Argentina začátku 21. století tak jen prohlubuje obraz moderního kosmopolitního státu.