Antická divadelní scéna: V Řecku se představení stala doslova věřejnou vášní
Přestože herci po celé věky nesli hanlivou přezdívku komediantů, představení vždy vábila davy nadšených diváků. Patrně největší přízně dosáhla služba divadelní múze Thalii v antickém Řecku
Počátky divadla lze hledat v prastarých obřadech, které provázely svátky spojené s bohem plodnosti Dionýsem. Tehdy prý před obecenstvo předstoupili muži odění v kozlích kůžích, aby publiku předali umělecké poselství. Radost z mluveného slova, stejně jako z tance a zpěvu, přerostla na Peloponéském poloostrově doslova ve vášeň.
Za málo peněz hodně muziky
Divadelní představení se stala pravidelnou akcí, jejíž diváci kvůli lepšímu výhledu usedali na stupňovité dřevěné lavice. Z nich měli skvělý výhled na kruhovou orchestru, kde se za pomoci důmyslných technických zařízení odehrával děj. Výjimkou nebyly kladky, propadliště či zdvihala. Právě ta sehrála jedinečnou roli. V určitém okamžiku tragédie totiž k hercům sestupovali bohové, aby zdánlivě nevyřešitelný příběh nasměrovali ke zdárnému konci.
Stavba původní konstrukce sestávající z vyvýšených lavic vzala za své po nehodě v Athénách, kde se lešení pod náporem diváků zhroutilo. Od té doby upřednostňovali Řekové přírodní svah, do něhož bylo divadlo zasazeno. Obliba antických tragédií a komedií neustále rostla, snad i díky tomu, že se jednalo o levnou zábavu. Vstup byl totiž možný za pouhé dva oboly, po jejichž zaplacení mohl divák setrvat v hledišti bezmála deset hodin.
Římané kopírují Řeky
Na řeckou tradici navázali Římané, přestože jejich zápal pro múzický svět zdaleka nedosahoval řecké náruživosti. Národ Apeninského poloostrova však přece jen dodal divadlu jisté novum, i když jen po stránce architektonické. Římští stavitelé vyňali konstrukci z přírodního terénu a umístily stupňovitá sedadla do robustní stavby. První kamenné divadlo vzniklo již v polovině 1. století př. n. l. a získalo jméno po svém mecenáši Pompeiovo.
TIP: Divadlo ve službách společnosti: Jak se hrálo v době baroka?
Podobně jako v Řecku, ani v Itálii neměli herci na růžích ustláno. Přestože byli hojně zváni do vyšší společnosti a leckdy se jim dostávalo velké pozornosti dam a dívek, ze sociálního hlediska byli stále přijímáni jako lůza. Přitom antický herec musel splňovat hned několik kritérií. Základní dispozicí byl mohutný hlas s dokonalou výslovností. Obličej římského herce se totiž ukrýval za maskou hrdiny, přičemž jeden představitel ztvárnil na jevišti vždy několik rolí najednou. Pro každou novou postavu navlékl novou tvář a změnil hlas. Zkušenější a nadanější herci navíc ztvárňovali i ženské role.
Římanům se hranice divadla nepodařilo posunout za mez stanovenou jejich řeckými předchůdci. Ani s náklonností veřejnosti to nebylo valné. Známe případy, kdy se hlediště vyprázdnilo, neboť publikum dalo přednost mnohem oblíbenějším gladiátorským zápasům.
