Angola: Děti války

Když Portugalci po bezmála 500 letech nadvlády vyklidili pole a Angola v roce 1975 vyhlásila samostatnost, zůstaly zde dvě vlivné a znesvářené vojensko-politické organizace. Komunistické Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) a antikomunistický Svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Jejich boj měl zemi poznamenat mnohem víc než právě ukončená koloniální válka za nezávislost.

Po komunismu zdánlivá demokracie

Obě frakce usilovaly o moc a jejich vzájemný boj se stal jedním z nejvýraznějších konfliktů studené války. USA a Sovětský svaz všemožně podporovaly znesvářené strany a považovaly výsledek války za klíčový pro vývoj mezinárodní scény. Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, znamenalo to konec finanční a materiální pomoci pro MPLA, která již od roku 1979 Angolu formálně ovládala. Došlo pouze k tomu, že stát byl z komunistického formálně přeměněn na demokratický. Občanská válka pokračovala dál a definitivně utichla až v únoru 2002, když byl v boji zabit vůdce UNITA Jonas Savimbi. UNITA se stala hlavní opoziční stranou a dlouholetý vůdce země a předseda MPLA, prezident José Eduardo dos Santos, se ještě pevněji usadil ve své diktátorské židli.

Zobrazit na mapě Googlu

Země rychlé smrti

Dvacet sedm let dlouhá občanská válka měla na Angolany devastující účinek. A není se čemu divit. Vždyť jen počet mrtvých se odhaduje na 600 000 až 1,5 milionu lidí. Výzkum v roce 2007 ukázal, že Angolané trpí podvýživou a mají mimo jiné naprostý nedostatek vitamínu B3. V některých částech země jsou zcela běžné epidemie cholery, malárie, vztekliny a afrických krvácivých horeček. Leckde je vysoký výskyt HIV a tuberkulózy, objevuje se i horečka dengue a řada jiných infekčních chorob přenášených hmyzem. Kromě toho se Angolané musí dennodenně potýkat s množstvím dosud nevyklizených minových polí. Zanedbaná země má dnes vůbec nejvyšší kojeneckou úmrtnost na světě a lidé se zde jen výjimečně dožívají šedesátky.

Vláda na ropném prameni

Nadějí a zároveň starostí Angoly a její ekonomiky je maličký region Cabinda. Ačkoli jeho rozloha je jen o něco víc než pouhých 7 000 km2, Angola mu díky zásobám ropy vděčí za převážnou část exportních příjmů. „Africký Kuvajt“ ovšem de facto není součástí Angoly. Je vklíněn mezi pobřeží Republiky Kongo a Demokratické republiky Kongo a již několik let se snaží osamostatnit. Místní separatistické skupiny přitom rozhodně nejednají v rukavičkách.

Angola má tolik problémů, že i schopná a poctivá vláda by zde měla práci nejméně na půl století, aby stát dostala z nejhoršího. Přitom už 30 let ovládá zemi prezident dos Santos, absolutní vládce, jehož režim čelí mnoha nařčením z korupce a rozkrádání státního majetku. Naděje na změnu je přitom malá. Poslední prezidentské volby proběhly před 17 lety a nový termín je stále odkládán. Nastartování skutečných demokratických procesů je v nedohlednu a je jen málo pravděpodobné, že se do čela Angoly v dohledné době dostane někdo, kdo o ně bude upřímně usilovat.