Angličtí Preraffaelité: Jaké byly umělecké zásady svérázného bratrstva?
V létě roku 1848 založili tři studenti Královské akademie v Londýně tajný umělecký spolek. Aby dosáhli magické sedmičky, přizvali další čtyři kolegy. Jejich cíle i totožnost měly zatím zůstat v utajení, snad aby rozruch, jaký jejich tvorba vyvolá, byl o to větší...
Slíbili si, že budou svá díla podepisovat P. R. B., a bavili se tím, že budou zkratku vysvětlovat jako „please ring the bell“ (prosím, zazvoňte) nebo „penis rather better“ (spíše lepší penis). Smysl pro humor i vášně (jak ještě uvidíme) jim věru nechyběl.
V roce 1850 Illustrated London News napsaly: „P. R. B. znamená iniciály slov Pre-Raffaelite Brotherhood. K tomuto spolku patří duchaplní pánové, kteří se vyznávají, že jsou zastánci „raného křesťanského umění“. Odmítají (…) Raffaely, Guidy, Tiziany a všechny takové nevýznamné packaly. Věnují své úsilí reprodukci světců, vyvedených dokonale mdle.“
Krása a Pravda
Takhle si svůj vstup do dějin umění Preraffaelitské bratrstvo asi nepředstavovalo. Když v roce 1849 poprvé předvedli své obrazy na výstavě Akademie, nikdo si jejich revoluce nevšiml. O rok později označila kritika jejich díla za rebelantská, barbarská, nepříjemná, nesmyslná a ohavná. Preraffaelity zachránil John Ruskin, nejvlivnější umělecký kritik viktoriánské doby v Anglii, který je nejdříve odmítal, ale později pochopil, že jejich tvorba odráží jeho vlastní estetické zásady, a napsal do Timesů oslavnou recenzi na jejich umění. O mnoho let později se ukáže, že tvorba preraffaelitů připravila cestu symbolismu a secesi.
„Jestliže obecný vkus den ode dne stále více upadá a jestliže tisk vede národ k tomu, aby sympatizoval se vším, co je teatrální, afektované a v umění falešné […] začíná být neodkladnou povinností všech, kdo mají v Anglii ještě nějaké povědomí o tom, co je v umění opravdu velké, a přejí jeho rozvoji, aby šli nebojácně vpřed […] a ukazovali podstatu a moc Krásy a Pravdy,“ napsal John Ruskin ve své knize Moderní malíři (1843).
I mladí „bratři“ měli teatrálního akademického umění dost, a když přemýšleli o příčinách jeho stagnace, objevili je u Raffaela a jeho nástupců. Pokud akademie tvrdí, že reprezentuje Raffaelovy tradice a to, co se označovalo za „vznešený způsob“, pak – má-li dojít k obrodě umění – je třeba jít dál, před Raffaela. Ano, u něj začalo „idealizování“ a umění se stalo pokryteckým. Je nutné vrátit se k období, kdy umělci byli ještě „poctivými řemeslníky“ a na svět pohlíželi očima upřímné víry. K umění italských „primitivů“, jak se umělcům rané renesance před Raffaelem tehdy říkalo.
Rossetti a jeho Lizzie
Uznávaným vůdcem preraffaelitů byl Dante Gabriel Rossetti (1828–1882). Básník a malíř, ale zdá se, že snad více než talent mu jeho výjimečné postavení zajistilo sebevědomé a osobité vystupování. Byl synem italského emigranta, profesora italštiny na King´s College, jehož vášní bylo rozebírat Dantovu Božskou komedii (odtud tedy zvláštní umělcovo jméno i jeden z inspiračních zdrojů jeho tvorby).
V sedmnácti začal studovat na Královské akademii, kde se potkal s Williamem Holmanem Huntem a Johnem Everettem Millaisem, s nimiž založil ono Preraffaelitské bratrstvo. Už předtím ale Rossetti akademii opustil a nedokázal pak snášet ani vyučovací metody Forda Madoxe Browna, kterého si zvolil za svého učitele. Tento malíř, o sedm let starší než Rossetti, se k bratrstvu nikdy nepřipojil, přestože k němu měl svými názory, stylem i náměty velmi blízko – také on čerpal z bible, Shakespeara a středověké anglické historie.
V roce 1850 potkal Rossetti svou múzu – Elizabeth (Lizzie) Siddalovou, oslňující krasavici z londýnské nižší třídy, kterou jistý člen spolku objevil v kloboučnickém krámku. Její bledá tvář s dlouhým nosem figuruje na řadě preraffaelitských pláten. Pózovala i Millaisovi pro Smrt Ofélie, při čemž hrozně nastydla, protože strávila hodiny oblečená ve vaně plné vody, která vychladla. Rossetti, jenž ovšem miloval taky svoji svobodu a rád si odskočil za jinými děvčaty, si ji vzal až po desetileté známosti (zřejmě ze soucitu) v době, kdy u ní propuklo vážné stádium tuberkulózy.
Rok nato porodila Lizzie mrtvé dítě a už se z toho nikdy nevzpamatovala. V roce 1862 zemřela na předávkování opiátem. Rossettiho její smrt zlomila a trpěl výčitkami svědomí. Na poslední cestu jí proto do vlasů zamotal své básně, kvůli nimž však sedm let nato nechal tělo exhumovat. Odchod múzy však natrvalo poznamenal Rossettiho tvorbu, která jako by ochabla.
Staré příběhy s novým obsahem
V roce 1850 konečně zveřejnilo prozrazené bratrstvo své ideály:
„1. Mít ryzí ideje k vyjádření;
2. pozorně studovat přírodu a osvojit si tím schopnost takové ideje vyjádřit;
3. procítit a pochopit v předcházejícím umění všechno bezprostřední, závažné i upřímné a vyloučit to, co je konvenční, samolibé a rutinérské; a za
4. – což je vůbec ze všeho nejméně postradatelné – vytvářet od základu dobré obrazy.“
Námětovou studnicí preraffaelitů se staly zejména biblické příběhy a středověká literatura – artušovské legendy, Dante, ale i Shakespeare. Neměli však v úmyslu imitovat dávné umění, ale naplnit staré příběhy novým obsahem, a proto je také zasazovali do dobového kontextu. Po stránce formy měla být obrozena technika malby na bílém podkladě, která rozzařovala obrazy raných italských a vlámských mistrů jasnými barvami, zatímco Královská akademie učila napodobovat vyvolené mistry i s hnědým odstínem, které jejich obrazy časem získaly. Nepopiratelně byl z umění bratrstva cítit i archaický gotický tón.
Obraz Paní ze Shalott od Johna Williama Waterhouse (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Skálopevné bratrství ale nevydrželo dlouho. K roku 1853 někteří členové vystoupili, Hunt, který hledal autentické scenérie pro své náboženské obrazy, se chystal odjet do Palestiny a Egypta. A Millais? Ten byl zvolen mimořádným členem Královské akademie! Rossetti truchlil, že „celý kulatý stůl se rozpadl“ a jeho sestra nazvala jeden ze svých sonetů „P. R. B. prožívá dekadenci“.
Druhý dech
Téhož roku se na Oxfordské univerzitě setkal William Morris s Edwardem Burne-Jonesem. Nemajíce o nějakých preraffaelitech v Londýně ani tušení, založili si s přáteli skupinu zvanou Bratrstvo. Také oni se zaujetím četli Ruskina. O italských primitivech nevěděli, zato nadšeně studovali středověké rukopisy a iluminace. V Londýně, kam Morrise přivedla jistá zakázka, se dvojice setkala s Rossettim a Bratrstvo preraffaelitů chytlo druhý dech. V roce 1857 společně pracovali na nástěnných malbách o životě krále Artuše v Union debating hall Oxfordské univerzity. Přestože projekt nikdy nebyl dokončen a fresky brzy vzaly za své, neboť pánové neměli s jejich prováděním žádné zkušenosti, představoval tento podnik v dějinách preraffaelitů zcela ojedinělou společnou aktivitu. A v Londýně také Morris objevil svůj nevšední talent pro vytváření vzorů a návrhů, který udá nový směr uměleckému řemeslu a dekorativnímu umění.
Po smrti své ženy Lizzie se Rossetti zamiloval do Morrisovy manželky Jane Burdenové, která se Siddalové velmi podobala a byla přímo zosobněním ideálu prerafaelitské krásy – splývající vlasy, smutné oči, dlouhá štíhlá šíje… Mnohokrát ji maloval a trávil s ní spoustu času, což Morris mlčky trpěl. Holt, krásné ženy jsou u prerafaelitů podstatným jevem… Ostatně na vlastní kůži to poznal i jejich guru John Ruskin, který vzal svou půvabnou ženu Efii a malíře Millaise na společný výlet do Skotska a doplatil na to rozvodem.
TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu
Rossetti zemřel v roce 1882 po mnohaletém boji s depresemi. Nespavost léčil chloralhydrátem a kombinoval ho s whiskey. V roce 1872 se pokusil o sebevraždu. Pak už se nikdy nezbavil halucinací a stával se čím dál větším samotářem. Rozptýlení mu skýtala soukromá zoo v rozlehlé zahradě jeho domu, především ale australský vačnatec vombat, který s ním bydlel v domě a spal na jídelním stole. V zahradě nechyběl klokan, zebu, pásovec, chameleón nebo bílý býk, kterého koupil proto, že měl oči jako Jane Morrisová.