Angličanka v srdci Evropy: Habsburská monarchie očima Lady Montagu

V roce 1716 se Mary Wortley Montagu připojila ke svému manželovi, který byl jmenován velvyslancem v Osmanské říši.  Diplomatická mise vedla kroky manželů Wortleyových přes Vídeň a Adrianopoli až do Cařihradu. Edward a Mary Wortley strávili na cestách dva roky, během nichž napsala Lady Mary svým přátelům do Anglie řadu dlouhých dopisů, v nichž zachytila každodenní realitu života v těchto zemích.

V Praze a Vídni

Lady Wortley-Montagu nebyla rakouskou monarchií a Čechami zvláště okouzlená. Podle všeho ji neoslovila ani Praha: „To město bylo kdysi královským sídlem českých králů a jest dosud hlavním městem království. Má ještě jakési zbytky bývalé nádhery své, kdy patřilo k největším městům v Německu.“

Řazení Českého království mezi německé státy bylo pro soudobé cestovatele typické a plynulo ze skutečnosti, že římsko-německý císař byl zároveň i českým a uherským králem. Mary si během svého krátkého pobytu v Čechách stačila dobře povšimnout upozaděného postavení Prahy ve vztahu k císařskému rezidenčnímu městu: „Většinou jsou zde starodávné stavby a málo obyvatel, takže domy jsou velmi laciné. Urození lidé, kteří si nemohou zaplatit drahý vídeňský život, raději sídlí zde.“

Vídeň se pro tuto dámu logicky stala jakýmsi referenčním vzorkem, podle něhož poměřovala ostatní země habsburského soustátí. Proto téměř ve všem, co v Praze viděla, spatřovala nápodobu Vídně, zejména pak v módě: „Zdejší dámy šatí se podle vídeňských mód právě tak, jako obyvatelé exeterští napodobí londýnské módy. Totiž jejich napodobení jest výstřednější než originál.“ Toto vyjádření ovšem neznamená, že by Lady Mary shledávala vídeňskou dvorskou módu elegantní a uměřenou. 

Podivné zvyklosti

Jak je vidět, jako žena Lady Mary svou pozornost soustředila především zase na ženy. Je to celkem přirozené vzhledem k tomu, že se zdržovala převážně v jejich společnosti. V jejích dopisech je proto tematizována především právě móda, dále pak společenský život a mezilidské vztahy. Jejich pojetí přišlo šlechtičně vychované v puritánském anglickém ovzduší značně skandální. Nebyla absolutně s to pochopit specifika morálky vídeňské dvorské šlechty a došla k přesvědčení, že nevěra není pro místní urozenou společnost ničím, nad čím by se měla pohoršovat, nýbrž že naopak teprve se ziskem milence nabývá vdaná žena dobré pověsti. 

Očima protestantky

Coby manželka velvyslance se Lady Mary účastnila nejen každodenních církevních obřadů, ale měla možnost navštívit i některé ženské kláštery. V Anglii v té době neexistovala řeholní společenství v té formě, jak je znala římská církev, a možná právě proto je Mary vnímala ponejvíce jako vězení: „Co jsem živa, ještě jsem nikdy neochladla tak velice k římsko-katolickému náboženství jako tehdy právě, co jsem viděla, jak zbědačuje tolik nešťastných, ubohých žen!“

V záchvatu rozhořčení nad římskými katolíky pak ještě dodala: „A potom ta hrubá, sprostá pověra katolického lidu! Katolíci pořád, ve dne i v noci, lepí za oběť svíčky na dřevěné sošky, pohanské modly, které stojí skoro v každé ulici všude, kam se podíváme. Procesí jsou hanebné maškarní průvody příčící se zdravému rozumu zrovna jako čínské pagody.“

Jinak se ovšem rozdíly v náboženském přesvědčení snažila brát s humorem: „Sotva jsem se zdržela smíchu, když mi ukazovali dřevěnou hlavu našeho Spasitele, která jistě prý mluvila, když Turci obléhali Vídeň. Na důkaz toho ukázali mě ústa sochy, která od té doby zůstala už otevřena.“

Nejen kritika

Mohlo by se zdát, že Lady Mary nacházela pro rakouské a české země pouze slova nelibosti, ale pravdou je, že dokázala ostře střílet i do vlastních řad. Jelikož ve střední Evropě strávila zimní měsíce, mohla se důkladně seznámit s často důmyslnými systémy vytápění. Kamna v palácích brzy shledala nejen jako záležitost praktickou, ale i nanejvýš estetickou a vyjádřila údiv nad tím, že „doma v Anglii se raději pět měsíců v roce třesou zimou“, než aby se zahřáli u kamen, která jsou ke všemu ozdobou každé místnosti. Vynachválit si nemohla ani skleníky, v nichž se v Praze a Vídni po celý rok pěstuje vzácné jižní ovoce, například ananasy, které bylo na ostrovy nutné draze dovážet až z daleké Brazílie: „Divím se, že u nás také nemáme vynález tak užitečný.“ 

Lady Mary Wortley Montagu se zkrátka nesnažila Rakouskou monarchii soudit, jakkoliv to tak může podle některých výroků vypadat. Její rozhled, vzdělání a snad ani povaha by jí to nedovolily.  Možná až nečekaný liberalismu čiší ze slov, která adresovala jedné ze svých přítelkyň: „Má drahá, takto vidíte, že dvornosti a dobré vychování v různých zemích liší se jako mravnost a náboženství. Na čí straně jest pravda v mravnosti a náboženství, dozvíme se až v soudný den.“

TIP: Příběh Florence Nightingalové: Jak získala přezdívku Dáma s lampou?

Hlavním důvodem, proč se na stránkách svých dopisů zabývala kaleidoskopem všedních událostí, které doplňovala o vlastní hodnocení, nebyla snaha kritizovat nebo se vysmívat svým hostitelům, nýbrž hledání stále nových námětů ve strachu, aby své anglické přátele a rodinu nenudila. Neustále trpěla obavami, že nenajde dostatek zajímavých témat a k dopisním papírům usedala i přes „smrtelný odpor ke psaní“ jen proto, aby se pouto k domovině během dlouhého odloučení nezpřetrhalo.