Albrecht z Valdštejna: Mocný intrikán a nebezpečný pragmatik

V 30. letech 17. století byl Valdštejn hodně obdivovanou, ale ještě víc nenáviděnou figurou. Na samotný společenský vrchol se mu podařilo vyšplhat doslova „od píky“. Syn starého, ale nijak významného rodu se do rozbouřených časů vrhnul coby voják na nejnižší důstojnické pozici pěchotního pluku. Takový post rozhodně nevěštil nijak zářnou budoucnost a obvykle vynesl jen skromnou kořist z rabování dobytého města. Albrecht navíc po předcích zdědil českobratrské vyznání, což by ho za normálních okolností z dosažení vyšších pozic diskvalifikovalo, protože císařský dvůr byl pevně katolický. Jenže Valdštejn nepatřil k těm, jimž by „maličkost“ v podobě víry zabránila v cestě k vysněným úspěchům. 

Vykonavatel císařské vůle 

Věhlas si coby schopný velitel vydobyl za válek s Turky, ale nadřízeným se zamlouvaly především jeho organizační schopnosti na poli logistiky – a schopnost vidět naráz všechny pohybující se součástky velkého plánu. Tato dovednost se mu, jako rozenému intrikánovi, časem ohromně vyplatila. Přestoupil ke katolictví a oženil se s vdovou Lukrecií z Landeka, s níž mu spadly do klína bohaté statky. Když pak vzbouření čeští stavové vyhodili z oken Pražského hradu císařovy úředníky – a začali tak třicetiletou válku – postavil se Albrecht se svým plukem pevně na císařskou stranu, pomohl k porážce protestantů v několika bitvách a nakonec i na Bílé hoře. 

Coby efektivní a spolehlivý vykonavatel císařské vůle dostal od panovníka plnou důvěru – už proto, že věčně prázdnou císařskou pokladnu nic nestál a své pluky vystrojoval na vlastní účet. Patřil tak k lidem, kteří mohli díky přízni císaře Ferdinanda II. své náklady okamžitě uspokojit levným nákupem majetků, jež stát zkonfiskoval poraženým protestantským šlechticům. Vladař navíc potřeboval pro začínající náboženské války ohromné sumy peněz a Valdštejn mu je s radostí poskytoval, protože nakoupený majetek měl mnohonásobně vyšší hodnotu. 

Král peněžních piklů

Když došlo stříbro a nebylo z čeho razit peníze, vytvořil spolu s dalšími mocnými šlechtici a bankéři tzv. mincovní konsorcium, které s požehnáním císaře razilo mince nové – jenže s mnohem nižším obsahem vzácného kovu, než vyžadovala jejich hodnota. Do kapes vychytralých „podnikatelů“ pak plynuly zisky vzniklé rozdílem mezi cenou nakoupeného surového stříbra a hodnotou mincí chrlených na trh. Výsledkem se stala inflační spirála, která prakticky přivedla české království k bankrotu. Ačkoliv nejméně polovinu členů konsorcia tvořili Češi, osud země jim byl zcela lhostejný – jejich osobní majetek se totiž ohromně rozrostl.

Valdštejn si žil jako malý král, stavěl honosné zámky projektované italskými architekty a na svých statcích zakládal mlýny i pivovary. Císař na něj spoléhal, a dokonce mu udělil titul generalissima, tedy nejvyššího velitele habsburských vojsk. V sérii válek se Albrecht ukázal jako dovedný generál a ohroženou monarchii stabilizoval. Z pověření panovníka vedl řadu jednání se spojenci i protivníky, ovšem stále častěji překračoval výslovné rozkazy nebo je překrucoval tak, aby vyhovovaly jeho zájmům. U dvora tudíž houstly řady jeho protivníků, kteří poukazovali na Valdštejnovu bezuzdnou hrabivost.

S rostoucí mocí ovšem Albrechta zrazovalo zdraví: Sužovaly ho problémy se žlučníkem i ledvinové koliky a trpěl tak strašnou dnou, že se bez bolesti ani nezvedl ze židle. Navíc zpravodajské kanály vídeňského dvora přinášely množící se informace o jeho podezřelých jednáních s nepřáteli – čeští stavové v emigraci mu dokonce nabídli českou korunu. Generalissimus tak ztrácel císařovu důvěru a během prosince 1633 i jemu samotnému došlo, že se země pod ním otřásá. A co hůř, uvědomovali si to také jeho důstojníci...