100+1 zahraniční zajímavost 1/24: Dědictví pramáti Lucy
Náš náhled na evoluci člověka se začal měnit před padesáti lety nálezem kostry, v níž se snoubily rysy opic a lidí.
Pokud máte zbytečnou chvilku, pusťte si na YouTube videa s gorilami a jejich nezbednými mláďaty. Možná vás překvapí, že největší vylomeniny nepáchají malí opičáci v přítomnosti matek, jež mají tendenci je usměrnit, ale ve společnosti otců. Nic nepůsobí legračněji než zlobivci, kteří pošťuchují či tahají za srst a vůbec všemožně provokují dvousetkilové hromady svalů. A jejich otcové jim to nejen trpí, ale často se i zapojí do hry, při níž z nezbedných potomků z legrace vytřásají duši, což si mrňousové očividně užívají. Pokud máte coby muži doma malé děti a v těle jen trochu hravého ducha, pravděpodobně s nimi dovádíte úplně stejně.
Člověk se zkrátka nestačí divit, jak moc jsme si s ostatními lidoopy podobní. Naše sociální skupiny mají obdobnou dynamiku, shodně soupeříme o zdroje i pozornost a vyjadřujeme tytéž emoce. Šimpanzi či paviáni dokonce vedou teritoriální války. A přestože lidé „vymysleli“ monogamii, aby dodali společnosti určitou stabilitu, necháte-li muže a ženy vybírat zcela volně a bez ohledu na reálnou dostupnost partnerů, většina dam bude preferovat silného dominantního jedince, schopného ochránit potomky. Zbytku samců se pak nedostane téměř žádného zájmu – jak mimo jiné dokládají miliony interakcí v seznamovacích aplikacích: Muži tam označí za vhodnou téměř každou druhou potenciální partnerku, zatímco ženy „odkliknou“ asi jen 14 % profilů.
Popsaná překvapivá podobnost s lidoopy vyvěrá z prostého faktu – máme totiž společné předky. Asi před sedmi miliony let se nějaká lidoopí skupina rozhodla opustit relativní bezpečí lesa a vyrazit na průzkum savany. A tam někde se naše cesty rozešly. Co následovalo poté, se dočtete v novém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.
