100+1 zahraniční zajímavost 12/23: Jak se cenzurovala rocková hudba

Ať se nám to líbí, nebo ne, kulturní velmoc současného světa představují Spojené státy. Přestože v hudbě jim sekunduje Británie, ve filmovém průmyslu jasně dominuje Hollywood – a kdo se mu chce tržbami vyrovnat, musí své počiny zabalit tak, aby ty americké alespoň připomínaly. Kdo však rozhoduje, co se na plátně ukázat smí, a co nikoliv? Jsou to, poněkud překvapivě, američtí rodiče.

Už v roce 1968 navázala americká Asociace filmových tvůrců spolupráci s Radou rodičů, kterou šokovalo množství „nemravných“ scén, jež rozbouřená doba do kin přinesla. Ustaraní otcové a matky proto navrhli, aby byly snímky k nahlédnutí předem, načež měly obdržet známku vyjadřující vhodnost pro děti a mladistvé. Samozřejmě vše dobrovolně – žádná cenzura! Vtip spočívá v tom, že kdo chce svůj film dostat do kina, musí být v asociaci. A kdo je v asociaci, souhlasí s hodnocením svého díla. Většina kin navíc snímky bez příslušné „nálepky“ odmítá pouštět.

Rodičovská rada samozřejmě nemůže nic zakázat, ale přidělená známka výrazně ovlivní, jak si dílo finančně povede. Pokud superhrdinský trhák obdrží PG-13 čili „starší děti v doprovodu rodičů“, má našlápnuto k úspěchu. Dostane-li R, tedy „omezeno pro starší 16 let“, může se ocitnout ve vážných problémech. Absurdní jsou ovšem hodnoticí kritéria, do nichž se promítá typicky americké nastavení mysli: I s vraždou bez krve a utrpení mají tvůrci PG-13 v kapse, ale jakmile krev do scény přidají, „erko“ je nemine. A pokud se na plátně nedejbože ukáže bradavka, následuje nevyhnutelně nálepka NC-17, tedy „jen pro dospělé“. Autoři komerčních projektů se proto raději cenzurují sami a daným procesem již prošlo na třicet tisíc filmů. Podobný osud přitom potkal americkou tvrdou hudbu – více se o boji za svobodu písňových textů dočtete v novém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.