100+1 zahraniční zajímavost 10/22: Tradice japonských císařů

Je s podivem, jak jsme my lidé – navzdory často až sedmimílovým skokům na poli technologií – konzervativní. Máme rádi věci takové, jaké jsou, protože přece fungovaly už za časů krále Klacka, a pokud něco pracuje, jak má, proč do toho vrtat? Kromě logických argumentů však do hry daleko častěji vstupují ty zcela iracionální, pevně zakotvené v pocitu vnitřní jistoty. Protože když něco budeme předávat dál, zůstaneme tak ve spojení s vlastní minulostí. 

Dobře to dokládají například potomci amerických imigrantů, kteří se nezřídka chytají i jen symbolických náznaků dřívější identity. Celé komunity se považují za „italské“, ačkoliv v „rodné řeči“ nedají dohromady ani větu a svou „italskost“ opírají o domácí přípravu pizzy. Což je třeba z pohledu Číňanů nebo Arménů, kteří své zvyky rozvíjejí už tisíce let, přece jen trochu málo. Druhou stranou mince je, že z mnoha prastarých tradic zbyly pouhé prázdné skořápky. Jaký má smysl slavit masopust, když pak půst nedržíte? Nebo dožínky, pokud na kosu nesáhnete ani v představách? K čemu je půlnoční návštěva kostela o Vánocích, jestliže tam pak po celý zbytek roku nepřijdete? 

Otázku „opravdovosti“ řeší i všechny monarchie světa. Kdysi byli vládci vyvolení Bohem, nebo přímo jeho ztělesněním, čímž se legitimizovala nutnost je poslouchat. Ale dnes, když reálná moc spočívá obvykle v rukou parlamentů? Nejkřiklavější příklad popsaného rébusu představuje japonské císařství, kde funkce „vládce“ ztratila v roce 1946 i poslední, mystický význam. Císař se tehdy zřekl svého božského vtělení a tím zaniklo také tvrzení, že je zosobněním své země, jakési „ideje“ Japonska. Co zbylo? Ceremoniální role, v níž hlavní herec postrádá téměř veškerou svobodu. Více se o životě japonského císaře dozvíte v aktuálním čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.