10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru aneb Co si filmaři vymysleli (2.)
Filmoví tvůrci vesmírných sci-fi se většinou snaží, aby do jisté míry vyhověli vědeckým poznatkům o kosmickém prostředí. Ne vždy ovšem mohou a dokážou skloubit své úsilí s příběhem, a občas se tak nevyhnou nedůslednostem či omylům
Převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem je pro filmaře někdy poměrně obtížné. Pět filmových omylů jsme zveřejnili v předchozí části, dnes je na řadě další pětice.
6. Chroptění na Marsu
Kdo by neznal dramatický závěr filmu Total Recall od Paula Verhoevena z roku 1990, v němž se hlavní protagonista Douglas Quaid ztvárněný nezapomenutelným Arnoldem Schwarzeneggerem ocitne na povrchu Marsu? Než ho zachrání tajemná mimozemská technologie, schopná napumpovat do řídké atmosféry rudé planety dýchatelný vzduch, hrdina dramaticky chroptí a oči mu lezou z důlků. Ve skutečnosti by se člověku v podobné situaci začala vařit krev, podobně jako ve vzduchoprázdnu, ale pomaleji a nikoliv tak dramaticky. Zásadní problém by představovaly plíce. Plynný obal Marsu je totiž podle všeho natolik řídký, že by člověk po vydechnutí plíce už znovu „nenafoukl“. Smrtelné chroptění by se tedy nekonalo.
7. Astronauti s tryskovými motorky
Motorky na stlačený vzduch opravdu existují a lze s nimi ve vesmíru manévrovat. Ve filmech se nimi astronauti prohánějí sem a tam, zatímco ve skutečnosti se prakticky nepoužívají. Jedná se o pouhý prostředek poslední záchrany, pokud by při pohybu ve volném prostoru došlo k nějaké nehodě. Jestliže by tedy astronautovi hrozilo, že se navždy vzdálí od lodě, tryskové motorky by jej mohly zachránit. V historii kosmických letů se párkrát dostaly ke slovu, obvykle to však bylo dost nebezpečné.
8. Pásem planetek je velmi obtížné proletět
Za tímto omylem stojí především Hvězdné války a jejich slavná scéna – honička mezi kosmickými balvany u ledové planety Hoth. Podobně hustá pole planetek pak figurují v celé řadě vesmírných příběhů, v našem kosmu by však zmíněná situace mohla nastat maximálně bezprostředně po srážce dvou planet či po jiné obdobně dramatické události. Pásy planetek jsou nejspíš ve vesmíru docela běžné a v porovnání s okolním prostorem bývají opravdu hodně husté. Přesto balvany o velikosti stovek metrů a větší obvykle navzájem dělí přinejmenším stovky tisíc kilometrů. Honička v takovém prostředí by tedy asi byla poněkud nudná…
9. Odvrácená strana Měsíce je temná
Odvrácenou stranu Měsíce z naší planety nikdy nevidíme, neboť zemská gravitace polapila našeho souputníka ve vázané rotaci. A někteří lidé mívají tendenci si myslet, že pokud něco nevidíme, nejspíš to ani neexistuje nebo se to – jako v případě odvrácené strany Měsíce – navěky topí ve tmě. Náš přirozený satelit by však s takovým tvrzením rozhodně nesouhlasil. Při oběhu Země kolem Slunce a Měsíce kolem naší planety se ve sluneční záři koupe i odvrácená lunární polokoule. Není tak těžké si to představit – stačí si vzpomenout na zatmění Slunce, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a naší hvězdou, která tudíž musí osvětlovat jeho odvrácenou část.
10. Astronauti ve vesmíru zažívají nulovou gravitaci
Často slýcháme pojmy „nulová gravitace“ či „stav beztíže“: je prý zvláštní ocitnout se ve stavu beztíže, nulová gravitace má údajně neblahý vliv na lidský organismus, na palubě ISS se v beztíži odehrává spousta experimentů… Pokud však víme, ještě žádný člověk v historii opravdovou nulovou gravitaci nezažil. Lidé se od Země vzdálili maximálně k Měsíci, ovšem ani tam nulová gravitace rozhodně nepanuje. Vždyť náš přirozený satelit drží na jeho oběžné dráze přitažlivost Země a také on sám určitou gravitaci vykazuje. Astronauti ve skutečnosti prožívají podstatně omezenou gravitaci a při tzv. parabolickém letu dopravního letadla, jež slouží jako trenažér, vzniká stav beztíže tak, že se letoun i pasažéři pohybují po určitou dobu setrvačností po stejné dráze.
