I krysy byly hysterické: Vzpomínky účastníků na první den bitvy na Sommě
První červenec 1916 se do historie britské armády nesmazatelně zapsal černým písmem. V okolí francouzské řeky Somma se rozpoutalo smrtící peklo, které během pár hodin připravilo o život 20 000 poddaných Jeho Veličenstva. Jak na ten tragický den později vzpomínali vojáci na obou stranách?
Plány britské generality počítaly s masivní dělostřeleckou přípravou, která měla rozmetat nepřátelské zákopy a usmrtit každého v nich. Bombardování, k němuž se shromažďovaly zásoby už několik měsíců předem, nakonec trvalo sedm dní a královští kanonýři během něj vypálili na pozice nepřítele přes 1,6 milionu granátů.
Kanony vše (ne)smetou
Neznámý německý pěšák vzpomínal na peklo, které se kolem něj rozpoutalo: „Utrpení v zákopech bylo během britské dělostřelby téměř nesnesitelné. Děla metodicky zasypávala všechna tři naše opevněná postavení. První linie se ocitly v jednom ohni a vojáky zachránilo jen to, že mohli utéct pod zem do krytů s betonovými stropy. Když už šíleli z nesnesitelného hřmotu polních děl, nasadili Britové ještě těžká děla ráží 240 a 380 mm. Granáty vyhazovaly do vzduchu tuny hlíny, drátěné zátarasy se trhaly jako nitky. (…) Oheň, výbuchy, kouř a prach, jako by se země obracela naruby. A do toho zelenavý jedovatý plyn, držící se při zemi. Přesto utrpěl pluk do 1. července jen nepatrné ztráty – pouze dva mrtvé, kteří se nadýchali plynu.“
Důstojník Stephan Westmann zase napsal: „Neustále nás bombardovali. Ve dne v noci na nás dopadaly granáty, těžké i lehké. Naše zemljanky se rozpadly. Padly na nás a museli jsme se vyhrabat ven a vykopat naše kamarády. Někdy jsme je našli udušené, někdy rozdrcené na kaši. Vojáci v bunkrech propadali hysterii. Chtěli utéct a bojovali jsme s nimi, abychom je udrželi v bezpečí našich hlubokých bunkrů. Dokonce i krysy začaly být hysterické. Přišly do našich chatrných úkrytů, aby vyhledaly útočiště před tou děsivou dělostřeleckou palbou. Neměli jsme co jíst, co pít, ale neustále na nás padal granát za granátem.“
Pohled shora
Řízení dělostřelecké palby měli na starosti také pozorovatelé operující nad bojištěm. Před nepříliš početným nepřítelem je chránili stíhači, kteří měli díky vzdušné převaze čas sledovat smrtící podívanou, již pod nimi rozpoutali jejich spolubojovníci. Cecil Lewis, pilot Royal Flying Corps, měl celou scenerii jako na dlani: „Když jste letěli přímo nad liniemi, viděli jste, že jste přesně uprostřed mezi našimi pálícími děly a místem, kde dopadaly granáty. V té době byla intenzita bombardování taková, že to vypadalo jako pás obrovského špinavého chomáče vaty na zemi. Po přiblížení byly vidět explodující granáty – tak souvislé, že to nebylo jen puf tady a puf tam, byl to nepřetržitý pás. Celá země se ve smrákajícím večeru jako závoj z flitrů blýskala a blýskala a blýskala… a každý ze záblesků představoval jedno dělo…“
Pěšáci se konečné datum útoku dozvěděli na poslední chvíli a ti, kteří vyčkávali dále od fronty, se do výchozích pozic přesouvali v noci a brzy ráno. Měli zakázáno kouřit, šli s plnou polní a většina s sebou ještě nesla další zásoby jako munici nebo potraviny. Čím víc se blížili k první linii, tím větší měli problém s pohybem, protože zákopy byly přeplněné vojáky. Některé jednotky fasovaly rum, jenž měl dodat nervózním mužům kuráž. „Přes noc jsme dosáhli našich pozic k útoku a hodinu předtím, než jsme museli vyrazit, jsme byli všichni připraveni. Seděli jsme skrčení v mělkém úzkém zákopu, téměř rameno na rameni. Byl jsem vedle důstojníka a podával mu něco z batohu, protože se nemohl ani otočit. Potichu a krátce mi pověděl: ‚Zbývá jen pět minut…‘“ vzpomínal vojín R. Mason.
Fotbalisté v akci
Britští velitelé byli přesvědčeni, že po sedmidenním bombardování z německých zákopů nic nezbylo. Sebevědomě tam vojákům tvrdili, že pouze přejdou zemi nikoho a obsadí nikým nebráněné území. Prapory tak vyrazily vycházkovým tempem a někteří muži si dokonce před sebou kopali fotbalový míč. Podporučík C. W. Alcock napsal dopis sestře kapitána Nevilla: „Byly tam dva fotbalové míče, na jednom stálo: ‚Velké evropské finále. Východosurrejští (příslušníci pluku East Surrey – pozn. red.) vs. Bavoři. Výkop v čase nula.‘ Na druhém bylo velkými písmeny: ‚BEZ ROZHODČÍHO‘, což byl (Nevillův – pozn. red.) způsob, jak říci mužům, aby se k Němcům nechovali příliš laskavě. Pět minut před hodinou nula (7.30) váš bratr vyšel nahoru a svým obvyklým klidným stylem a řekli jsme si poslední vtípky, než jsme vyrazili. Rota se vzorně vydala vpřed, zatímco Soames a váš bratr vykopli rotní balony.“
Na kapitána Nevilla vzpomínal i major Alfred Irwin: „Kapitán Nevill velel rotě B, jedné z našich dvou útočných rot. Pár dní před bitvou na Sommě za mnou přišel s návrhem, jelikož sám nevěděl, jak se jeho mužstvo ani on sám budou chovat, až vyjdou ze zákopů. Až se dostanou do akce, budou mít před sebou 400 yardů (365 m – pozn. red.) pokrytých kulometnou palbou, a tak usoudil, že by mohlo být užitečné vybavit každou četu fotbalovým míčem, který by vykopli a pak mohli následovat. A tak se zrodil nápad, schválil jsem jej pod podmínkou, že on a další důstojníci si udrží velení nad svými jednotkami a nedovolí jim, aby se bezhlavě pustily za balonem. Když se voják dostane k míči, může ho kopnout dopředu, ale nesmí se za ním honit. Myslím, že to velice pomohlo. Utrpěli však těžké ztráty a Nevill i jeho druhý kapitán byli oba zabiti.“
Když nadešla hodina
Ve většině vzpomínek britských pěšáků se mluví o takzvané nulté hodině (zero hour), tedy o čase, kdy měli muži opustit zákopy a vyrazit přes území nikoho. Následující minuty se v jednotlivých úsecích dost lišily, některé jednotky dokázaly v klidu vylézt a urazit pár desítek metrů, než se na ně snesla palba, zatímco jiné skosily kulky ještě na předprsních.
„Všichni už jsme chtěli být nahoře a v nulté hodině, v 7.30, jsme všichni vylezli ze zákopů. Dvě čety byly předem určeny, aby vyšly jako první a vytvořily první vlnu. Každý muž vylezl ze zákopů za hvizdu píšťalek důstojníků a žádný nezaváhal. Já jsem měl štěstí. Byl jsem v části zákopu, kde byly předprsně rozbity, když Jerry (britská přezdívka pro Němce – pozn. red.) zastřeloval zákopový minomet. Když jsem vyběhl ze zákopu nahoru, ocitl jsem se v krupobití kulek, které mi svištěly nad hlavou. Většina našich kamarádů byla zabita klečící už na začátku – na předprsních.“ Takto vzpomínal na první okamžiky bitvy vojín Arthur Pearson.
Příslušník Durhamské lehké pěchoty Frank Raine zase napsal: „Bylo nám řečeno, že přijde bombardování, které Němce pošle do pekla, a vše, co musíme udělat, je vylézt ze zákopů a jít kupředu – a museli jsme jen jít rovně, v žádném případě jsme se neměli kvůli čemukoliv zastavovat – prostě kráčet přímo až do Berlína. A v našem praporu nebyl ani jeden, kdo by se dostal až k německým liniím. Nešlo to! Bylo to absolutně nemožné. Vtipálci, nikdy se nepoučí. Němci měli hluboké bunkry; v nich byli v bezpečí jako v bance. Byly až 30 stop (9,1 m – pozn. red.) hluboké!“
Blízko, a přece tak daleko
Překonat zemi nikoho v husté německé kulometné palbě představovalo pro Brity obrovský problém. Když se to však některým podařilo, stanuly jim v cestě drátěné překážky, které měla zničit dělostřelecká příprava. Na většině míst k tomu ale nedošlo, a tak se před útočícími muži objevil další z řady mnoha problémů. Vojín Arnold Dale takové peklo přežil: „Když jsme vyrazili vpřed, docela snadno jsme se dostali přes vlastní dráty a blížili se k pozici, kterou jsme měli zaujmout, než skončí naše bombardování, abychom mohli postoupit vpřed do německých zákopů. Tam jsme uviděli, jaká to bude strašná dřina – nebo by byla – dostat se přes německé dráty. Zátarasy byly tak tlusté, že z toho množství drátů byly celé černé. Nemyslím, že bych dokázal najít jednotlivý drát; vše bylo tak pevně propleteno, že by se snad ani králík nedostal skrz.“
„Bylo to, jako bychom cvičili, jen doopravdy. Když o tom přemýšlím, bylo to naprosto šílené. Jdete v rojnici, se vším na vašich zádech, s puškou a bajonetem, s vaší lopatkou a se vším ostatním. Šli jsme přímo k německým liniím v dlouhých rojnicích. No a po celou dobu jsme byli pěkně na ráně. Při výcviku na otevřeném bojišti nás učili: rozběhněte se, lehněte si, chvíli počkejte a zase běžte. Ale tohle byla jen chůze, přímo do smrtelné pasti, šly nás stovky. Naprosto beznadějné,“ zoufal si vojín Maurice Symes.
Štěkající kulomety
Němci dokázali po skončení bombardování bleskově zareagovat a muži se vyhrnuli do zákopů, odkud měli postupující britské pěšáky jako na dlani. Královští důstojníci padli mezi prvními a zbylí vojáci se pak zmateně krčili v zemi nikoho bez rozkazů. Německý důstojník Stephan Westmann: „Britové vyšli ze zákopů. Ve chvíli, kdy jsme cítili, že se britské dělostřelectvo zaměřilo na naše záložní pozice, vylezli z bunkrů kulometčíci, naši němečtí kulometčíci, zarudlí, zapadlé oči, špinaví, celí od krve svých padlých spolubojovníků a spustili strašlivou palbu. Britská armáda měla příšerné ztráty.“
Z druhé strany na masakr vzpomínal vojín Reginald Glenn: „Dostali jsme se do kulometné palby a nic jsme nevěděli, nikdo nám nedal žádné rozkazy, protože důstojníci byli mrtví a my jsme byli pod palbou. Prostě nás jen kosili jako kukuřici. Jen jsem si lehl, a nebyl nikdo, kdo by dal jakýkoli rozkaz.“
Tisíce jedinců v zemi nikoho přemohl strach, jak německá kulometná palba kosila jejich kamarády jednoho po druhém. Zoufalí muži se ukrývali, kde se dalo. Největší službu jim udělaly krátery od granátů, v nichž pak muži trávili dlouhé hodiny. S příchodem tmy se ti, co mohli chodit, nebo se aspoň plazit, vydali do výchozích pozic.