Hrála o život: Talentovaná Alma Rosé dirigovala orchestr v Osvětimi

Toho 3. listopadu 1906 se ve Vídni do rodiny špičkového houslisty a koncertního mistra u vídeňské Dvorní opery Arnolda Rosé narodila dcera. Její maminka Justina pocházela z Jihlavy a byla sestrou slavného skladatele Gustava Mahlera. Holčička dostala jméno po Mahlerově manželce – Alma. Rodiny udržovaly blízké vztahy i proto, že je spojoval zájem o kulturu, umění a navíc ve Vídni bydlely blízko sobě. Nebylo tak divu, že hudba se pro Almu stala vším. Učila se hrát na housle a její otec ji v její hudební lásce i kariéře všestranně podporoval. 

První koncert 

Poprvé koncertovala ve vyhlášeném lázeňském letovisku Bad Ischl, kam jezdíval na pobyty i sám císař František Josef I. Stalo se tak v roce 1922. Patnáctiletá houslistka v elegantních bílých šatech měla nevídaný úspěch. Zaujala jak svým hudebním výkonem, tak i celkovým dojmem. Okamžitě se objevili okouzlení nápadníci. Patřil mezi ně i český virtuóz, rovněž houslista, Václav Příhoda, kterému nikdo neřekl jinak než Váša a který se znal s jejím otcem. 

Almě bylo 24 let, když se za Vášu Příhodu provdala. Nadále používala příjmení Rosé a za svědka jí šel tehdejší manžel její tety Almy – spisovatel Franz Werfel. Společný život novomanželů se dělil mezi pobyty ve Vídni a v Příhodově vile v Zárybech. Pořádali tam domácí koncerty, ale především oba koncertovali a hodně cestovali. Možná i proto se časem jejich vztah rozpadl. Postupně se odcizili a po pěti letech manželství podal Váša žádost o rozvod. Nešťastná Alma nakonec souhlasila. 

Východiskem z její osobní a citové krize se opět stala hudba. Založila ve Vídni dámský koncertní orchestr. Vídeňský deník Neue Freie Presse o něm napsal toto: „Hlavním bodem programu je jednoznačně Alma Rosé. Se svým orchestrem hraje strhujícím způsobem. Když ale ještě sama rozezní své housle, dostane se publiku opravdu vysoký umělecký výkon.“ 

Útěk do Londýna

Netrvalo to dlouho, pouhé tři roky, kdy do jejího života vstoupily další těžké problémy. V létě 1935 umřela její matka Justina. Na jaře 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Nacisté připojili zemi ke Třetí říši a lidé židovského původu se ocitli v ohrožení života. Mezi ně patřila také Alma – její otec se původně jmenoval Rosenbaum. Začaly vznikat seznamy židovských hudebníků, jež měli za cíl jediné: společenskou likvidaci. Alma už nesměla vstupovat, jejího otce propustili ze všech orchestrů.

Pochopili velmi rychle, že jim jde i o holý život. Vyřešili to tak, že utekli z Rakouska. Alma emigrovala přes Berlín a Amsterodam do Velké Británie. Po krátkém čase za ní do Londýna přijel i její otec. Ovšem jak se měli uživit? Vídeňský majetek jim nacisté zabavili. Na řadu přišly opět housle. Ostatně co jiného Almě také zbývalo, představovaly její celý život. Musela si vydělat na živobytí. 

Hrála v Holandsku po kavárnách a restauracích, žila skromně až bídně. Neměla ani na topení. Takto živořila další tři roky. Snažila se někam odjet, zachránit se, dokonce se fingovaně v březnu 1942 provdala za holandského „árijce“. Přijala i jeho jméno, takže se z ní stala Alma Maria van Leeuwe Boomkap-Rosé. Zároveň hledala další možnosti, jak utéci před nacisty a zachránit si život.

Koncert v osvětimském pekle 

Řešením se zdálo být neutrální Švýcarsko, které skýtalo jisté šance k přežití. Ovšem musela se do něj dostat přes Francii, kterou už nacisté také okupovali. Kontaktovala padělatele dokladů, kterému za falešné dokumenty zaplatila nejen našetřenými penězi, ale přidala i své milované mistrovské housle. Smůla se jí ale lepila na paty, při kontrole ji zatkli. Možná ji dokonce někdo předem vyzradil. Už nebyla houslistkou na světových pódiích a dirigentkou, už nebyla ani hudebnicí v restauracích a kavárnách a ani Almou Rosé. V tzv. tranzitním táboře se stala pouhým číslem 18547. Od července 1943, bylo jí v té době 37 let, byla převezena koncentračního tábora v Osvětimi. Kruté podmínky, ve kterých tamní vězenkyně žily, si dnes neumíme ani představit. Přesto ji přivedly znovu k hudbě.

Přestože to bylo zakázané, začala Alma tajně organizovat koncerty. Při jednom byla přistižena dozorkyní, ale kupodivu ji nepotrestali. Esesáci z ní naopak udělali dirigentkou osvětimského ženského orchestru. Bylo to cynické a zvrácené, v jakých podmínkách a pro koho orchestr hrál a v jakých podmínkách cvičil. Těžko se vcítit do pocitů hudebníků, kteří hrají nedělní koncert pro své trýznitele – esesáky či pro ty, kteří naopak mířili do plynových komor. Alma se snažila zachránit své kolegyně, jak to šlo. Napomoci jim k lepším podmínkám a některým privilegiím – třebas k větším přídělům jídla. Silný pocit sounáležitosti nebyl jen altruismem, ale ryzí nutností – bez přátel a jejich vzájemné pomoci se vězňům žilo ještě mnohem hůře. 

A tady dostupné informace končí. Zůstává pouze strohá zpráva: 4. dubna 1944 ve svých 38 letech Alma Rosé zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Otec Arnold sice válku přečkal, také on však musel koncertovat až do svých osmdesáti let. Když mu v lednu 1946 nabídli post ve vídeňské filharmonii, odmítl. Řekl, že za situace, kdy v divadle zůstává mezi jeho kolegy dalších 56 nacistů, odmítá vystupovat. Zemřel ve spánku ještě téhož roku na selhání srdce.

Almin bratr Alfréd, pianista a dirigent, přežil válečné běsnění díky tomu, že emigroval do USA. Jeho teta Alma Mahler-Werfel mu v červenci roku 1945 zaslala tuto kondolenci: „Měla jsem ji velmi, velmi ráda. Byla pro mě jako mé vlastní dítě. Zemřel nám všem nejcennější člověk. Ačkoliv jsme o ní dlouho neměli zprávy, věděli jsme, že je na světě a byli jsme proto šťastní. Franz Werfel i já posíláme nejhlubší soustrast Tobě a Tvé milé manželce.“