Hory indického Ladaku: Království větru, slunce a hor

V nejsevernějším cípu Indie, ze všech stran obklopen jen těžko prostupnou hradbou hor, leží Ladak, kterému se přezdívá Malý Tibet. Přízvisko si nevysloužil jen díky kultuře, která se skutečnému Tibetu velmi podobá, ale i pro přírodní podmínky. Stejně jako Tibet, i Ladak je náhorní plošinou a její průměrná nadmořská výška je přes tři tisíce metrů. Vysokohorský charakter země je ostatně zachycen i v samotném jménu regionu – Ladak totiž znamená „země vysokých sedel“.

Sluncem zalité velehory

Kvůli pohoří Himáčalpradéš, na jehož svazích se zachytává prakticky všechna vláha, přinášená na sever monzunem z Indického oceánu, jsou zdejší srážky minimální a každý rok spadne v Ladaku jen okolo sto milimetrů srážek. Naopak slunce svítí 300 dnů v roce. Zatímco zbytek Indie se v letních měsících dusí vedrem a vlhkem, v Ladaku panuje příjemné klima.

Jakousi osu území tvoří řeka Indus, která na své pouti od pramenů v Tibetu po ústí do Arabského moře překoná více než 3 000 km. Mezi důležité přítoky patří například Zanskar, přitékající ze stejnojmenného, snad ještě nedostupnějšího pohoří. Nejvyšší hory, na jejichž vrcholech se třpytí poslední zbytky ledovců, přesahují nadmořskou výšku 7 000 metrů.

Prach a jízda na hraně propasti

Cesta po zemi je strastiplná a dlouhá. Existují v podstatě dvě možnosti, jak se sem dostat – po silnici ze Šrínagaru, jenž leží v Kašmírském údolí, nebo z Manali, které se rozkládá na zeleném úbočí pohoří Himáčalpradéš. Obě dvě cesty vedou přes vysokohorská sedla. Jsou proto sužovány častými sesuvy půdy i kamennými závaly a provoz na nich obvykle ustává na přelomu září a října – s prvním sněhem, který se zde drží až do začátku letních měsíců. Takovou cestu jsme poznali i my.

TIP: Kazachstánské jezero Almaty aneb Klenot v bahnitém obklíčení

Vyrážíme okolo čtvrté hodiny ranní, prvních asi padesát kilometrů po asfaltce nám trvá přes hodinu. Dalších několik set kilometrů je ale po cestách mnohem horších – nejprve jedeme podél řeky Indus, cesta je vytesaná do srázů říčního kaňonu. Od toku stoupáme na náhorní planinu, kde většinu času polykáme prach, vířený koly autobusu, který po pláni často jede mimo cestu. Pak následují další soutěsky, sedla, nekonečné serpentiny, objíždění údolí, míjení se s náklaďáky, kdy k pádu do propasti chybí jen pár centimetrů mezi koly a hranou cesty. Padáme do postele před jedenáctou večer – naprosto vyčerpaní a vytřesení, a to jsme ani neřídili. Druhý den budík v šest a před sedmou vyrážíme, čekají nás další sedla, serpentiny, kaňony…

S čelovkou do paláce i na hory

Jediné, ale v zimě také ne úplně jisté spojení s okolním světem obstarává letecká doprava. Letadla využívají přistávací plochy v Lehu. Jde o jedno z nejvýše položených „velkých“ letišť světa a přistání, při němž letadlo krouží mezi himálajskými velikány, je opravdu impozantní.

Téměř třicetitisícový Leh byl od konce 16. století hlavním městem Ladaku, což dodnes připomíná devítipatrový královský palác, ne nepodobný lhaské Potale. Stavba, která se tyčí vysoko nad městem, je dnes už jen opuštěnou památkou. Královská rodina totiž žije v jiném paláci, ve vesnici Stok na druhé straně Indu. Jestliže se vám poštěstí podívat se sem, doporučujeme vzít si na prohlídku královských komnat čelovku – při bloumání tmavými chodbami a neosvětlenými místnostmi se vám určitě bude hodit. Ještě výš než pevnost stojí již od roku 1430 klášter Namgyal Tsemo Gompa, v názvu připomínající svého zakladatele a barvu (tsemo znamená červený). Obě stavby nejsou zajímavé pouze z historického hlediska, ale nabízejí i dokonalý výhled na město pod nimi, údolí Indu i hřeben hory Stok Kangri.

Právě tato horská část je nejčastějším cílem turistů, kterých do Lehu přijíždí více než osmdesát tisíc ročně. Ladak je totiž především rájem trekařů, kteří využívají tradiční stezky, jež spojují jinak odlehlé horské vesnice. Asi nejznámější je trek údolím řeky Markha, cest je zde ale bezpočet a je na každém, jak náročnou, odlehlou či známou trasu si zvolí. Hojně navštěvovaný je i samotný Stok Kangri (6 137 m n. m.), považovaný za jednu z nejjednodušších šestitisícovek na světě.

Cesty nad mraky

Nás Stok Kangri také lákal, ale vzhledem k okolnostem jsme zamířili na dvě jiná místa – jezero Pangong Tso a údolí Nubry. Od Lehu byla obě asi sto kilometrů daleko, ale my jsme si řekli, že rozhodně stojí za vidění. Kromě vzdálenosti od Lehu obě lokality spojuje i to, že cesty k nim překonávají jedny z nejvýše položených motorizovaných sedel na světě. V prvním případě se jede přes sedlo Chang La (5 360 m n. m.), na cestě do údolí Nubry je nutné překonat Khardung La, které Indové propagují jako nejvýše položené motorizované sedlo světa. S jeho výškou to ale není tak jednoduché. Na oficiálních mapách i na cedulích v sedle je uváděna výška 5 602 metrů, ale všechna moderní měření ukazují výšku zhruba o 240 metrů menší. Je už jedno, zda tento údaj vznikl nesprávným opisem z mapy, na které byla zakreslena stará stezka pro karavany vedoucí o něco výše, nebo účelně kvůli získání nezasloužené slávy. Obě cesty, zařezávající se do nestabilních svahů a vyžadující prakticky neustálou údržbu a opravu, si i tak zaslouží obdiv.

Indicko-čínské jezero

Jezero Pangong Tso působí až neskutečně. Vzhledem k jeho pohádkové kráse o něm s klidem můžu napsat, že leží za devatero horami, devatero průsmyky a devatero horskými bystřinami. Pohled na neuvěřitelně modrou hladinu, lemovanou horami v odstínech od žluté přes okrovou až po hnědou, mi vyrazil dech. S rozlohou okolo 700 km² navíc patří k největším himálajským jezerům. Jeho tvar (na délku měří 134 kilometrů, na šířku jen pět) prozradí, že se rozkládá podél tektonické linie. Zdejší čistá a průzračná voda je brakická – původně byla slaná, avšak každoroční příděl sladké vody z tajícího sněhu a srážek ji naředil. Její čistota je způsobena i tím, že mimo několika druhů korýšů v ní nežijí žádné organismy. Vůbec se nedivím, protože ani na koupání jezero rozhodně nemá příjemnou teplotu. Mně stačilo strčit do vody jen pár prstů.

Krajina kolem jezera, ležícího v nadmořské výšce 4 300 metrů, ale rozhodně není bez života; samotná vodní plocha je důležitou zastávkou tažných ptáků, jako je husa indická nebo husice rezavá, a na březích žijí nebojácní svišti. A při popisu života nesmím zapomenout ani na zdejší vojenskou posádku. Jezero totiž leží ze třetiny v Indii, ze dvou třetin v Číně a průběh hranice mezi oběma státy není zcela vyjasněný.

Údolí Nubry (podle původního názvu „údolí květin“) je další zajímavou lokalitou. Okolo soutoku řek Nubra (Siachan) a Shyok najdete jak zelenou oázu, která odděluje hřebeny Karákorámu a Ladaku, tak písečné duny; zkrátka obrovský kontrast na malé ploše. Ani tady nechybí buddhistické kláštery, pod jedním z nich, v Diskitu, byla vybudována 35 metrů vysoká socha Buddhy.
Tady i v jiných částech Ladaku se můžete přesvědčit, že tato část Indie je místem rozmanitým a vrchovatou měrou má co nabídnout jak milovníkům přírody a outdoorových aktivit, tak těm, které láká neobyčejná kultura.

Neztraťte se v Ladaku

Jak se tam dostat

Do Lehu létá z Dillí, hlavního města Indie, několik společností, cena letenek se pohybuje okolo 200 USD. Po zemi (autobusem) trvá cesta tři dny – jeden den zabere jízda do Manali, další dva náročný přejezd horských hřebenů do Lehu. Letenky do Dillí jsou k mání běžně od cca 12 000 Kč, v akcích i za ceny pod 10 000 Kč.

Měna

Platí se indickými rupiemi. Kurz je zhruba dvě rupie za korunu. Směnárny berou jak eura, tak dolary; těmito měnami se dá platit i přímo v cestovkách – kurz ale nebývá tak výhodný.

Ceny

Indie je levná země. Ubytování v základních hostelech začíná na cca 100 Kč za dvoulůžkový pokoj, jídla v restauraci vás přijdou na částku od 30 Kč.

Jak cestovat

Do mnohých ladackých vesnic jezdí autobusové linky, levné jsou i taxíky – pro skupinku čtyř lidí není problém zaplatit si celodenní výlet autem, které vám zastaví kde a na jak dlouho chcete. Taxíky v Lehu mají pevné ceny, můžete zkusit cestovky, které jsou často schopné zajistit samotnou přepravu levněji.

Doporučená doba návštěvy

Vhodná doba pro návštěvu Ladaku je léto, tedy období od června (kdy ale v sedlech může ještě ležet dost sněhu) do září. Teploty se přes den pohybují nad 20 °C, v noci (v závislosti na výšce) klesají i k nule. Cestovat lze i v zimě, kdy je ale potřeba připravit se jak na nízké teploty, tak na velmi omezené fungování všeho a mnohem vyšší ceny.

Praktické tipy

Leh leží ve 3 500 metrech nad mořem, což není málo. Po příletu se proto mohou objevit příznaky akutní horské nemoci (zejména bolest hlavy). Proto je dobré první den nepodnikat žádné vycházky a odpočívat. Už vůbec není dobrý nápad vydávat se hned zkraje na okolní kopce a vyhlídky.
Nutným vybavením je opalovací krém a sluneční brýle. Mnohé z treků (např. Markha trek) je možné absolvovat „nalehko“ bez stanu, vařiče a dalšího vybavení, jen se spacákem, ale nespoléhat se na dostupnost ubytování a jídla ve vesnicích je nesporně výhodné.

Z historie i současnosti Ladaku

Prvními lidmi, kteří se odvážili vydat do zdejší nehostinné a pusté krajiny, byli buddhističtí poutníci směřující k tibetské posvátné hoře Kailás. V úzkém pruhu úrodné půdy, který se táhne kolem horských potoků a řek jako zelený had, zde tito starověcí cestovatelé založili první osady. Nad nimi, na strmých svazích hor, vznikly nezbytné kláštery. Mnohé z nich, založené již na sklonku prvního tisíciletí, existují dodnes. Do stejného období sahá i historie samotného království, jehož první staletí byla ovlivněna vzájemnými boji jednotlivých frakcí o moc. Ačkoli se Ladak nakonec sjednotil, ani společně se jeho obyvatelé neubránili proti invazi zvenčí. Nepomohly ani vysoké hory a těžko průchodná sedla – po několika invazích muslimských vládců ze západu přišlo království v roce 1846 o samosprávu. Od té doby je role královské rodiny čistě formální.

Přestože je Ladak vysokohorskou pouští, i zde občas přijdou bouře. Snad nejničivější v historii byly na počátku srpna roku 2010, kdy během jediné hodiny napršelo asi 50 mm srážek, tedy polovina toho, co obvykle spadne za celý rok! Důsledkem byly sesuvy a proudy bahna a kamení, které za sebou zanechaly až několikametrovou vrstvu, zničené domy, mosty a silnice i stovky mrtvých a raněných. Díky silné vojenské posádce se ale podařilo poměrně rychle obnovit infrastrukturu a pro turisty se mnoho nezměnilo.