Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

Ačkoliv tradiční vyprávění známá z oblíbených sbírek bratří Grimmů (viz Praotcové z Německa) či jejich českých následovníků Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové vznikla přibližně před dvěma sty lety, doboví sběratelé jen literárně orámovali příběhy, jejichž kořeny lze vysledovat doslova k úsvitu dějin. Prapůvod některých pohádek leží zřejmě ještě v době bronzové, jsou tedy starší než první písemné záznamy a mohou poskytnout poměrně cenné svědectví o evoluci člověka. Typickou ukázku tvoří motiv vlka v příběhu o Červené karkulce: Šelma v něm hraje roli obávaného predátora, který ještě v raném středověku znamenal pro lidi smrtelné riziko. Nikoliv náhodou lze v jiných částech světa narazit na obdobné příběhy, v nichž místo vlka vystupuje třeba tygr.

Starší než Bible

Ve srovnávací studii z roku 2016 se antropoložka Sara Graça da Silva a její kolega Jamshid Tehrani vydali po stopách bezmála tří stovek příběhů: Vybrali je zhruba ze dvou tisíc pohádek, jež se v indoevropském regionu tradují, a soustředili se přitom na tzv. magická vyprávění, v nichž se objevují kouzla a nadpřirozené bytosti. Za vůbec nejstarší pohádku na světě lze podle nich označit příběh známý jako Kovář a ďábel, který dle lingvistických analýz koloval na starém kontinentu přibližně před šesti tisíci lety. Vznikl tak dlouho předtím než nejstarší báje a mýty, ale třeba i Starý zákon a další náboženské texty. Tehdy lidé na území severně od Černého moře začali poprvé zpracovávat kovy a podle předpokladů se příběh postupně rozšířil do celé Evropy díky kočovným kmenům. Napomohl tomu i fakt, že se tehdy indoevropský prajazyk ještě nečlenil do různých skupin. 

Motiv vyprávění je prostý: Čert nabídne zručnému kováři, že ho naučí pojit k sobě jakékoliv materiály – výměnou za jeho duši. Kovář kývne, ale jakmile se tajemnému umění naučí, čerta převeze: V nestřežené chvíli ho přiková ke skále, a svému osudu tak unikne. 

Prastará paměť lidstva

Popsaná zápletka o kováři v lecčems připomíná motivy známé z pozdějších literárních děl: Nejde o nic jiného než o zaprodání duše nadpřirozené bytosti, kterou hlavní postava následně přelstí. V českém folkloru najdeme tentýž námět například v Dařbujánovi a Pandrholovi či v Neohroženém Mikešovi od Boženy Němcové. 

Konkrétní ztvárnění se sice u různých etnik odlišuje, princip však zůstává stejný. Podle antropologů tak můžeme v pohádkách vysledovat jakousi archetypální paměť lidstva – dochované příběhy symbolicky ztvárňují události, jež se nezávisle na sobě opakují v různých koutech světa od nepaměti. Postavy, které v nich vystupují, pak plní univerzální a snadno srozumitelné role: Například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť... Ruský lingvista Vladimir Propp v roce 1928 spočítal, že daných funkcí existuje celkem dvaatřicet.

Mládeži nepřístupno

Mezi žánrové charakteristiky současné pohádky patří šťastný konec, v minulosti však rozhodně zaručen nebyl. Ačkoliv se zmíněné příběhy zpočátku předávaly pouze ústně a s nabalováním staletí či geografických rozdílů doznaly značných proměn, původně nešlo o žádné mírumilovné vyprávění vhodné jako poklidná četba před usnutím. Strašidelné a syrové scény by dnes dokonce možná spadaly mezi mládeži nepřístupné a místo toho by se dobře vyjímaly na poličce s horory: Nezřídka se v nich objevoval sex, násilí, nebo i vraždy. Se záměrem potěšit děti ostatně nevznikly ani proslulé pohádky bratří Grimmů, které autorská dvojice sepisovala během Napoleonova obléhání Pruska, ve snaze uchovat německý folklor. 

Rodiče kanibalové

• Jeníček a Mařenka | 14. století

Bez nadsázky celý svět zná příběh dvou sourozenců, kteří utečou před zlou macechou a zabloudí v lese, kde se málem stanou kořistí ježibaby žijící v perníkové chaloupce. Od roku 1812, kdy spatřil v Německu světlo světa první výtisk Pohádek bratří Grimmů, už se vyprávění dočkalo překladu do více než 160 jazyků – nehledě na to, že jej v regionální verzi zahrnuje folklorní historie většiny evropských zemí. V drobných detailech se sice příběh liší: Například místo macechy v něm někdy vystupuje samotná matka a někde hází Mařenka na zem kousky perníku, zatímco jinde popel či kamínky. Jeden motiv se však opakuje vždy, a sice opuštěné děti a hrozící smrt hladem.

Bratříček k večeři

Právě odtud se lze také odrazit, vydáme-li se po stopách původní verze pohádky. Její kořeny lze vysledovat do počátku 14. století, kdy se Evropa ocitla v sevření hladomoru. Šlo zřejmě o důsledek vulkanické činnosti v jihovýchodní Asii a související klimatické změny, jež postupně zasáhla celou planetu. Zejména starý kontinent čelil mimořádně špatné úrodě a v letech 1314–1322 kvůli tomu zemřela čtvrtina populace. Mnohým rodičům tehdy skutečně nezbylo než ponechat své děti osudu, neboť pro ně nedokázali sehnat jídlo. 

Ježibaba, která hodlá pozřít svou lidskou kořist, rovněž nemusí představovat ryzí fantazii: Podle historiků existují doklady, že se někteří lidé v nouzi uchýlili ke kanibalismu, a například jedna z irských kronik zaznamenala případy, kdy zoufalí obyvatelé vykopávali z hrobů mrtvoly a pojídali zetlelé maso. K nejdrsnějším národním variantám Perníkové chaloupky patří ta rumunská: Po návratu dětí domů zlá macecha Jeníčka zabije a Mařenku přinutí uvařit jeho tělo k večeři a naservírovat jej nic netušícímu otci. Dívenka poslechne, ale ukryje bratrovo srdce a kosti ve stromě, o čemž následujícího dne zahouká kukačka. Rozčilená macecha se po ptákovi ožene hroudou soli, ta se však odrazí od kmene a ženu zabije.  

Násilník v rouše babičky

• O Červené karkulce | 1. století

Na světě existuje nejméně 58 variant příběhu, který známe jako pohádku O Červené karkulce, případně O neposlušných kůzlátkách – v obou případech hraje důležitou roli záporná postava vlka, jenž se v přestrojení pokouší oklamat důvěřivé malé hrdiny. Původně se literární vědci domnívali, že stejně jako v případě Popelky i kořeny tohoto příběhu leží v Číně, odkud se do Evropy dostal po hedvábné stezce. Moderní analýzy však prokázaly, že se děti v říši středu nejspíš s nebojácnou dívenkou nesetkaly jako první. Námět se patrně zrodil zhruba v 1. století v Evropě a do Číny, kde se do babiččina šátku halí místo vlka většinou tygr, pronikl až později. Na různé regionální modifikace lze potom narazit v Africe a zmíněná verze s kůzlátky je dost možná původně egyptská. 

Jak si ovšem celý příběh vyložit? Nabízí se samozřejmě poměrně jasné poselství, že není radno se vydávat do nebezpečných končin. I zde je však pozadí vyprávění daleko složitější a opět nikoliv právě vhodné pro děti. Zatímco grimmovská verze mu ponechala šťastný konec, kdy babičku s vnučkou vysvobodí ze spárů vlka hodný myslivec, mnohé původní varianty si „neberou servítky“: Nezřídka se v nich objevuje motiv kanibalismu, kdy vlk naservíruje Karkulce babičku jako hostinu a následně holčičku sežere sám.

Výstraha pro dívky

Hypotéz o možném prapůvodu pohádky existuje víc. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že osud dívenky symbolicky znázorňuje proces proměny: Ať už jde o přerod Karkulky v ženu, jakmile se vynoří z rozpáraného břicha, nebo o nové zrození slunce poté, co jej pozře noc. 

Není pochyb, že právě červená barva, zdůrazněná i v názvu pohádky, má svůj význam: Podle řady názorů představuje skrytý prvek sexuality. Jistě nikoliv náhodou je hlavní postavou dívka v pubertálním či předpubertálním věku, která se na počátku dohaduje se svou matkou. Německý psycholog Erich Fromm dokonce červenou čepičku – karkulku – vykládá jako symbol menstruace. Vlkovo jednání je pak de facto aktem znásilnění, a pohádka tak měla znamenat varovný prst před zlými muži, potažmo ztrátou panenství.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Pozdější výklad v ní zase spatřuje svéráznou výstrahu před prostitucí: Červený pláštík patřil ve Francii 17. století ke znakům kurtizán. Právě z té doby také pochází nejstarší známá tištěná verze pohádky, kterou v roce 1697 publikoval pod názvem Le Petit Chaperon Rouge francouzský spisovatel Charles Perrault ve sbírce Pohádky matky husy a zřejmě jako první položil důraz právě na pokrývku hlavy.