Horní a Dolní Mustang: Cesta do nepálského středověku
Mustang, známý také jako království Lo, představuje fascinující region v severním Nepálu, který zůstává jedním z nejzachovalejších míst v Himálaji. Z pohledu turistů sice nepatří k nejpřístupnějším, ale odmění se vám nezapomenutelnými zážitky.
Strategická poloha na obchodní trase mezi Tibetem a Indií zapříčinila, že himálajskou oblastí Mustang odpradávna putovaly karavany naložené solí, obilím a dalším zbožím. Ve 14. století tam potom panovník Ame Pal založil království Lo, s hlavním městem Lo Manthang. Pod vládou jeho potomků se Mustang proměnil ve významné centrum tibetského buddhismu. Díky izolaci v odlehlých horách navíc zůstal relativně nezávislý a své kulturní tradice si uchoval i v době, kdy okolní regiony čelily invazím muslimských vládců z Indie. Teprve v 18. století bylo království přičleněno k Nepálu a ztratilo svůj status. I poté si ovšem udrželo poměrně velkou autonomii a nadále tam vládli potomci Ameho Pala.
Když v roce 1950 Čína anektovala Tibet, mnozí z jeho obyvatel našli útočiště právě v Mustangu: Posílili tamní buddhismus a částečně oblast přetvořili v základnu tibetského guerilového odboje.
Den za padesát dolarů
Prvními významnějšími „turisty“, kteří do míst zavítali a jimž Mustang vděčí za svou proslulost, se stali Heinrich Harrer v roce 1949 a Michel Peissel o patnáct let později. Rakouský horolezec Harrer poprvé popsal místní hory a zvyky lidí ve své knize Sedm let v Tibetu. Etnolog Peissel pak celkový obrázek doplnil publikací Mustang: Ztracené tibetské království.
V roce 1992 se Mustang nakonec otevřel i běžným zahraničním turistům, ale ani dnes není úplně jednoduché se po jeho teritoriu pohybovat. Horní Mustang od městečka Kagbeni až po hranice s Tibetem tvoří zvláštní chráněnou oblast a k jeho návštěvě musí nepálská vláda vydat povolení, které je dražší než standardní turistické vízum: Stojí 500 dolarů a platí deset dní, přičemž každý další den vyjde na padesát dolarů. Zároveň se tam turisté, stejně jako ve všech nepálských horách, mohou pohybovat pouze v doprovodu místního průvodce. Dané opatření má omezit počet návštěvníků a chránit křehké kulturní a přírodní prostředí.
Raději nečekejte
Snahu zachovat autenticitu regionu však narušují dvě velmoci: Ze severu vytváří tlak Čína, která v oblasti pomohla vybudovat silnici. Vozovka je sice velmi nestabilní a každý rok z ní část „ukousnou“ monzuny. Zůstává však sjízdná, a spolu s džípy tak po ní do Mustangu nezadržitelně proudí civilizace, zatímco mladí ji zároveň využívají k cestě za lepším životem. Z jihu zas doléhá Indie a tamní turisté se v zástupech hrnou do chrámu Muktinath. Středověká atmosféra Horního Mustangu zkrátka kvůli vybudované silnici a indickým věřícím pomalu mizí. Pokud ji tedy toužíte zažít, neměli byste příliš otálet.
Drsná krajina s minimem srážek výrazně ovlivňuje místní život. Lidé žijí v domech z kamenů a hliněných cihel, do nichž skrz malá okna proniká jen minimum světla. Přestože mnohé domácnosti dnes již vaří na plynu z dovážených láhví, nejedna rodina si dělá zásoby dřeva na přečkání tuhé zimy. Na ulicích se sbírá veškerý kravský, koňský či kozí trus, protože se jím přihnojuje obdělávaná země, aby se v ní dařilo pšenici, ječmeni nebo pohance. Krávy, kozy a ovce se chovají především na maso, kdežto jaci slouží jako tažná zvířata a koníci jen přepravují materiál, případně vozí turisty.
Útočiště ve skalách
Tradiční oděv v Mustangu nosí většinou už jen ženy: Zahrnuje dlouhou vlněnou sukni či šaty přepásané ručně tkanou „zástěrou“ s barevnými pruhy, která je tím vzácnější, čím víc dílů látky ji tvoří. Jedinou ozdobu pak představuje náhrdelník z velkých tyrkysových či korálových kamenů, jež symbolizují prosperitu, ale také mají majitelku chránit a tibetská medicína jim přisuzuje léčivé účinky.
Tradiční život se odehrává v kulisách polopouštní krajiny, poseté červenými, bílými a hnědými skalními formacemi, jež vytvářejí dramatický kontrast s modrou oblohou. Ve skalách se nachází řada vytesaných obydlí, kam se prý vesničané uchylovali v případě nebezpečí. Nezřídka tam ovšem narazíte také na kláštery, například včetně ikonického Luri Gompa. Z divokých zvířat oblast obývá nahur modrý, někdy nazývaný modrá ovce, nebo sněžný leopard. Druhý zmíněný se ovšem před turisty většinou dobře ukrývá.
V prachu cest
Klasický desetidenní trek obvykle začíná v Jomsomu, hlavním městě Dolního Mustangu, kam v období mimo monzunové deště přiletíte z nepálské Pokhary. Pokračovat budete přes městečko Kagbeni a po levé straně hor proti toku řeky Kali Gandaki až do Lo Manthangu coby „metropole“ Horního Mustangu.
Zpátky na jih se potom vrátíte opačnou stranou údolí přes vesničky Yara Gaon, Tange, Chusang a svou pouť završíte v posvátném chrámu Muktinath. Každá z vesnic na trase je svým způsobem jedinečná, a pokud máte čas, stojí za to si cestu prodloužit do Chhoseru na severu nebo k již zmíněnému klášteru Luri Gompa. Trek přitom nevyžaduje horolezeckou přípravu – stačí se umět pohybovat po alpských chodnících.
Zatímco trasa na sever se dnes už dá absolvovat v džípu, jih stále zůstává oblastí pro pěší a koně. Místní průvodce vám pomůže zajistit přepravu zavazadel, o něž se postarají nosiči najatí obvykle již v Pokhaře nebo koníci, kteří mají na zádech dřevěné konstrukce na odkládání batohů. Každopádně musíte počítat s tím, že prachu cest se nevyhnete a na nějaké ty oděrky při manipulaci se zavazadly se také nehledí.
Neviděli jste kuchaře?
Spí se v jednoduchých ubytovnách, které se sice liší kvalitou vybavení, ale vždy tam najdete jen to základní. Po západu slunce se ohřejete u kamen a ve sprše nejspíš poteče pouze studená voda, neboť zásobu ze solárních ohřívačů už někdo vypotřeboval. Stravování závisí na tom, jestli je na místě kuchař, nebo odešel na zimu do Káthmándú a zatím se nevrátil. Prosté jídlo vám v takovém případě bude muset uvařit váš průvodce: Pravděpodobně půjde o pohankovou či ovesnou kaši, smaženou rýži, nudle se zeleninou, případně s masem, nebo o pouhé placky. Pokud kuchaře zastihnete, k večeři vám obvykle naservíruje tradiční nepálské jídlo dal bhat, kde rýži a vařenou čočku často doplňuje zeleninová omáčka tarkari a chléb roti. Nebo dostanete teplou polévku thukpu s nudlemi, zeleninou či kousky masa.
Co se týká vody, díky řekám tekoucím z hor je jí dost, a ve vesnicích se navíc nacházejí studny. Stačí tedy převařit a zahřát se třeba teplým zázvorovým čajem. Ti odvážnější mohou vyzkoušet i tibetský čaj s máslem a solí, jenž dokáže dodat spoustu energie. Lokální pivo je sice dražší, ale chutné a po celodenní túře přijde vhod. Balenou vodu pak koupíte téměř všude – mějte však na paměti, že v odlehlé oblasti bez možností recyklace představuje „nejekologičtější“ způsob likvidace plastů spálení.
Buddhismus na každém kroku
V každodenním životě místních obyvatel hraje klíčovou roli tibetský buddhismus. Řady modlitebních mlýnků s mantrami stojí u vstupů do klášterů i vesnic, aby se každý příchozí mohl s jejich roztočením pomodlit. Barevné praporky lungta věší lidé na větrná místa, aby se jejich požehnání šířilo v poryvech do okolí. Kamenné stély mani s modlitbou Óm Mani Padmé Húm najdete rozeseté po celé krajině a tradiční buddhistické malby thangky, zobrazující místní božstva a mandaly, visí téměř v každé domácnosti.
