Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

„Vody jsou tu hojné, nadobyčej rybnaté.“ Těmito slovy charakterizoval podle kronikáře Kosmy praotec Čech naši vlast. Do obecného povědomí se dostalo z Čechovy chvály především „mléko a strdí“, ale Kosmův postřeh byl správný. V té době potůčky, potoky, říčky i řeky překypovaly rybami. Mnohé se však změnilo.

Rybí kompas

Losos obecný (Salmo salar) býval králem našich řek. Však se traduje, že si služebnictvo ve středověku vymiňovalo, že nebude mít ryby na talíři víc jak třikrát týdně, a to jen lososa. Tato ryba začínala svůj život v našich říčkách, kde se dospělí jedinci třeli na štěrkovitých lavicích v období od října do ledna. Drobný lososí plůdek se zpočátku skrývá ve štěrku a mezi kameny a živí se ze zásob uložených ve žloutkovém váčku. Později si začnou rybky samy shánět potravu tvořenou především bezobratlými živočichy. Těmto mladým rybám se říká strdlice.

TIP: Kdo nevyčnívá, přežije aneb Plout s davem se vyplatí

Když dorostou délky asi 15 centimetrů, vydají se mladí lososi na první velkou pouť. Plují po proudu řek do moře, kde stráví až čtyři roky. Především v teplém letním období intenzivně rostou, a když dosáhnou pohlavní dospělosti, mohou vážit až 13 kilogramů. V té době jsou připraveni podniknout druhou velkou životní cestu. Tentokrát zamíří do ústí řeky, ve které přišli na svět a pak se vydají proti jejímu proudu na horní tok.

Správnou řeku vyhledává losos hned několika smysly. Není pochyb o tom, že využívá čichu a chuti a orientuje se podle molekul rozpuštěných ve vodě. Chuťovými buňkami má přitom pokrytý nejen jazyk, ale také celý vnitřek tlamy a hrdla. Vedle toho existují přesvědčivé důkazy o vnitřním kompasu lososů, kteří vnímají magnetické pole pomocí mikroskopických tělísek prosycených sloučeninami železa. Velká koncentrace těchto miniaturních kompasových střelek se nachází poblíž čichové jamky a také v důležitém smyslovém orgánu, takzvané postranní čáře na boku těla.

Příliš vysoké překážky

Na počátku migrace přestane dospělý losos přijímat potravu. Na odyseu dlouhou až 4 000 kilometrů využívá především energii z tělesných rezerv. Lososi se probíjejí proti proudu s nezdolnou zarputilostí a některé nezastaví ani překážky vysoké tři metry. Na trdlištích se ryby vytřou a většina samců uhyne. Vedle velkých migrujících lososů se vyskytují i menší jedinci, kteří tráví celý život v říčním prostředí. Dříve byli řazeni do samostatného druhu, ale genetické analýzy tento omyl vyvrátily.

U nás decimovalo lososa znečištění vod, ale mnohem větší problém pro něj představovala velká vodní díla. Definitivní konec lososích tahů a tím i konec lososů v českých vodách znamenala stavba zdymadla na Labi ve Střekově. Takovou překážku nedokázali zdolat ani tito vyhlášení rybí skokani.

Návrat rybího krále?

Od roku 1997 probíhá velká akce pro návrat lososa do našich řek. Miliony mladých švédských lososů byly vysazeny do řek v severních Čechách, např. do Hřenské a Chřibské Kamenice, Ploučnice, Ještědského potoka či do Ohře. Cílem je nechat vyrůst populaci, která bude české řeky považovat za svůj domov a po dosažení dospělosti v moři zamíří zpět do Česka počít další lososí pokolení.

Pro migrující lososy byly zbudovány „přechody“, které usnadňují rybám zdolávání jinak obtížně překonatelných překážek, např. splavů a jezů. První lososí navrátilce už rybáři zastihli v řece Kamenici. Ničivé přívalové povodně, které opakovaně postihly severní Čechy, ale většinu lososích přechodů zničily. Návrat domů se tak rybám opět poněkud zkomplikoval. Přesto ale existuje celkem reálná naděje, že se jednou budeme moci třeba v soutěskách u Hřenska či Jetřichovic kochat pohledem na táhnoucí lososy.

„Vodní králík“ Austrálie

Nejznámější rybou našich řek a rybníků je bezesporu kapr obecný (Cyprinus carpio), všežravec, který si hledá potravu u dna. Jeho domov je v Černomoří. V oblasti dunajské delty se s kaprem před dvěma tisíciletími setkali Římané a zachutnal jim natolik, že rybu rozšířili po celém území svého impéria. Kapr s poměrně nízkým, válcovitým tělem a zlatavými šupinami označovaný jako sazan se díky Římanům dostal i do řek, ve kterých původně nežil – například do Rýna. Od 12. století prováděli chovatelé kaprů cílený výběr ryb, které nejvíc vyhovovaly jejich požadavkům. Sazan se začal měnit v rybu s vysokým, plochým tělem a také šupiny nekryjí dnes všem kaprům celé tělo. Lyscům vyrůstají nepravidelně šupiny různé velikosti, naháči jsou zcela bez šupin s výjimkou oblasti kolem ploutví.

„Divocí“ kapři žijící v našich řekách a vodních nádržích už mají k původnímu sazanovi hodně daleko. Jde většinou o potomky šlechtěných kaprů. Mnohým koluje v těle krev ryb dovezených z větších či menších dálek, např. z Maďarska ale i z povodí východoasijského veletoku Amur.

Chov kapra se rozšířil i do Jižní Ameriky nebo do východní Afriky. O tom, jak nebezpečný může být neuvážený export, se přesvědčili Australané. V některých řekách, např. v povodí řek Murray a Darling, se kapr přemnožil natolik, že zdevastoval vodní vegetaci a vytlačil původní druhy ryb. Právem si tak u Australanů vysloužil přezdívku „vodní králík“. Likvidace kapra je náročná zdlouhavá. V některých australských státech je proto navrácení chycené ryby do řeky kvalifikováno jako přestupek proti zákonu. Podobně bojují s kaprem coby nežádoucím vetřelcem i Spojené státy a Kanada.

Zachránit pro rybáře

Zatímco kaprů je v našich vodách stále dost, úhoř, tajemná ryba, o které ve svých knížkách krásně píše Ota Pavel, se dnes potácí na pokraji vyhubení. K ústupu úhoře říčního (Anguilla anguilla) částečně přispělo znečištění řek, výstavba vodních děl i choroby a cizopasníci. V neposlední řadě je ničí bezohledný rybolov. Zdaleka nejde jen o lov hadovitých dospělých ryb, které mohou dorůst až délky 1,5 metru. Masově lovení mladí úhoři dlouzí jen několik centimetrů jsou exportováni do východní Asie, kde patří k vyhlášeným pochoutkám.

Jejich stavy klesly na pouhou setinu počtů, v jakých žili v evropských řekách ještě před stoletím. Pokusy o záchranu úhoře vyznívají rozporuplně. Na jedné straně je tu zjevná neochota hlavních bašt lovu úhořů, např. Francie, jakkoli lov omezit. Na druhé straně fungují, např. v Německu, rozsáhlé a štědře dotované programy na vysazování mladých úhořů do řek. Těžištěm těchto programů ovšem je snaha zajistit dostatek ryb pro sportovní rybolov. Záchrana úhoře jako ohroženého živočišného druhu se zdá často jako druhořadá. Jednoznačně se k ochraně úhořů postavilo např. Švédsko, které jejich lov v roce 2007 zakázalo.

Úhoří tajemství

V řekách žije úhoř při dně. Den tráví zahrabaný v bahně a na lov se vydává v noci. Z úkrytu ho však vyláká i vydatný déšť, při kterém jsou do řeky spláchnutí nejrůznější drobní živočichové.

Jestliže losos přichází na svět v řekách, dorůstá a dospívá v moři a pro rozmnožování se vrací do sladkovodních toků, pak úhoří život probíhá přesně opačně. Úhoři se třou v hlubinách Sargasového moře a jejich potomci pak migrují s mořskými proudy do evropských řek, kde dorůstají a dospívají. Většina této pouti zůstává zastřena tajemstvím. Například tření úhořů zatím na vlastní oči nikdo neviděl. Migrace vnáší mnoho nejistoty i do záchranných programů. Mnoho úhořů vysazených v severní Evropě bývá odchyceno v mořích na jihu Evropy. Nikdo však neví, zda tyto ryby po dosažení dospělosti vůbec trefí do trdlišť v Sargasovém moři.

Těžká váha našich tůní

Málokterá sladkovodní ryba je opředena tolika báchorkami a zkazkami, jako sumec velký (Silurus glanis). Původně žil na dolních tocích řek, kde vyhledával pomalu tekoucí úseky, slepá ramena nebo tůně. Dnes se vyskytuje i ve velkých přehradních nádržích. V raných obdobích života se živí drobnými bezobratlými tvory, které loví u dna. Jak roste, troufá si na stále větší zvířata. Dospělí sumci loví i žáby, ryby nebo vodní ptáky. Kořist žijící při dně mate sumec tím, že víří vodu prsními ploutvemi. Dezorientovaní živočichové tak bez většího odporu skončí v jeho obří tlamě. K lovu pomáhají sumci i jeho „vousy“. Ty jsou vybaveny nejen hmatovými a chuťovými buňkami, ale i buňkami schopnými odlišit světlo a tmu.

Rybářská latina se jen hemží sumci dlouhými pět a více metrů. Největší spolehlivě ověřené úlovky však byly výrazně skromnější. Přesto se najdou mezi starými sumci kapitální kusy, zvláště když ryba vyrůstala v příhodných podmínkách. K největším sumcům, o jejichž existenci není pochyb, patřil jedinec ulovený v deltě italské řeky Pád. Měřil 278 centimetrů a vážil 144 kilogramů. V posledních letech přicházejí zprávy o impozantních sumcích z Řecka, kde tato ryba původně nežila. Po umělém vysazení tu našla výborné podmínky zvláště díky dobře prohřátým vodám.

Hormonální říční koktejl

Sladkovodní ryby patří k těžce zkoušeným živočichům, na něž narušení životního prostředí dopadá plnou vahou. Od osmdesátých let pozorují vědci znepokojivý trend. Rybí samci se mění na samice, ve varlatech se jim místo spermií tvoří jikry. Také samice mají narušený vývoj pohlavních žláz.

Ryby trpí poklesem plodnosti. Na vině jsou látky označované jako tzv. endokrinní disruptory. Po chemické stránce jde o velmi různorodé molekuly, např. ionty těžkých kovů, pesticidy, složky umělých hmot, léky nebo hormony vylučované zvířaty i lidmi. Všechny tyto látky mají společnou schopnost narušit rovnováhu hormonů v organismu vodních organismů, např. i korýšů a měkkýšů. Ryby jsou k účinku těchto „hormonálních buldozerů“ obzvlášť citlivé.

Sledování z britských řek prokázala, že syntetické hormony z antikoncepčních pilulek dosahují v říční vodě koncentrací, které stačí narušit plodnost sladkovodních ryb. Hormony vyloučené v moči se dostanou do odpadních vod. Čističky nedokážou vodu těchto hormonů zbavit a řeky včetně vody v ústí řek do moře se tak mění v nebezpečný hormonální koktejl.

Významným zdrojem endokrinních disruptorů jsou chovy hospodářských zvířat, především pak skotu. Březí kráva vyloučí za jediný den s močí tolik hormonů, že to stačí na proměnu milionu litrů vody v účinný hormonální „elixír“. Pokud se na louce pase stohlavé stádo krav a přijde vydatný liják, steče s dešťovou vodou do potoka tolik hormonů, že to povážlivě zatřese s pohlavím všech ryb, které zde žijí. V kritickém stádiu vývoje stačí mladým rybkám strávit ve vodě znečištěné endokrinními disruptory poměrně krátkou dobu. Jejich plodnost je po takové hormonální lázni nezvratně narušena na zbytek života.