Horké chvíle Apolla 16: Před 50 lety odstartovala dramatická mise k Měsíci

Posádku mise Apollo 16 tvořil zkušený velitel John Young, mířící do kosmu počtvrté a k Měsíci podruhé, dále nováčci Charles Duke a Thomas Mattingly, kterého o dva roky dřív na poslední chvíli vyřadili z osudného Apolla 13 kvůli podezření na nákazu spalničkami.

Problémy se objevily už před startem. Astronauti již seděli v kabině, ale centra NASA ještě řešila potíže s gyroskopy rakety. Necelou hodinu před plánovaným časem vzletu však technici z Huntsville v Alabamě doporučili pokračovat. 

Šestnáctka se vydala k Měsíci v neděli po poledni místního času. Horní stupeň Saturnu V vykazoval na parkovací zemské orbitě znaky netěsnosti vnitřních systémů, jeho restart a navedení na dráhu k Měsíci se ovšem bezpečně zdařily. První den mise musel také Duke vyrazit na inspekci lunárního modulu Orion, protože letovou kontrolu znepokojilo hlášení astronautů, že při jeho vytažení z horního stupně Saturnu V pozorovali množství odlétajících částeček hmoty. Nakonec se ukázalo, že šlo jen o zmrzlý nátěr – modul byl v pořádku.

Dva oblety na rozmyšlenou

„Houstone, sladká šestnáctka je v cíli,“ hlásil Young o tři dny později úspěšné zbrzdění letu a dosažení lunární orbity. Následujícího dne se s Dukem přesunuli do lunárního modulu, odpojili se od lodi a připravovali se na přistání. Velitel si pochvaloval: „Jedinou závadou je tady můj skafandr politý pomerančovým džusem.“ Vtípky ho však měly rychle přejít.

Chvíli nato podal totiž pilot vzdalujícího se mateřského plavidla Mattingly znepokojivé hlášení: „Houstone, hlásím závadu. Při použití záložního stabilizačního a řídicího systému kmitá hlavní motor SPS v bočení. Hlavní systém to ale nedělá, ten je OK.“

Motor SPS byl přitom životně důležitý k překonání přitažlivosti Měsíce a navedení lodi na dráhu zpět k Zemi. Kdyby toho nebyl schopen, museli by Young a Duke opět připojit k Apollu lunární modul a použít k návratu jeho přistávací motor. Z výsadku by tak pochopitelně sešlo. Houston rozhodnutí odložil a nařídil oběma plavidlům pohybovat se ve formaci, dokud s Mattinglym nezjistí stav SPS. K dispozici byla také data z letu Apolla 9 kolem Země, kdy se motor důkladně testoval v různých režimech.

„John a Charlie nemohli čekat donekonečna; po pěti obletech Měsíce by se jejich dráha posunula natolik, že už by nedokázali přistát ve vytyčené oblasti,“ vzpomínal šéfastronaut Duke Slayton. Během pouhých dvou obletů mateřské lodi kolem zemského souputníka však technici v Houstonu došli k závěru, že při nasazení záložního řídicího systému by generované vibrace při zážehu SPS neohrozily strukturu Apolla, a dokonce ani výsledek manévru. K Měsíci tak okamžitě směřovalo „Go!“ pro přistání.

Svět bez atmosféry

Lunární modul s Youngem a Dukem nakonec dosedl s šestihodinovým zpožděním oproti plánu, v horské vysočině asi 85 km od kráteru Descartes. Velitel trefil místo poměrně přesně. Na Měsíci pak s Dukem strávili tři dny a podnikli tři výstupy na povrch v celkové délce přes 20 hodin. Instalovali vědecké přístroje, v lunárním vozidle urazili téměř 27 km a v nejrůznějších lokalitách posbírali bezmála 100 kg hornin. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Duke vzpomínal, že intenzita geologické průpravy na Zemi odpovídala doktorátu ze zmíněné vědy. Bohužel se nepotvrdila hlavní teorie o místě přistání Apolla 16 – že tam kdysi dávno řádila aktivní sopka. Mattingly mezitím prováděl globálnější průzkum Měsíce z oběžné dráhy pomocí kamer a vědeckých přístrojů. Na Zemi se posádka bezpečně vrátila 27. dubna 1972.

Charles Duke později uvedl, že pokud ho na našem přirozeném satelitu něco opravdu překvapilo, byla to úplně jiná perspektiva ve světě bez atmosféry s černým vesmírem nad hlavou: Prý se jen obtížně odhadovalo, zda člověk sleduje pouhý kámen ležící opodál, nebo vzdálenou velkou skálu.

Stejně jako výprava Apolla 15 měla i „šestnáctka“ sebou pojízdný rover, s nímž po povrchu najezdili 26,7 km. Na pořízeném záznamu to chvílemi vypadá, jakoby jezdili po Měsíci rallye.