Holé skvrny v poušti: Spory o původ tajemných vílích kruhů

Na rozsáhlém území pouští a polopouští táhnoucích se v pásu dlouhém přes 2 000 kilometrů od Angoly po Jižní Afriku se cestovateli nabízí prapodivná podívaná. Krajina zarostlá nízkou suchomilnou vegetací je tu poseta holými kruhovými plochami, které jsou po obvodu lemovány úzkým pruhem nápadně vzrostlých travin. Většinou mají průměr asi dva metry, největší z nich ovšem dosahují až dvanácti metrů.

Jsou za tím kouzla?

Biolog Walter Tschinkel z Floridské státní university v americkém Tallahassee zjistil, že se tyto kruhovité lysiny chovají „jako živé“. Objevují se na místech zarostlých travinami a bylinami, rostou, nějakou dobu stagnují a nakonec zanikají. Tento cyklus trvá u malých kruhů přibližně čtvrt století, u velkých se může protáhnout na 75 let. Tschinkel stanovil průměrnou životnost lysin na 41 let.

Mechanismus vzniku holých kruhových skvrn zůstává záhadou. Místní domorodci je považují za dílo pohádkových bytostí a právě proto jim říkají „vílí kruhy“. Vědci však hledají pro vznik těchto útvarů prozaičtější vysvětlení.

Dílo „plovoucích“ termitů

Německý ekolog Norbert Juergens z university v Hamburku prozkoumal několik stovek vílích kruhů v Angole a Namibii a sledoval faunu v jejich okolí. Prakticky ve všech kruzích našel jednoho živočicha – termita Psammotermes allocerus. Tomuto druhu afrického všekaza se přezdívá „písečný termit“, protože s oblibou vyhledává suché oblasti s ročním úhrnem srážek kolem 100 milimetrů. Potravu si nevybírá. Sežere prakticky všechno, co obsahuje celulózu. Konzumuje dřevo i uschlou trávu. Nevyhýbá se dokonce ani rostlinám, které jsou pro jiné tvory prudce jedovaté.

Termit Psammotermes allocerus žije velmi nenápadně. Hnízda si buduje zcela ukrytá pod zemí. Jejich obyvatelé se na povrchu objevují zcela výjimečně a to výhradně v noci. Chodbičky písečných termitů uložené mělce pod povrchem není těžké přehlédnout.

„Mnozí badatelé, kteří zkoumali vílí kruhy, si těchto tvorečků zřejmě vůbec nevšimli, protože se v sypkém písku pohybují, jako kdyby v něm plavali, a zanechávají za sebou jen velmi jemné předivo chodbiček,“ vysvětluje Juergens.

Past na vodu

Německý ekolog je přesvědčen, že vílí kruh vzniká v místě, kde termiti sežerou kořínky travin. Všekazům přitom zdaleka nejde jen o potravu. Místo, kde trávy zbavené kořenů uhynou, je pro ně životně důležité. Kořeny travin zachytí drtivou většinu vody ze vzácných dešťů a zem pod rostlinami je pak suchá na troud. Termiti ovšem k životu potřebují vlhkou půdu. Ve vílích kruzích prosakují srážky do hloubky a voda tam zůstává. Termiti tak vlastně vytvářejí jakési „vodní pasti“. Juergens nenašel během čtyř let měření jediný vílí kruh, kde by půdní vlhkost v hloubce kolem 60 centimetrů klesla byť jen na hodinu pod 5 %. Stabilní zásobárna podzemní vláhy dovoluje intenzivní růst travin na obvodu vílího kruhu. Jestliže v poušti traviny obvykle dorůstají kolem 20 centimetrů, pak na obvodu lysiny se stébla tyčí do zhruba půlmetrové výšky.

V období dešťů se termiti živí mimo vílí kruh. Když zavládnou extrémní sucha, stáhnou se k intenzivně rostoucím travinám na obvodu kruhu. Okusují jejich kořeny a pomalu ale jistě tak přispívají k rozšiřování kruhu. Juergens zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč vílí kruhy nakonec zanikají. Spekuluje, že je to důsledek zániku termití kolonie, která často podléhá soustředěnému tlaku konkurence ze strany nejrůznějších pouštních mravenců.

Kruhový souboj rostlin

Řada odborníků byla k Juergensovým závěrům skeptická. Mezi pochybovače patří i Michael Cramer z univerzity v jihoafrickém Kapském Městě a Nichole Bargerová z Coloradské univerzity v americkém Boulderu. Tento tandem později představil alternativní vysvětlení pro vznik vílích kruhů. Oba biologové měřili obsah živin v půdě uvnitř i vně vílích kruhů a studovali také jejich vlhkostní poměry. Podle Cramera a Bargerové je vznik kruhu výsledkem vzájemného soupeření rostlin o živiny i vodu.

V drsných pouštních podmínkách není pro všechny rostliny dost vody a živin. Slabší v tomto soupeření podléhají a hynou. S tím, jak „poražení“ uvolní místo „vítězům“, roste množství vody a živin v daném místě a zeleň tu roste intenzivněji. Fronta, na které spolu rostliny soupeří, se pomalu posouvá a vílí kruh se tak zvětšuje. Pokud dosáhne holé místo kritické velikosti, obnoví se v jeho centru podmínky příhodné pro růst vegetace a kruh zaniká. Cramer a Bargerová vysvětlují i omezení výskytu jevu na určité oblasti Angoly, Namibie a Jižní Afriky. Soupeření rostlin končí formací holých míst jen v místech, kde se roční úhrn srážek drží v poměrně úzkém rozmezí kolem 100 milimetrů ročně. V oblasti s intenzivnějšími dešti a v oblastech ještě více vyprahlých panuje ve vegetaci jiné rozložení sil a „vílí kruhy“ se nevytvářejí.

Mistři krajinného inženýrství

Juergense studie Cramera a Bargerové nepřesvědčila. Jeho nejnovější pozorování dokazují, že vílí kruhy představují v pouštích jižní Afriky jakési oázy života. Německý biolog v nich napočítal desetkrát až dvacetkrát vyšší počet živočišných druhů než v jejich okolí. Ke kruhovým holinám se stahuje nejen hmyz, ale i ptáci a savci. Můžeme se tu častěji střetnout s mravenci, pavouky, nejrůznějšími ještěrkami, ale i s podstatně většími obyvateli pouště, jako je hrabáč kapský (Orycteropus afer), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), šakal čabrakový (Canis mesomelas), liška cháma (Vulpes chama) a mnoho dalších tvorů. Podle Juergense za to vděčíme termitům.

TIP: Nadpřirozené podvody: Kruhy v obilí

„Měli bychom termity obdivovat za to, že dokážou proměnit pustinu, kde často za rok nenaprší víc než 50 milimetrů srážek, na místo příhodné pro život mnoha nejrůznějších živočichů,“ říká Juergens. „Na vílích kruzích je nejzajímavější to, že se termiti vyvinuli v hotové mistry v krajinném inženýrství.“