Hladovci s plným talířem: Na čem si pochutnávají kosatky?

Kosatky dravé (Orcinus orca) mají pověst neúprosných zabijáků. Vždyť se jim také anglicky říká „Killer Whale“ čili „velryba zabiják“. Na první pohled si tito obrovští predátoři nevybírají. Loví nevelké ryby i velryby, které jsou dvakrát větší než ony samy. Kosatky se však překvapivě úzce specializují na určitou kořist. Různé populace upřednostňují různou potravu a té bývají věrné, což zvyšuje jejich zranitelnost. Pokud oblíbená kořist zmizí nebo se její zdroje povážlivě ztenčí, ocitají se kosatky v ohrožení, i když se jim všude kolem nabízí zdánlivě dost a dost jiné potravy.

Stresované, ale především vyhladovělé

V severovýchodním Pacifiku najdeme tři populace kosatek. Jedna žije v pobřežních vodách a základem jejího jídelníčku jsou ryby – především lososi. Druhou populaci tvoří kosatky potulující se na velké vzdálenosti. Od pobřežních kosatek je lze jasně odlišit, protože jsou větší a komunikují úplně jinými zvuky. Tito kosatčí tuláci se živí především mořskými savci. Loví vydry mořské (Enhydra lutris), lachtany medvědí (Callorhinus ursinus) a dokonce i jiné druhy velryb. Třetí východopacifická populace žije na širém moři a její život je prozkoumán nejméně.

Prvně jmenovaná pobřežní populace specializovaná na lov ryb se v posledních letech dostává do stále vážnějších potíží a rychle se zmenšuje. Jelikož v oblasti jejího rozšíření loví početné rybářské flotily, byli vědci přesvědčeni, že kytovci trpí stresem z nepřestávajícího lodního provozu. Detailní výzkum ale ukázal, že kosatky vymírají hladem a podvýživou. V důsledku intenzivního rybolovu hejna ryb povážlivě prořídla. Platí to i o populacích lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha), který je základní položkou jídelníčku této populace kosatek.

Panická hrůza z arktických kosatek

Dlouho zůstávala záhadou skladba jídelníčku kosatek pobývajících v Arktidě. Nejnovější výzkumy odhalily, že také tyto kosatky se vyhýbají rybám. Mnohem raději loví jiné velryby – narvaly jednorohé (Monodon monoceros), běluhy severní (Delphinapterus leucas) a velryby grónské (Balaena mysticetus). Jejich další oblíbenou kořistí jsou ploutvonožci, konkrétně tuleni kroužkovaní (Pusa hispida), tuleni grónští (Pagophilus groenlandicus), tuleni vousatí (Erignathus barbatus) a čepcolové hřebenatí (Cystophora cristata).

Také arktická populace kosatek má své „zmlsané“ potravní specialisty. Například mezi kosatkami ve Foxově zálivu je velmi populární lov narvalů a lov velryb grónských je častý v okolí Baffinova ostrova. Velryba grónská představuje pro kosatky opravdu velké sousto. Loví tedy obvykle tohoto impozantního kytovce ve skupinách. Některé kosatky se kořisti zakousnou do ploutví nebo ocasu, aby jí ztížili pohyb. Další se velrybu snaží vyčerpat nalehnutím na dýchací otvor a brání jí tak v nádechu. Někteří pak útočí na břicho ve snaze poranit velrybě vnitřnosti.

Velryby, běluhy i narvalové mají z kosatek celkem oprávněně panickou hrůzu. Eskymáci dokonce používají pro vyděšení mořské zvířeny kosatkami speciální termín „aarlirijuk“. Tuleni ve strachu z kosatek prchají na led nebo na pevninu. Velryby se jim snaží uniknout dlouhým ponorem do velkých hloubek a narval často volí únik do mělčiny, kam za ním větší kosatky nemohou.

Klíčový článek potravního řetězce

Jednotlivé populace kosatek si od sebe drží odstup. Liší se geneticky a v jejich stádech fungují jiná pravidla soužití. Vědci označují takové skupiny vydělené uvnitř jednoho druhu jako ekotypy. Genetické analýzy naznačují, že i na první pohled velmi nápadné rozdíly mezi kosatkami náležejícími k různým ekotypům nejsou starého data. Vyvinuly se relativně nedávno a poměrně rychle. Přesto mají rozdíly mezi kosatkami různých ekotypů velký význam pro celé ekosystémy a zasahují dokonce do procesů probíhajících na souši. Například pacifický ekotyp kočovných kosatek specializovaný na lov mořských savců zasahuje významně do života velryb plejtvákovců šedých (Eschrichtius robustus) a návazně mnoha dalších živočišných druhů.

Pletvákovci šedí dorůstají délky 16 metrů a hmotnosti 35 tun. Podnikají dlouhé migrace, během nichž se potkávají i s kosatkami. Takové setkání je kritické především pro matky s mláďaty, které potřebují proplout mezi Aleutskými ostrovy z Pacifiku do vod Beringova moře. Jen tam najdou mláďata a jejich matky vyčerpané kojením a dlouhou cestou dost potravy. V průlivech mezi ostrovy však číhají toulavé kosatky. Plejtvákovci se jim snaží vyhnout a často se do průlivů ani neodváží vplout. Kosatky snadno zabijí mládě i dospělou velrybu a nakrmí tak nejen sebe. Mršina se nabízí i mořským ptákům, a pokud ji moře vyvrhne na břeh, hodují na ní taky lišky nebo medvědi. Pokud by průlivy mezi Aleutskými ostrovy obsadily třeba rybožravé kosatky, osudy plejtvákovců a mnoha dalších zvířat by se odvíjely úplně jinak.

Geniální lov vlnou

Na různé ekotypy se dělí i kosatky brázdící oceány na druhém konci světa – u břehů Antarktidy. Tam byl v roce 2007 objeven trpasličí ekotyp kosatek, které dorůstají délky jen pět až šest metrů, žijí u pobřežních ledovců a živí se rybami.

Antarktické kosatky, jež se pohybují na volném moři, jsou o dva až tři metry delší a při lovu vyhledávají mořské savce. Jedna populace tohoto ekotypu kosatek má slabost pro tuleně Weddellovy (Leptonychotes weddellii). Ti sice tvoří jen necelou šestinu tulení populace a jsou mnohem vzácnější než tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), ale kosatky je na svém jídelníčku vidí mnohem raději.

Tuleni často polehávají na ledových krách. Kosatky vykukují z vody, aby se přesvědčily, jaký druh kořisti se jim nabízí. Pokud zastihnou na kře tuleně krabožravého, často ho nechají bez povšimnutí a dál slídí mezi plovoucím ledem. Jakmile ale narazí na oblíbenou kořist, propadnou lovecké horečce. Nejednou se k lovu spojí hned několik kosatek. Tuleň je na kře ve zdánlivém bezpečí, ale kosatky nejsou nadarmo považovány za jedny z nejinteligentnějších kytovců. Pro tuto situaci si osvojily taktiku, která vyžaduje správné načasování a souhru. Plují těsně pod hladinou, aby vzedmuly dostatečně vysokou vlnu. Vodní masa narazí na kru a spláchne nic netušícího tuleně do vody, kde na něj čekají kosatčí tlamy plné ostrých zubů. Tuleň sice kličkuje jako zběsilý, ale kosatky ho matou tím, že víří vodu ploutvemi a vypouštějí do ní z dýchacího otvoru oblaka vzduchových bublin. Proti takovému soustředěnému útoku nemá vyhlédnutý nešťastník prakticky žádnou šanci.

Cena za žraločí pochoutku

Nedávno se podařilo vědcům nahlédnout do tajů života záhadného kosatčího ekotypu, který obývá volné moře v severovýchodním Pacifiku a vědci jej poprvé popsali až v osmdesátých letech minulého století. Odhadují, že mezi Kalifornií a Aljaškou žije na volném moři asi 500 kosatek, jejichž jídelníček byl velkou neznámou. Přitom právě složení potravy patří k jedněm z nejvýraznějších charakteristik každého kosatčího ekotypu.

Týmu vedenému kanadským zoologem Johnem Fordem se podařilo za posledních dvacet let pozorovat kosatky z volného moře asi stokrát, ale jen dvakrát je vědci zastihli při lovu. Ten se však odehrával stovky metrů pod hladinou. Kosatky vyplouvaly jen ke krátkému nádechu a opět se nořily do hlubin, aby pokračovaly v lovu a pak i v hodování na kořisti. Tu a tam vyplavaly na hladinu kousky narůžovělého masa. Genetické analýzy prozradily, že pokaždé patřily jednomu a témuž živočichovi – žralokovi světlounu pacifickému (Somniosus pacificus).

Ford identifikoval maso pocházející z celkem šestnácti různých jedinců, což dokazuje, že ekotyp kosatek z volného moře má tento druh žraloka ve zvláštní oblibě. Světloun pacifický dorůstá délky kolem čtyř metrů a hmotnosti zhruba 400 kilogramů. Jako většina žraloků má velmi tuhou a drsnou kůži krytou tvrdými šupinami a kosatky za jeho konzumaci platí velkou daň. Postupně si o žraločí kůži obrousí zuby až na dřeň. Takové opotřebení zubů je typické pro všechny starší kusy kosatek žijících na volném moři. To je další důkaz, že žraloci zaujímají v jejich jídelníčku klíčovou pozici.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Mohlo by se zdát, že výběrem takové kořisti kosatky zbytečně riskují. Ovšem lov jiné kořisti, například lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus), bývá podstatně nebezpečnější. Lebka lachtanů se rozměry čelistí a zubů příliš neliší od lebky medvěda grizzlyho. Dvoumetrový světloun představuje ve srovnání s dospělým lachtanem ušatým přeci jen méně zdatného soupeře.

Je pravděpodobné, že dospělé kosatky s obroušenými zuby už ani nedokážou světlouna ulovit. Tíha lovu tedy leží na mladých kosatkách s neopotřebovaným chrupem. Staré kosatky si pak pochutnají jen na křehkých částech žraločího těla, především na velkých játrech.