Herkules ve lví kůži: Jaký byl ve skutečnosti císař Commodus, známý z filmu Gladiátor?

Po vládě schopného císaře se stal prvním mužem římského impéria slabý, nepříčetný jedinec, který po období vzestupu a prosperity uvrhl říši do chaosu a úpadku. Takový scénář zažila Římská říše hned několikrát. Někdy to trvalo déle, jindy byl pád rychlý a strmý. V případě císaře Commoda (177–192) se jeho charakter a nekompetentnost projevily velmi brzy. Čím to bylo způsobeno? Potýkal se Commodus s vrozenými dispozicemi, byl ovlivněn vnějšími okolnostmi nebo nesla vinu jeho výchova? 

Éra blahobytu 

Jak známo, Commodus byl synem Marka Aurelia, posledního z velkých adoptivních císařů. Tento systém, kdy si stávající imperátor osvojil vybraného nástupce, jenž se po jeho boku připravoval na převzetí vlády, byl v Římské říši praktikován od roku 96. Adoptovaný byl vždy prověřený a zkušený jedinec, který měl zaručovat prosperitu a kontinuitu. Poprvé se tak stalo za vlády císaře Nervy (96–98), jenž vybral za svého následníka vojevůdce Traiana (98–117). Marcus Aurelius, který vládl v letech 161–180, byl pátým adoptivním panovníkem v řadě. Období vlády osvojovaných císařů bylo a je považováno za zlatý věk římského impéria, kdy říše dosáhla svého maximálního rozsahu a panoval mír, pomineme-li období markomanských válek, které Marcus Aurelius nakonec dovedl do vítězného konce. 

Téměř dvě století fungující římský mír (pax Romana) pak ukončilo rozhodnutí právě tohoto císaře. Marcus Aurelius byl totiž první, kdo přerušil úspěšnou linii adoptivních císařů a pokusil se vytvořit vlastní dynastické následnictví, když za nástupce určil vlastního syna. Jistě měl ty nejlepší úmysly. Commodus byl jeho jediným přeživším mužským potomkem a Marcus Aurelius se snažil, aby si vychoval zdatného následníka. A v tom byl možná jeden ze zásadních problémů. 

Po boku císaře 

Když bylo Commodovi pouhých jedenáct let, přibral jej otec k vojenským a vládním záležitostem. Roku 172 nacházíme mladičkého Commoda v Carnuntu na dunajské hranici, odkud císař řídil vojenské operace proti Markomanům a dalším barbarům. Zde byl 15. října před zraky vojska chlapec ověnčen vítězným titulem Germanicus. 

Bylo to první z řady ocenění, která si Commodus nezasloužil. Jeho nepokryté protežování otcem císařem nám tak trochu může připomínat vztah Karla IV. k synu Václavovi. Uběhly další tři roky a čtrnáctiletý Commodus oficiálně vstoupil do veřejného života, když se stal členem kolegia pontifiků (sboru nejvyšších kněží). V červenci téhož roku, opět na Dunaji, přijal mužskou tógu (toga virilis), což znamenalo, že se stal oficiálně dospělým. Následně se s otcem vypravil na cestu do východních provincií. 

Do Říma se vrátili na podzim roku 176, kdy Marcus Aurelius učinil další krok k povznesení svého syna. Sedmadvacátého listopadu obdržel Commodus titul imperátor, a zřejmě se tak stal spoluvládcem svého otce. Commodovi bylo patnáct let, když prvního dne roku 177 získal funkci konzula, dosud nejmladšího v římských dějinách. Následujícího roku opustil Řím a opět se připojil k otci při jeho tažení proti Markomanům. Boje s barbary, které výraznou měrou probíhaly na území dnešní Moravy, vyústily v pacifikaci barbarských kmenů. Marcus Aurelius tehdy zřejmě usiloval o vytvoření dvou nových provincií Marcomannia a Sarmatia, avšak 17. března 180 zemřel. Vláda i velení přešly na Commoda, který tyto ideje nesdílel. 

V pohodlí Říma 

Commodus se ujal otcova odkazu po svém. Nehodlal již déle setrvávat v nepohodlí vojenského tábora daleko na severu a toužil se vrátit do slunného Říma. Proto s barbary bez odkladu uzavřel mír, opustil otcovy vojenské úspěchy a stáhl legie zpět za Dunaj. Plán návratu nebyl po chuti rádcům a generálům zesnulého císaře. Tuto situaci výstižně popisuje dějepisec Herodianos slovy zkušeného generála a Commodova vlastního švagra Tiberia Claudia Pompeiana: „Života v Římě můžeš užívat i později, dlouho ve stáří. (…) Bylo by však hanebné a nebezpečné zanechat válku nedokončenou, poněvadž tak bychom dodali odvahu barbarům, kteří v tom budou spatřovat útěk vyvolaný strachem a nikoliv touhou vrátit se domů. Je věcí tvé cti, abys porazil všechny protivníky a učinil na severu hranicí říše oceán, vrátil se domů v triumfu a přivedl s sebou spoutané a zajaté barbarské krále a velmože.“ Pompeianovo přesvědčování však Commoda nezviklalo. 

Jakmile vyřídil mírové záležitosti s barbary, vrátil se do Itálie, kde zůstal prakticky po celou dobu své vlády. Commodus se sice zdržoval v metropoli impéria, ale na rozdíl od svého otce se o správu státu vůbec nezajímal a přenechával starosti úředníkům a svým oblíbencům – jedním z nich byl Řek Saoterus, s nímž snad měl Commodus i milostný poměr. 

Císařův přístup k povinnostem pochopitelně vedl k nespokojenosti s jeho vládou a stal se příčinou několika spiknutí. K tomu prvnímu došlo už roku 182, a ačkoliv jej iniciovala Commodova sestra Lucilla (148/150–182) spolu s několika jednotlivci, císař vinu připisoval senátu. Nedlouho poté padlo podezření ze spiknutí také na pretoriánského prefekta Paterna (velitele elitní gardy osobní stráže římského císaře), který se krátce předtím postaral o to, aby se Commodus zbavil svého milence Saotera. Vládcovo nepřátelství k senátu, které Římská říše v minulosti u despotických císařů už několikrát zažila, státu neprospívalo stejně jako jeho vzrůstající podezřívavost a nedůvěra vůči okolí. 

Nevydařená spiknutí 

Na Commoda měl v jeho rozhodování značný vliv Sextus Tigidius Perennis, který po odstranění Paterna převzal velení nad pretoriány. Právě on císaře popouzel proti jeho nejbližším. Využil Lucillina spiknutí, aby se zbavil předních mužů Říma a díky jim zabavenému majetku se brzy stal nejbohatším členem císařova dvora. „Perennis zahubil všechny,“ vypráví Herodianos, „i ty muže, které měl Commodus v úctě a kteří mu prokázali otcovskou náklonnost a měli na mysli jeho blaho. Soustředil do svých rukou moc a usiloval o císařskou vládu“.

Až do roku 185 Perennis upevňoval svůj vliv, shromažďoval peníze, aby si štědrými dary získal vojsko, a své syny prosadil do čela ilyrských legií. To vše s cílem odstranit Commoda a zmocnit se vlády. Našli se tací, kteří Perennovy pečlivé přípravy na svržení císaře z nenávisti vůči jeho osobě vyzradili Commodovi. Varování před dalším spiknutím podpořili několika mincemi s Perennovým portrétem. To Commodovi stačilo k vydání rozkazu k okamžitému odstranění Perenna i jeho syna. 

Aby se do budoucna císař vyvaroval opakování tohoto scénáře, rozhodl se rozdělit velení nad pretoriány mezi dva muže. Věřil, že bude bezpečnější, když se moc, kterou úřad prefekta pretoriánů přinášel, nebude soustřeďovat v rukou jediné osoby. Sotva se Commodus vypořádal s nepříjemnými okolnostmi, donesly se k němu zprávy o dalším spiknutí pod vedením římského zběha. Jistý Maternus kolem sebe shromáždil dezertéry, lupiče a dobrodruhy, s nimiž přepadával a plenil venkovské usedlosti. Počet jeho stoupenců i bohatství rostly, loupeživé vojsko začalo útočit na města a rozšiřovalo své řady o osvobozené vězně. Maternus, plenící Galii a Hispánii, získal tolik sebedůvěry, že se pokusil během svátku Matky bohů odstranit samotného Commoda. Jenomže i tento plán byl císařovi vyzrazen a Maternus byl chycen a odstraněn dřív, než se stačil dostat do Říma. 

Daleko od starostí 

Několik pokusů o Commodovo odstranění jej dovedlo k tomu, že opustil Řím a uchýlil se do soukromí na venkově. Jeho podezřívavost a nedůvěra mu ale nezabránily, aby si po smrti oblíbence Saotera nenašel nového komorníka, který za něj vyřizoval vládní záležitosti. Byl jím Cleander, římský propuštěnec frygijského původu, jenž byl s vojskem povolán z Británie, aby na Apeninském poloostrově vyřešil problém s Maternovou loupeživou bandou. Cleander pak soustředil ve svých rukách moc nad veškerými veřejnými úřady v Římě, které bez ostychu prodával nejvyšší nabídce. Bylo jedno, zda šlo o křeslo v senátu, vojenskou hodnost, nebo dokonce konzulát. 

Roku 188, zatímco si Commodus užíval života na venkově a hrál si na gladiátora v aréně, se Cleander chopil moci i nad pretoriány a podřídil si jejich dva prefekty. Roku 190 dosáhl Cleandrův vliv a troufalost takových mezí, že pomýšlel i na císařský diadém. Zároveň vyvolal zkrácením dávek obilí nepokoje, které plánoval následně uklidnit tím, že z vlastních zásob uvolní obilí a peníze, a tím si nakloní lid na svou stranu. Jenomže ten žádal jeho hlavu, proto Cleander prchl za Commodem, aby u něj nalezl ochranu. Rozezlení Římané jej ale následovali, a tak císař v obavě o vlastní život (a na naléhání své milenky Marcie) nechal Cleandra setnout. Sám se pak konečně chopil vlády, ale zcela jinak, než by ostatní očekávali. 

Šílený císař zakladatel 

Psal se rok 192, když Commodova megalomanie nabyla nevídaných rozměrů. „Ztratil rozum a pomátl se natolik, že nejprve zavrhl otcovské jméno a poručil, aby ho nazývali ‚Héraklés, syn Diův‘ (…) Zatratil šat římských císařů a přehodil přes sebe lví kůži a v ruce nosil kyj,“ vypráví Herodianos. Veškerá pozornost, současná i budoucí, měla patřit pouze jemu, v čemž císaři do jisté míry vypomohl několikadenní požár, který o rok dříve poničil v Římě řadu významných staveb. Commodus tak vycítil příležitost stát se novým Romulem a prohlásil se za zakladatele města: nařídil, aby byl Řím nazýván Colonia Lucia Annia Commodiana, jeho jméno měly nést také všechny legie, senát i samotný lid římský. A aby toho nebylo málo, nově pojmenoval všechny měsíce v roce podle svých jmen a přízvisek, například Amazonius, Invictus, Commodus, Augustus nebo Herculeus.

Na konci roku 192 Commodus „už vůbec neznal mezí a uspořádal veřejné hry, na nichž chtěl podle slibu zabíjet vlastní rukou všechna zvířata a zápasit s nejstatečnějšími mladíky“. To už se ale nad císařem stahovala mračna. Milenka Marcia totiž našla císařův seznam osob určených k likvidaci, na němž se kromě jména prefekta Laeta a komorníka Eclecta nalézalo i to její. Tehdy padlo rozhodnutí Commoda odstranit. Nejprve mu Marcia podala v jídle jed, ten ale Commodus vyzvracel. A tak byl na císaře poslán zápasník Narcissus, který jej uškrtil v lázni. 

Posmrtný život 

Stejně jako v případě despotického Nerona nebo Domitiana byla i Commodova památka posmrtně prokleta takzvaným zatracením (damnatio memoriae). Veškeré jeho reformy byly zrušeny a Římu se vrátilo jeho původní jméno. Commodovou smrtí skončila vláda dynastie, která započala po smrti Domitiana roku 96. A zároveň jeho úmrtí nastartovalo turbulentní období, kdy se během jediného roku na trůnu vystřídalo pět císařů. 

Roku 195, poté, co se situace v říši stabilizovala, se vládcem stal nekompromisní Septimius Severus, který očistil Commodovu památku a v senátu zajistil, aby byl stejně jako jeho předchůdci prohlášen za boha. Na pomateného císaře se tak nezapomnělo. Dodnes žije v paměti zejména díky filmovým ztvárněním, ať již v klasickém filmu Pád říše římské (1964) nebo novějším Gladiátorovi (2000). Známá jsou také jeho dochovaná zpodobnění ve sbírkách římských muzeí – Commodus se totiž s oblibou nechával zobrazovat jako Herkules se lví kůží a kyjem přes rameno.