Hazard s lidskými životy: Vědecké experimenty v sovětských gulazích
Na téma takzvaného ruského spánkového experimentu už vznikl hororový román, a dokonce i film. Ani jeden se ale nemůže pyšnit tím, že vznikl na základě skutečných událostí. Pokusy na vězních v ruských gulazích nicméně nabízejí takových námětů ze života dost a dost.
Během druhé světové války uzavřeli vědci v tehdejším Sovětském svazu pět vězňů v utěsněné komoře a do atmosféry jim přidávali povzbuzující plyn, který trestancům nedovolil usnout. Pár dní se zdálo vše v pořádku. Od pátého dne ale nabíraly události v komoře rychlý spád. Vězni propadli paranoie a přestali spolu komunikovat. Devátý den dva z nich začali běhat po komoře za řevu, při kterém si málem strhali hlasivky. Pak zavládlo ticho.
Vědci chtěli komoru otevřít, ale trestanci to odmítli. Když výzkumníci patnáctý den napustili do komory čistý vzduch a otevřeli ji, naskytl se jim děsivý pohled. Jeden z vězňů byl mrtvý, zbývající těžce zranění. Rvali si maso i vnitřnosti z těla a někteří ho jedli. Všichni do jednoho odmítali opustit komoru. „Musíme zůstat vzhůru,“ opakovali pořád dokola. Vědci chtěli všechny vězně zabít a zahladit veškeré stopy po experimentu, ale velící důstojník trval na pokračování pokusu s tím, že teď se k vězňům přesunou do komory také výzkumníci. Ti ve zděšení svého nadřízeného na místě zastřelili.
Pokusy Sovětského svazu
Tento příběh se nevynořil z archivů ruských tajných služeb. Poprvé se objevil ve Wikipedii v roce 2010 a jeho autor se skryl za přezdívku Orange Soda. Jde o čistou fabulaci, takzvanou creepypastu čili fiktivní hororový příběh. Přesto ji mnozí považují za popis reálných událostí. Nahrává tomu fakt, že ve stalinistickém Sovětském svazu se na vězních skutečně experimentovalo.
Takzvané pracovně nápravné tábory označované zkratkou GULAG vznikly na Stalinův příkaz v roce 1929. Když Stalin v roce 1953 umíral, žilo v bezmála pěti stovkách gulagů na 2,5 milionů lidí. Odhaduje se, že celkem jimi prošlo 18 milionů vězňů. Oficiální zdroje uvádějí 3 miliony mrtvých, ale historici jsou přesvědčeni, že skutečný počet obětí na životech byl podstatně vyšší. Drtivá většina vězňů pracovala za nelidských podmínek v dolech nebo na stavbách. V gulazích ale skončila řada vědců a lékařů a ti byli využiti k výzkumu na vězních. Někteří se k této práci sami hlásili, protože se tak domohli lepších podmínek a mírnějšího zacházení.
Věda v gulazích
Za druhé světové války se v gulazích rozběhl výzkum následků podvýživy a nedostatku vitamínů. V některých táborech vznikla dokonce jakási výzkumná medicínská centra. Ve středu pozornosti se ocitly i infekční choroby, jako je tyfus a tuberkulóza. Podle historika Golfa Alexopoulose z University of South Florida v americké Tampě neexistují – na rozdíl od německých koncentračních táborů – přímé důkazy o cíleném zabíjení vězňů v ruských gulazích. Na druhé straně ale není pochyb o tom, že lékaři nedělali nic pro záchranu života vězňů zařazených do experimentů a sbírali data i od umírajících lidí. Někdy proto, že vězně zachránit nesměli, jindy prostě proto, že k tomu neměli žádné prostředky.
Do výzkumu v gulazích byli zapojeni třeba i botanici, kteří hledali byliny použitelné pro léčbu chorob vězňů. Předmětem bádání byla v drtivé většině onemocnění vyvolaná těžkou prací a nedostatečnou výživou. Oficiální dokumenty ale o tragickém zdravotním stavu vězňů mlčely.
V souvislosti s experimenty na lidech ve stalinistickém Sovětském svazu jsou často zmiňovány i pokusy ruského biologa Ilji Ivanoviče Ivanova o křížení lidí a šimpanzů. Ty však měly proběhnout mimo Sovětský svaz, konkrétně na výzkumné stanici pařížského Pasteurova ústavu v západní Africe. Ivanovovy plány ale skončily třemi neúspěšnými pokusy o oplození samic šimpanzů lidským spermatem. K plánovanému oplození domorodých žen spermatem lidoopů se ruský vědec nedostal.
