Habsburský levoboček: Zničily vojevůdce Juana d’Austria vlastní ambice?

K seznámení Juanových rodičů došlo v roce 1546 na říšském sněmu v bavorském Římě. Šestačtyřicetiletý nedávno ovdovělý císař se zahleděl do pohledné osmnáctileté dcery váženého a bohatého řezenského měšťana. Na případný sňatek těch dvou nemohlo být ani pomyšlení, ale Karel alespoň na krátký čas našel v Barbořině náruči rozptýlení. Jejich potomek dostal španělské jméno Juan. Už asi v pěti měsících ho císař svěřil do péče svého komorníka Luise Méndeze Quijady a později ho nechal odvézt do Španělska. Nikdy sice veřejně nepřiznal, že šlo o jeho syna, nicméně chlapec se stal členem jeho dvora se všemi souvisejícími náležitostmi a privilegii. 

Teprve tři roky po smrti Karla V., tedy v roce 1561, se jeho prvorozený syn a nyní už španělský král Filip II. dozvěděl celou pravdu. Třináctiletého levobočka se ujal a uznal ho za svého nevlastního bratra. Juan byl pak vychováván jako společník Filipova syna prince Carlose a spolu pak také navštěvovali univerzitu v Alcalá de Henares. 

Karel V. předurčil ve své závěti Juana k duchovní dráze. Nadaného mladíka však místo toho lákala vojenská dobrodružství. Když v roce 1565 turecké loďstvo napadlo Maltu, chtěl se osmnáctiletý Juan zúčastnit španělské námořní výpravy, která měla ostrov vyrvat z rukou útočníků. Král Filip II. však jeho žádost odmítl. V souladu s otcovou vůlí viděl v nevlastním bratrovi budoucího kněze, ne-li rovnou dokonce kardinála. 

Voják, ne kněz 

Jenže Juan si umanul, že bude vojákem, nejlépe slavným vojevůdcem. Utekl proto do Barcelony, kde se soustřeďovala španělská flotila. Cestou ale onemocněl malárií a musel se vrátit do Madridu. Sotva se však uzdravil, začal znovu hučet do bratra, aby mu dal příležitost prokázat vojenské schopnosti. Filip, aby už od něho měl konečně pokoj, ho tedy v roce 1568 jmenoval generálním kapitánem španělské středomořské flotily. Měl za úkol velet několika lodím, které před přístavem Cádizem chránily koráby vracející se s nákladem stříbra z Ameriky. Juan se osvědčil, a tak ho Filip II. o rok později poslal do Granady potlačil povstání morisků, bývalých muslimů donucených přijmout křesťanství. Podle rozkazů Filipa II. měl rebelii nelítostně zlikvidovat „ohněm a mečem“ a Filip II. předpokládal, že Juan vzhledem k své nezkušenosti do puntíku splní i ty nejbezohlednější rozkazy. 

Na jaře roku 1570 na jih Španělska přicestoval samotný král a osobně se ujmul velení operací. Vzpouru se tedy podařilo potlačit a moriskové byli z Granady vypovězeni a násilím vyhnáni. Samotného Juana d'Austriu upřímně zděsila rozsáhlá akce, která postihla zhruba sto tisíc lidí a pochmurně předznamenala etnické čistky a hromadné deportace dalších století. „Nevím, zda lze nalézti dojemnější obraz lidského neštěstí, než je pohled na tak velké množství lidí vydávajících se na cestu v takovém zmatku, s plačícími ženami a dětmi, nucených snášeti tolikeré těžkosti a svízele.“ 

Turci v Evropě 

V té době už celou křesťanskou Evropu znepokojovala turecká expanze ve Středomoří. Papež Pius V., španělský král Filip II., Benátská republika, Janov a řada menších italských států – ti všichni se spojili do Svaté ligy, která měla útok Turků zastavit. Posledním varováním byl osud benátské posádky umístěné v pevnosti v kyperské Famagustě. Turci jí původně po několikaměsíčním obléhání slíbili volný odchod se všemi válečnými poctami, ale své slovo nijak vážně nemínili. Drželi se totiž zásady všech náboženských fanatiků – tedy že slib daný nevěřícím, v tomto případě křesťanům, se splnit nemusí. 

Jakmile byli Benátšťané odzbrojeni, Osmani rychle obrátili. Řadové vojáky prodali do otroctví, důstojníky popravili a velitele pevnůstky Antonia Bragadina zvířecky umučili. Nejdříve mu uřezali uši a nos a nakonec ho zaživa stáhli z kůže, kterou pak vycpali slámou a poslali do Cařihradu svému sultánovi Selimovi, příznačně přezdívanému Opilec. 

Bestiální čin tureckých vojáků urychlil verbování flotily Svaté ligy. Celkem čítala 300 lodí s 50 tisíci bojovníky. A za jejího velitele prosadil král Filip II. právě svého nevlastního bratra, čtyřiadvacetiletého Juana d'Austriu. 

Celá flotila Svaté aliance se shromáždila v sicilském přístavu Messina, odkud 15. září 1571 vyplula napříč Jaderským mořem k břehům Řecka – ke Korintskému zálivu, kde zvědové naposled zahlédli tureckou flotilu. Ukázalo se, že tyto zprávy byly spolehlivé. Už 7. října, blízko vjezdu do Korintského zálivu u Lepanta (dnes Naupaktos), hlásily hlídky, že vidí nepřítele na obzoru. Turci ale už o přítomnosti mohutné křesťanské flotily věděli. Informoval je totiž muslimský pirát Kara Khodži, který je ze svého korábu s černými plachtami sledoval už od Messiny. A tak se před Korintským zálivem nenechali zaskočit a pod velením admirála Aliho Paši překvapivě rychle zaútočili. Měli sice méně lodí – pouze 274 plavidel, ale jejich předcházející válečné úspěchy jim dávaly větší naději na vítězství. 

Rozhodující bitva 

Tehdejší boje přitom nespočívaly ve vzájemném ostřelování. Lodě sice disponovaly děly, ale ta neměla příliš velký dostřel. Spíše se tak jimi bránili proti taranování. Tak totiž vypadala námořní bitva té doby: loď těsně přirazila k protivníkovi, posádka co nejrychleji pronikla na palubu a zde pak sváděla krutý boj muže proti muži.

Turci navzdory usilovné palbě obepluli předvoj křesťanské flotily a napadli levé křídlo patřící Benátčanům. Jako jeden z prvních přitom padl admirál Barbarigo, kterého otevřeným hledím zasáhl do obličeje turecký šíp. Navzdory těžkým ztrátám se Benátčanům podařil protiútok, při němž se zmocnili vlajkové lodi Egypťanů, tureckých spojenců. Nejúpornější boje se však odehrávaly ve středu válečného pole, kde galéra admirála Aliho Paši, plující pod bílou vlajkou se zlatě vyšitými citáty z Koránu, plnou silou narazila do velitelské lodi Juana d'Austria. Galéra Reale se pod tímto nárazem otřásla tak, že mnoho námořníků spadlo z paluby do moře. 

Nastala lítá bitva, ve které Turci získávali převahu. Papežský admirál Colonna však svým veslařům rozkázal plout co nejrychleji a špičkou své galéry prorazil záď lodi Aliho Paši. Jeho vojáci pak rychle přeběhli na palubu a napadli překvapené Turky zezadu. Jakmile byla z velitelské lodi Aliho Paši stržena jeho svatá standarta s výroky z Koránu a nahradila ji vlajka Svaté ligy, vypukla v celé turecké flotile panika. Sám turecký admirál Ali Paša zahynul střelou ze španělské muškety. Námořníci mu pak uřízli hlavu a přinesli ji Juanovi d'Austria. Generál, z hloubi duše znechucen takovým barbarstvím, se jen otřásl a přikázal, aby ji hodili do moře.

Patnáct tureckých galér bylo potopeno a sto devadesát zajato. Na jejich palubách osvobodil Juan d'Austria na 12 tisíc křesťanských otroků, kteří zde sloužili jako veslaři. Turci celkem ztratili na 30 tisíc mužů, kdežto Svatá aliance jen 7 500 námořníků. Bezpočet zraněných snad už ani nikdo nepočítal. 

Nejoslavovanější 

Po velké námořní bitvě u Lepanta se levoboček Juan stal nejoslavovanějším mužem Evropy. Zvlášť když dva roky nato dobyl severoafrický Tunis. Jenže poté narazil na úskalí svého nemanželského původu. Když totiž plný ctižádosti požádal papeže, aby mu udělil titul tuniského krále, dostalo se mu zamítavé odpovědi. A Tunis se o rok později vrátil do rukou muslimů. Přesto Juan d'Austria nepřestal snít o větší nezávislosti na svém nevlastním bratru, španělském králi Filipovi II. Toužil získat vlastní trůn. Mezi Španělskem a Římem se dokonce přetřásalo, že by se mohl oženit se skotskou královnou Marií Stuartovnou, toho času anglickou zajatkyní. Z těchto romantických plánů ale sešlo… 

V roce 1576 pověřil Filip II. svého ambiciozního sourozence, na jehož slávu docela žárlil, úřadem místodržícího v Nizozemí. Juan se zpočátku snažil s nizozemskými protestantskými stavy dohodnout mírovou cestou. Ale jejich vůdce Vilém Oranžský mu obrazně řečeno položil nůž na krk. Požadoval na něm, aby rozpustil španělské vojsko a vydal všechna města, která mu v Nizozemí zachovávala věrnost. Habsburským panstvím by to otřáslo a Filipovi nezbylo, než svého bratra vojensky podpořit. Stříbro přivezené z Peru posloužilo na zaplacení dalších žoldnéřských oddílů, které pak pod Juanovým velením v lednu 1577 u Glembloux porazily vojsko nizozemských stavů. 

Neslavný konec 

Povzbuzen tímto válečným úspěchem a naveden svým sekretářem de Escobedou zamýšlel nyní Juan d'Austria napadnout Anglii a svrhnout z trůnu královnu Alžbětu. Jenže tento plán se opatrnému Filipovi II. pranic nelíbil. Escobedo kvůli tomu krále v soukromé korespondenci nazval „mrzoutem” a bohužel se rozepsal ještě víc. Pomýšlel na to, že by se mladý a ambiciózní Juan ujal vlády ve Španělsku. V dopise státnímu sekretáři Antoniu Perézovi to naznačil dosti výmluvně: „Zdá se, že právě on Juan d'Austria je tím člověkem, jemuž tato funkce náleží a jehož, jak praví Písmo, si vyvolil Bůh, aby jej učinil, v odměnu za královu zbožnost, oporou v jeho stáří.“ Intrikán Escobedo netušil, že si těmito úvahami podepsal rozsudek smrti. 

V pozdním večeru 31. března 1578 ho nedaleko královského paláce v Madridu přepadla skupina zakuklených mužů a ubodala k smrti. Nikdo ze soudních úředníků se však nenamáhal, aby případ vyšetřil a vrahy vypátral. Francouzský vyslanec si v dopise do Paříže povzdechl: „Třesu se strachy, když vidím, že jsou na světě lidé, kteří si troufnou vztáhnout ruku na královy sekretáře... Jsem ohromen tím, že se něco takového mohlo přihodit u dvora krále Španělska…“

Téhož roku, 1. října, upostřed bojů s nizozemskými stavy zemřel prý na tyfus také Juan d'Austria. Už tehdy se proslýchalo, že byl možná na příkaz svého nevlastního bratra a krále otráven. Bylo mu pouhých jednatřicet let. Padesátiletý Filip II. se tak rázem zbavil mladšího a velmi schopného konkurenta.