Gagarinovi konkurenti: Osudy neúspěšných sovětských kandidátů na první vesmírný let

Na přelomu 50. a 60. let minulého století se odehrával urputný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, kdo z nich vyšle svého občana do vesmíru jako první. V centru pozornosti se tak přirozeně ocitli samotní kosmonauti. V daném ohledu opustili startovací bloky jako první Američané, když v dubnu 1959 veřejně představili svých „sedm statečných“ pro program Mercury. Zmínění muži se okamžitě stali miláčky médií, která sledovala doslova každý jejich krok. A navzdory jistým peripetiím jich nakonec do vesmíru zamířilo všech sedm.

Na druhé straně oceánu vše probíhalo velmi odlišně. Výběr a výcvik kandidátů pro lety na kosmické technice byl přísně tajný, stejně jako složení prvního oddílu. Postupem času závoj tajemství zčásti spadl, přesto některé otázky přetrvávaly ještě relativně nedávno, včetně jedné zásadní: Jestliže měl prvotní oddíl sovětských kosmonautů dvacet členů a na oběžnou dráhu se jich podívalo dvanáct, co se stalo se zbylými osmi a proč jim zůstaly dveře do vesmíru uzavřeny?

Vymazat z historie i z fotografií

Výběr kandidátů pro kosmické lety započal v SSSR na konci léta 1959, když se komise začala probírat osobními složkami tří a půl tisíce kandidátů splňujících kritéria – tedy hmotnost do 75 kilogramů, maximální vzrůst 175 centimetrů, věk do 35 let a dokonalé zdraví. Po několika etapách výběru včetně velmi přísných zdravotních testů se zmíněný počet zredukoval na 29 adeptů, a nakonec z finálové skupiny zbyla dvacítka mužů, kteří měli prošlapávat cestu do vesmíru.

Mezi uvedenými dvaceti vyvolenými se objevily tváře, které dodnes znají skalní fanoušci kosmonautiky i běžná veřejnost. Jména Jurije Gagarina, Germana Titova, Vladimira Komarova či Alexeje Leonova skloňovali svého času lidé nejen v SSSR, ale v celém východním bloku. Pokud se však dnes podíváme na skupinové fotografie prvního sovětského oddílu kosmonautů blíž, najdeme i neznámé obličeje, které se na stránkách novin v souvislosti s letem do vesmíru nikdy neobjevily. Dotyční byli dokonce z popsaných snímků na dlouhou dobu vyretušováni a jejich jména zůstala po několik dekád očím veřejnosti skryta. Kdo byli oni muži a proč nikdy nedostali příležitost svůj výcvik zúročit?

Valentin Bondarenko: Benjamínek oddílu

Jako první ztratil příležitost podívat se na naši planetu z jedinečných výšin nadporučík letectva Valentin Vasiljevič Bondarenko. Benjamínek oddílu se u svých kolegů těšil značné oblibě, nezkazil žádnou legraci a pro jeho nakažlivý smích a zálibu ve zpěvu mu říkali „Zvoneček“. Netrénoval sice pro první lety Vostoků, ale špatně si při výcviku také nevedl. Jenže pak přišlo nešťastné jaro roku 1961.

Třináctého března zahájil Bondarenko několikadenní test v barokomoře s cílem zjistit, jak jeho psychika i tělo zareagují na dlouhodobou izolaci, nepravidelný režim a snížený tlak vzduchu. Kvůli poslednímu zmíněnému pak byla atmosféra obohacena o kyslík, aby nedošlo k hypoxii. Třiadvacátého března kolem osmé ranní završil Valentin Vasiljevič jedno z dílčích pozorování, byly zapsány jeho fyziologické údaje a mohl si sejmout čidla z kůže. Pokožku si potom očistil pomocí tamponů namočených v lihu a následně je zahodil do koše. Všechny, až na jeden…

V ohnivém infernu

Současně si totiž chtěl připravit jídlo a v předstihu zapnul spirálu ohřívače. A právě na ni poslední tampon nešťastně dopadl a líh okamžitě vzplál. Valentin Vasiljevič se snažil oheň uhasit, ale docílil pouze toho, že začal hořet i jeho bavlněný oděv. V komoře nasycené kyslíkem se požár šířil neuvěřitelně rychle a záhy bylo jasné, že je nad Bondarenkovy síly.

Teprve tehdy si plamenů všimla obsluha komory. Jenže dveře byly vlivem rozdílu tlaků pevně přisáty na rám a před jejich otevřením se musely rozdílné hodnoty nejprve vyrovnat, což stálo drahocenný čas. Komoru se povedlo otevřít až po několika desítkách sekund, jakmile však vynesli nešťastného Bondarenka z ohnivého inferna ven, bylo zjevné, že přežije pouze zázrakem. Utrpěl závažné popáleniny na drtivé většině těla, ale stále byl při vědomí a dokola opakoval: „Nikdo jiný za to nemůže, jenom já!“ Při převozu do nemocnice upadl do bezvědomí a lékaři bojovali o jeho život ještě několik hodin. Například infuzi mu přitom mohli zavést jedině přes chodidla… Téhož dne pak Bondarenko navzdory heroické snaze zdravotníků podlehl popáleninovému šoku.

Anatolij Kartašov: Osudná centrifuga

Jméno dalšího muže, kterého Sověti nadlouho vymazali ze seznamu členů prvního kosmického týmu, znělo Anatolij Jakovlevič Kartašov. K oddílu se přidal jako poslední, až v červnu 1960, přičemž se jevil coby velmi silný a nadějný adept – což se mu paradoxně stalo osudným.

Jelikož se zařadil mezi šest kosmonautů, z nichž měl vzejít kandidát pro první let, musel kolegy co nejdřív dohnat v teoretické výuce i praktických testech. Šestnáctého července proto zahájil zkoušky na centrifuze, jež měly podle regulí probíhat po několik dní tak, aby dotyčný neabsolvoval víc než jednu jízdu denně. Kartašovovi však lékaři nabídli, aby kompletní sérii s rostoucím přetížením podstoupil během jediného dne, s pětiminutovými přestávkami. A mladý muž ke své smůle souhlasil.

Podivné tmavé tečky

Anatolij Jakovlevič tedy postupně zvládl několik jízd s pouhým pětiminutovým oddechem, během nějž ani neopouštěl křeslo centrifugy. Jenže po dalším kole, s dvanáctinásobným přetížením po dobu tří minut, u něj rychlá prohlídka odhalila podivné tmavé tečky kolem páteře. Lékaři okamžitě rozeznali tzv. petechie neboli tečkovité krvácení, které vzniká popraskáním malých cév. Test byl ihned zastaven a Kartašov zamířil do nemocnice na sledování.

Následně se opět zařadil do výcviku, nicméně pochybnosti o jeho zdraví přetrvávaly. Nepřipustili ho ke státním zkouškám s druhou skupinou kolegů z oddílu, což jej znechutilo natolik, že požádal o vyřazení. Tým opustil 7. dubna 1961 a jeho jméno i podobizna zmizely z veškerých oficiálních dokumentů.

Valentin Varlamov: Daň za hloupost

Jen týden po Kartašovově ďábelském kolotoči skončil další člen oddílu, tentokrát ovšem čistě vinou vlastní hlouposti. Valentin Stěpanovič Varlamov si šel 24. července 1960 s kolegy zaplavat na Medvědí jezera nedaleko základny Čkalovskoje, kde sídlilo výcvikové středisko. Mladí muži se rozhodli skákat po hlavě ze břehu, jenže už první odvážlivec Valerij Fjodorovič Bykovskij po vynoření hlásil, že je místo velmi mělké. Jeho slova potvrdil i Georgij Stěpanovič Šonin, Varlamov však na jejich varování nedbal a vrhnul se do vody s rozběhem.

Náraz hlavou do písečného dna provázela ostrá bolest za krkem. Když se Valentin Stěpanovič vynořil, věděl, že je zle. Po cestě na zastávku autobusu si nadnášel hlavu rukama, aby ulevil bolesti, a v nemocnici pak lékaři vynesli jasný verdikt – poraněný krční obratel. Po několikaměsíční léčbě byl Varlamov 6. března 1961 z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Jelikož lety Vostoků končily katapultáží, znamenala pochroumaná krční páteř pro kariéru kosmonauta jednoznačnou stopku.

Mars Rafikov: Příliš divoká povaha

Mars Zakirovič Rafikov, muž s velmi přiléhavým křestním jménem, se stal obětí svého neuspořádaného soukromého života a zřejmě i divoké povahy. Oficiálně musel v oddíle kosmonautů skončit kvůli incidentu, kdy spolu s Ivanem Nikolajevičem Anikejevem opustili ubytovnu bez propustky a vydali se na tah po moskevských restauracích. Nešlo však o hlavní důvod „vyhazovu“ – koneckonců Ivan Nikolajevič tehdy dostal pouze přísnou důtku.

U Rafikova sehrál významnou roli fakt, že jeho manželství bylo v podstatě v rozkladu. Podle vzpomínek generála Nikolaje Petroviče Kamanina, který měl první oddíl na starosti, Mars neustále mluvil o rozvodu. Kromě toho v létě roku 1960 na dovolené v Soči manželku podvedl, a když mu choť jeho chování vyčetla, údajně ji zbil. Noční pijácký výlet tak znamenal poslední kapku do Rafikova již tak dost plného poháru a jeho případ se měl podle ministra obrany maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského stát „vážným varováním pro ostatní“. Čtyřiadvacátého března 1962 si tedy mohl Mars Zakirovič naposledy říkat „kosmonaut“.

Něljubov, Anikejev a Filaťjev: Skandál v bufetu

Varování v podobě vyloučení Marse Rafikova však nezafungovalo tak, jak si vedení oddílu představovalo. Epizoda, která se odehrála téměř přesně rok po jeho vyřazení, znamenala konec kariéry dalších tří potenciálních kosmonautů: 27. března 1963 doprovázel Grigorij Grigorjevič Něljubov svou ženu na příměstský vlak na stanici Čkalovskoje, a protože byl právě v pracovní neschopnosti, neměl na sobě uniformu, kterou jinak museli příslušníci ozbrojených sil na veřejnosti nosit. Když potom manželka odjela, zaskočil si do nádražního bufetu pro láhev piva.

Narazil tam na své kolegy, nám již známého Anikejeva a Valentina Ignaťjeviče Filaťjeva – oba v uniformách, jak se patřilo. Byli už lehce podnapilí a zrovna si poměřovali síly v „páce“. Jenže při tom nechtěně rozbili solničku, načež se vedoucí bufetu rozkřičela a zavolala hlídku vojenské policie. Když vojáci dorazili, snažil se Něljubov situaci uklidnit. V zápalu diskuse nicméně urazil náčelníka hlídky, který pak kosmonauty odvedl na místní velitelství a rozhodl se na ně podat stížnost.

Omluva, nebo konec

Vážný prohřešek proti disciplíně samozřejmě nenechalo vedení letectva a obrany jen tak, přičemž skandál nabral velmi nepěknou podobu. Anikejeva a Filaťjeva chtěl velitel oddílu Kamanin vyhodit – beztak o nich neměl vysoké mínění. Ovšem Něljubovovi, který podle jeho názoru nesl na celém incidentu nejmenší vinu, hodlal umožnit, aby se ospravedlnil. Uznával jeho profesionální kvality a chtěl mu dát ještě jednu šanci. Letectvo však trvalo na vyřazení všech tří mužů.

Kosmonaut Pavel Romanovič Popovič se jako předseda místní stranické organizace ve středisku výcviku snažil Něljubovovi pomoct. Svolal proto schůzi, na níž se měl Grigorij Grigorjevič veřejně omluvit – ten ovšem, věrný své fanfarónské povaze, odmítl. Maršál Konstantin Andrejevič Veršinin tak 17. dubna 1963 podepsal rozkaz o vyřazení trojice z oddílu. Další kroky bývalých kosmonautů měly vést do výcvikového střediska letectva, aby si osvěžili letové návyky a vrátili se k řadovým plukům. Kamanin prý sice Něljubovovi mezi čtyřma očima slíbil, že pokud bude „sekat latinu“, může se za rok či dva pokusit o znovuzařazení do týmu – svůj údajný slib však nikdy nesplnil. Grigorij Grigorjevič časem propadl depresi, zapíjel ji alkoholem a v únoru 1966 zemřel pod koly vlaku. Bylo mu pouhých 31 let.

Dmitrij Zaikin: Poslední mohykán

Nejdéle sloužícím členem prvního oddílu, jenž se nikdy nepodíval do vesmíru, se stal Dmitrij Alexejevič Zaikin. Relativně nenápadný muž menšího vzrůstu se do skupiny zařadil v březnu 1960, ale šance na let ho dlouho míjely. Důvod tkvěl možná v jeho spíš tiché povaze, a navíc při studiu na Žukovského akademii, kterou absolvovali všichni aktivní členové oddílu, nepatřil právě k premiantům.

Štěstí se na něj usmálo teprve v polovině 60. let, kdy získal post velitele záložní posádky Voschodu 2. Následně s ním Kamanin počítal jako se záložníkem pro další starty Voschodů, k nimž však nakonec nedošlo. V roce 1966 převedli Dmitrije Alexejeviče do skupiny určené k letům vojenských Sojuzů VI a poté do skupiny pro využívání vojenských stanic Almaz. Ani tehdy ale nedostal příležitost zamířit do vesmíru. V květnu 1968 mu lékaři při prohlídce našli žaludeční vřed a 25. října 1969 byl z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Zůstal ovšem ve výcvikovém středisku a na různých pozicích tam setrval až do odchodu na penzi. Dmitrij Zaikin byl „posledním mohykánem“ ze souputníků Jurije Gagarina, o nichž se svět neměl nikdy dozvědět.