Fascinující samurajové hmyzí říše: Co jste možná nevěděli o sršních

Moje babička říkávala, že když někoho bodne sršeň, je to, jako by ho kopl kůň. S potěšením přiznávám, že kůň mě dosud nikdy nekopl a určitě mi nebude líto, pokud budu tohoto zážitku do smrti ušetřen. Se sršním bodnutím jsem však už jednu zkušenost prodělal… 

Palčivý sršní „polibek“

Sršně, hrdé hmyzí samuraje, miluji odjakživa. Fascinují mě. Já jsem jim samozřejmě fuk, ale přesto mě jedna z nich uprostřed srpna bodla. Když jsme v Josefovském údolí, které je nejhlubším údolím Moravského krasu, míjeli na pěšině statný vykotlaný buk, moje fenka Taiga cvakla čelistmi a vydráždila jednu z bojovnic, která kolem sršního hnízda poletovala. Nahněvaná sršeň mi bez váhání uštědřila přes ponožku žihadlo. 

Koňskému kopanci se to (alespoň zpočátku) ani zdánlivě nepodobalo. Spíše jakoby mi nohou projel rozžhavený hřeb. Palčivá bolest mě ohromila a zbortila mé vyčtené znalosti, které mě přesvědčovaly, že sršní jed je slabší než včelí. Navíc mě ohromil fakt, že bolest ne a ne ustat. Žahanec polevil až v ledové vodě Křtinského potoka. Potěšilo mě, že noha téměř neotékala, což mě naivně ukolébalo. Čekalo mě pár kilometrů, které jsem celkem v pohodě ušel. Zato večer začal kotník povážlivě natékat a na vřelé pokožce jsem mohl vařit vejce.

Dalších šest prokulhaných dnů jsem nohu chladil a třikrát denně natíral octanovým gelem. Tady už babiččino přirovnání ke koňskému kopnutí dost sedělo. Můj obdiv měly sršně vždy, od oné srpnové neděle mají i můj bezmezný respekt. 

Predátoři a milovníci ovoce

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých (Vespidae) v Evropě. Kromě starého kontinentu žije i v mírných oblastech Asie, ale byla zavlečena také do Ameriky, kde byla poprvé pozorována v roce 1840 ve státě New York. Po roce 2000 se objevila i v Guatemale.

Stavbou svého těla je sršeň podobná běžným vosám, je ovšem větší (18–35 mm, největší jsou plodné samice – královny) a odlišně zbarvená. Na jejím těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Sršně si staví oválná papírová hnízda v dutinách stromů; hnízdo přitom může v průměru měřit až 80 cm. Žijí ve společenstvích, která mohou čítat až 1 700 jedinců a některé prameny uvádějí i výrazně vyšší počet exemplářů. Osazenstvo hnízda tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají velmi silná kusadla a žihadla s jedem; samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.

Sršně jsou dravým hmyzím druhem, pro své larvy loví mouchy, můry, včely, vosy, vážky, pavoukovce, cikády apod. Také oplozená královna se po probuzení z hibernace živí hmyzem, aby získala potřebné bílkoviny. Dospělé sršně se však živí převážně sladkou šťávou z ovoce a květů a vytékající mízou stromů. 

Přímé bodnutí i „pepřový sprej“

Sršně se, na rozdíl od vos, nechovají agresivně a lidí si většinou nevšímají. Jejich jed je prý poměrně slabý, což však bohužel nemohu potvrdit. Obsahuje aminy, aminokyseliny, enzymy, polypeptidy a ester acetylcholin. Část těchto látek způsobuje šok, část narušuje buněčné membrány a část má neurotoxické účinky. Při každém bodnutí vypustí sršeň 0,5 mg kapalného jedu (zatímco včela 1,7 mg), což představuje asi 0,17 mg suchého jedu. 

Jed slouží sršni především k usmrcení bránícího se hmyzu. Sršní bodnutí je bolestivější oproti bodnutí vosami, protože sršní jed obsahuje větší množství acetylcholinu – tato látka zprostředkovává přenášení vzruchů v nervové soustavě. Pro zdravého člověka však bodnutí sršní není životu nebezpečné, i když je velmi nepříjemné.

Žihadlo sršně není opatřeno zpětnými háčky jako u včel, takže jej může použít opakovaně. Rovněž dokáže vystřikovat jed do vzduchu, a to až do vzdálenosti několika desítek centimetrů. Pokud zasáhne oči, funguje jako pepřový sprej.

Vždy při smyslech

Nejostřejším smyslem sršní je zrak. Tento hmyz má k dispozici velké složené oči, které sice neumožňují vidět ostře jako člověk, zato ale dokážou zaznamenat i nepatrný pohyb. Oči pokrývají takřka celé okolí sršně v rozsahu 360 °. Frekvence nervových vzruchů přenášených do oka dosahuje 200 impulzů za sekundu (osmkrát častěji než u člověka), z čehož vyplývá i rychlost reakce. 

Sršeň vnímá barevné spektrum, které je navíc rozšířeno o ultrafialové pole. Dalším důležitým smyslem je čich. Sršeň dokáže svými receptory zachytit množství aromatických sloučenin zvaných estery (např. methyl-butyrát, butyl-acetát atd.), které jsou vylučovány zrajícím ovocem. Navíc má skvěle vyvinutý sluch i hmat, přičemž tykadla samců mají důležitou hmatovou a čichovou funkci při vyhledávání partnerky.

Kolotoč zrodu a umírání

Sršně obývají především doubravy, lužní lesy a parky, ale nevyhýbají se ani lidským obydlím, kde preferují kupříkladu tiché půdní prostoty. Mají rády louky s porosty zlatobýlu a rostlin z čeledi miříkovitých, kde loví svou kořist.

Se stavbou hnízda královna začíná nejčastěji v květnu. Vyhledá dutinu stromu a postaví první plástev ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin. Tento základ je přilepen pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství s šestibokými buňkami královna postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk klade vajíčka a sama se stará o své larvy. Její dětičky jsou aktivní a škrábáním o papírovinu si vynucují krmení. První vylíhlé dělnice se objevují v červnu, ihned přebírají starost o další potomstvo a rozšiřují hnízdo.

Za letních veder se dělnice musejí v hnízdě starat o přijatelnou ventilaci. Proto přinášejí kapky vody, jimiž zvlhčí papírovinu a následně máváním křidélek zvyšují odpařování, díky čemuž klesá teplota. Pokud je stromová dutina malá pro původní hnízdo, může dojít k přesunu a stavbě na novém, optimálnějším místě.

Dělnice bedlivě hlídají vchod do hnízda. Když vylétnou nové královny a samci, hnízdo postupně zanikne. Dělnice přestanou na podzim krmit larvy, vynášejí nedozrálé plody a mrtvé larvy ven. Když teploty klesnou, umírají i dělnice.

Kasty a přísně hlídaná neplodnost

Společenstvo sršní má kastovní hierarchii. Na jejím vrcholu stojí královna (plodná samice), následuje kasta dělnic a od konce léta i mladých plodných samic (budoucích královen) a samců. Královnu je možné poznat už v larválním stadiu, její vývoj trvá déle, poněvadž musí být vykrmena do větších rozměrů. V jednom hnízdě se rodí 50–200 královen.

Larva se z vajíčka vylíhne po 5–8 dnech, 12–14 dní je krmena a poté se zakuklí. Dospělci se líhnou po dalších 13–15 dnech. Vývoj královen trvá déle (cca 37 dní po zakuklení). Dělnice v průměru žijí 16–20 dní, výjimečně i více než 40 dní.

Vajíčka neklade jen královna, ale občas i některé „revolučně laděné“ dělnice. Nežádoucí zárodky však objeví jiné dělnice a vajíčka zlikvidují. V minulosti se vědci domnívali, že nucenou neplodnost dělnic udržuje královna vylučováním feromonů, ale nejnovější výzkum prokázal, že tu jde o vlastní iniciativu dělnic. Tento systém se označuje jako „worker policing“ (kontrola dělnic) – dělnice se navzájem hlídají a kolektivně vynucují svou sterilitu, aby nedošlo k plýtvání energie a k rozpadu společenstva.

Samci neloví, po vylíhnutí bývají určitou dobu krmeni, ale nikoliv tak důkladně jako samice. V hnízdě odebírají kořist od dělnic a krmí larvy, větrají, ochlazují hnízdo a odklízejí zbytky.

Sužované a pilné sršně

V Evropě mají sršni málo přirozených nepřátel. Loví je pouze včelojed lesní, vlhy pestré a krkavcovití ptáci. Život jim však komplikují různí parazité. Mezi komenzály (neškodné příživníky) sršní patří drabčík sršní (Velleius dilatatus), který se živí odpady z hnízda a zbytky potravy.

Daleko méně přátelským parazitem je moucha očnatka žlutá (Conops quadrifasciatus), která zbarvením napodobuje sršňovité. Napadá zezadu sršně, čmeláky i vosy a při zápasu na ně naklade vajíčko s příchytkami. Vylíhlá larva se později prokouše do svého nedobrovolného hostitele a vyjídá ho, čímž postupně způsobí jeho smrt. Dalším parazitem je pestřenka sršňová (Volucella zonaria), která zpočátku žije jako komenzál pod sršním hnízdem a živí se odpadem. Na podzim však vniká do chřadnoucích hnízd a požírá larvy a kukly. 

V období vrcholné aktivity si sršně v pilnosti v ničem nezadají s pracovitostí včel. Sršní dělnice jsou aktivní až 22 hodin denně a jsou tak pochopitelně schopny létat a lovit i v noci. Dokonce jim nevadí ani mírný déšť. Obyvatelé průměrného sršního hnízda dokážou za den zkonzumovat až jeden kilogram hmyzu – much, ovádů, komárů apod. A když potřebují odpočívat, náhle upadnou do stavu naprosté strnulosti, která trvá přibližně půl minuty. Do tohoto „mikrospánku“ upadají 20krát až 25krát za den. 

Ten, ta, to?

Žádný Moravan by nikdy neřekl „ta sršeň“, ale vždy „ten sršeň“. Já jsem svou ženuškou (pravověrnou Moravankou) za „ta“ stále peskován. Slovo „sršeň“ patří v českém jazyce mezi takzvané dublety neboli dvojtvary, což v tomto případě znamená, že jsou u něj akceptovány tvary rodu mužského i ženského. Ústav pro jazyk český uvádí, že „v praxi převažuje rod mužský; jako zoologický termín se užívá rod ženský“. Správně je tedy „ta sršeň“ i „ten sršeň“. 

Obdobně může mít tvary rodu ženského nebo středního slovo káně, i když v odborných textech převažuje rod ženský – „ta káně“.

Nebezpečné příbuzné

Největším druhem sršní je sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která je až 10 cm dlouhá a jediným bodnutím dokáže usmrtit oslabeného člověka. Tato sršeň, která má domovinu na Dálném východě, a jež je velkou likvidátorkou včelstev, byla se zbožím zavlečena do Francie, kde bylo evidováno již přes tisíc jejích hnízd.

TIP: Zničí sršně Ameriku? Jak velkou hrozbu představuje invazní sršeň z Asie?

Francouzská včelstva rovněž drasticky likviduje sršeň asijská (Vespa velutina), která byla do země Galského kohouta zavlečena v roce 2004 v kontejneru s čínskými bonsajemi. Podle informací vědců se areál výskytu tohoto vetřelce každoročně posune o 100 km všemi směry. Zdá se, že bychom se měli asi pomalu připravovat…