Fakta a mýty: 5 nejznámějších lidských omylů

Mount Everest má konkurenci

Tvrzení: Mount Everest je nejvyšší hora světa
Skutečnost: Může to být i Mauna Kea nebo Chimborazo

Mount Everest se podle posledních měření tyčí do výšky 8 850 metrů a s náskokem více než dvou set metrů před vrcholem K2 (8 611 m n. m.) je suverénně nejvyšší horou světa. Jenže hory nejsou vyhlídkové věže a s jejich výškou je spojena jedna zásadní otázka: Co a odkud vlastně měřit? Everest je bezpochyby nejvyšší horou měřeno od hladiny moře, ale pokud bychom sáhli po jiné metodologii, rázem se vynoří dva vážní konkurenti.

V prvé řadě je to havajská sopka Mauna Kea, která by se na čelo žebříčku dostala při měření od základny po vrchol: špici má sice jen 4 245 metrů nad hladinou moře, ale její stěny padají až do hloubky 5 959 metrů pod hladinu. Celková výška tedy činí 10 204 metrů! Druhým vyzyvatelem je pak ekvádorská hora Chimborazo (6 310 m n. m.), která ovšem Mount Everest předčí pouze v případě, že by se brala v potaz vzdálenost vrcholu od středu Země: vrchol Chimboraza se nachází 6 384 404 metrů od středu planety, zatímco u Everestu je to jen 6 381 670 metrů. Kvůli rotaci je totiž Země zploštělá a místa podél rovníku leží od středu planety nejdál.

Čínskou zeď neuvidíte

Tvrzení: Velkou čínskou zeď uvidíte z Měsíce pouhým okem
Skutečnost: Neviděli byste ji ani silným dalekohledem

Podle velmi dlouho tradované „pravdy“ je Velká čínská zeď jedinou lidmi vytvořenou stavbou, která je pouhým okem viditelná z Měsíce vzdáleného průměrně 385 000 km. Jenže z našeho přirozené ho satelitu jsou z lidských výtvorů na Zemi pozorovatelná jen noční světla především v oblasti velkých aglomerací. Zeď by však okem nebyla vidět, ani kdyby ji Číňané nasvítili jako vánoční stromek. Dokonce ani s poměrně výkonným dalekohledem ji není snadné detekovat. Stavba je totiž nesmírně dlouhá, ale v nejširším místě měří jen devět metrů a navíc má stavební materiál stejnou barvu jako okolní krajina. Při dokonalých optických podmínkách by mohl být z Měsíce pouhým okem zachytitelný jen objekt, který má v průměru zhruba 110 km a víc. 

Jazyk nemá zóny

Tvrzení: Každá část jazyka vnímá jinou chuť
Skutečnost: Všechny části jazyka umí určit všechny chutě

I do učebnic biologie se dostala mapa jazyka, která přehledně ukazuje, jak tento náš nedocenitelný pomocník vnímá jednotlivé druhy chutí: chuťové pohárky na špičce cítí sladké chutě, slanost vnímají postranní části hned za špičkou, kyselost pak opět obě okrajové části hned za receptory slanosti a hořkost zaznamenává zadní část jazyka. Teprve před necelými čtyřiceti lety se definitivně ukázalo, že tato krásná teorie je bezmála sto let opakovanou nepravdou, kterou se nikdo z vědeckého světa prostě jen nepokusil vyvrátit. Přitom lze neplatnost zmíněného tvrzení snadno prokázat: stačí, když si například na úplnou špičku jazyka dáte sůl – nepochybně i tak poznáte, že krystalky jsou slané. Pravda je, že celá plocha jazyka dokáže vnímat všechny čtyři typy chutí. Každý z chuťových pohárků totiž obsahuje 50–100 receptorů vyhrazených každé chuti. 

Chameleoni se nesnaží schovat

Tvrzení: Chameleoni se zbarvují podle okolí
Skutečnost: Barvu mění z jiných důvodů

Chameleoni jsou úžasná stvoření. Pozornost přitahuje jejich zvláštní trhavý pohyb, „vystřelovací“ jazyk, kterým dokážou obratně lovit hmyz, nebo oči stáčející se v nepravděpodobných úhlech na všechny strany zcela nezávisle na sobě. Nejvíc úžasu ovšem vyvolává jejich schopnost libovolně měnit barvy, což jim umožňuje maskovat se v nejrůznějších typech prostředí. Má to ovšem háček – velká většina chameleonů se vůbec nedokáže vědomě maskovat podle různého prostředí. Změna zabarvení jednak není libovolná a navíc je vyvolána různými faktory, jako jsou rozčilení, strach nebo páření. Pro splynutí s přirozeným okolím jim většinou bohatě stačí nehýbat se, čehož v přírodě hojně využívají.

Smyslů není jen pět

Tvrzení: Lidé mají pět smyslů
Skutečnost: Napočítali bychom jich až deset

Většina lidí na otázku „Kolik má člověk smyslů?“ bez zaváhání odpoví, že pět: zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Toto rozdělení sice uznávali už řečtí filozofové, ale moderní věda tvrdí, že do zmíněné definice spadá mnoho dalších schopností vnímat okolní svět. Patří mezi ně smysl pro rovnováhu (tedy vlastně způsob vnímání a zohlednění gravitačního pole), dále rozeznávání tepla a chladu, schopnost cítit bolest nebo takzvaná propriorecepce, tedy vnímání polohy a pohybu jednotlivých částí těla. Kromě výše jmenovaných „nadstandardních“ smyslů by se podle přesvědčení mnoha odborníků měl mezi smyslové vjemy počítat i pocit hladu a žízně. Ačkoliv si je jen málokdo vědom, že výše zmíněné smysly jsou plnohodnotnými partnery tradiční pětky, na jejich funkci a důležitosti to nic nemění.