Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Dne 27. října 1915 apaticky pozorovala skupina 27 mužů potápějící se loď, kterou uvěznily ledové kry. Většina z nich byla šťastná, že jsou z paluby pryč – loď totiž plavidlo připomínala jen vzdáleně. Muž se širokým obličejem a plochým nosem však jejich úlevu nesdílel. Byl to sir Ernest Henry Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice, jež se po ztrátě lodi Endurance stala pouhým snem, který již nebylo možné uskutečnit. Před Shackletonem stál ovšem nový, mnohem obtížnější úkol: Zajistit, aby se všichni jeho muži bezpečně vrátili domů.

Ernest Henry Shackleton se narodil v Irsku v hrabství Kildare 15. února 1874. Rané dětství prožil na londýnském předměstí, kam se s otcem Henrym odstěhovali po katastrofální neúrodě brambor, která v Irsku vyvolala hladomor. Plánoval studia medicíny, nakonec však v sedmnácti letech nastoupil do služeb obchodní společnosti North Western Shipping Company. Tvrdý námořnický život poznal velmi záhy, při dopravě ledku z chilského Valparaisa do Anglie. Náročná služba ho ovšem vůbec nezlomila a již po pěti letech získal hodnost námořního důstojníka. V pouhých čtyřiadvaceti se pak stal důstojníkem Britského královského námořnictva.

Dobývání jižní točny

Na přelomu 20. století pomalu vrcholil boj o dosažení jižního pólu. V roce 1900 také Shackleton narazil na leták, v němž britský polárník Robert Falcon Scott hledal dobrovolníky pro svou Národní antarktickou expedici. 

Shackleton se přihlásil a již v březnu 1901 vyplouval vstříc Antarktidě. Spolu se Scottem a dalším účastníkem výpravy, doktorem Edwardem Wilsonem, vyjeli na psích spřeženích ze základny v McMurdově zálivu 2. listopadu 1902. Jejich cílem bylo proniknout co nejjižněji. Po sedmi týdnech však saně obrátili – další postup by totiž znamenal příliš velké riziko. Vysílení a téměř bez jídla se vydali na bezmála dvouměsíční cestu zpět k lodi, k níž se dostali na smrt vyčerpaní.  

Neuplynulo však ani pět let a Shackleton opět stanul na antarktické pevnině, s cílem překonat výsledky předchozí výpravy. Vrozená tvrdohlavost mu totiž nedovolila vzdát se svého snu. V prosinci 1908 tak stanul na stejném místě, kam se dřív dostal se Scottem. Jenže po dvouměsíčním pochodu, kdy ho od jižního pólu dělilo pouhých 156 kilometrů, musel kriticky zhodnotit své šance – a na smrt unavená a hladová posádka je již neměla příliš vysoké. Zvítězil v něm pocit odpovědnosti za členy výpravy a zavelel k návratu. Projevila se tak jeho typická povaha: Vždy volil postup, který pro jeho muže představoval nejmenší riziko. Tato příhoda možná přispěla k tomu, že ho po jeho návratu povýšili do šlechtického stavu.

Amundsenovo prvenství 

Sladkou odměnu v podobě historické nesmrtelnosti za dosažení jižního pólu však dobrodruh stále nezískal. A z dobytí jižní točny se nakonec radoval norský badatel Roald Amundsen, který tam stanul 14. prosince 1911. Až po návratu domů se Amundsen dozvěděl, že jeho rival Scott dosáhl nejjižnějšího místa jen pár dní po něm. Na zpáteční cestě však Scottova výprava zkrachovala a zemřela hladem, přičemž sám Scott spolu s dalšími dvěma přeživšími, mezi kterými byl i dr. Wilson, umřeli jako poslední, vzdáleni pouhých 17,5 kilometru od zásobovacího skladu.

TIP: Výzkumníci objevili ovocný koláč z výpravy Roberta Scotta k Jižnímu pólu

Shackleton tak přišel nejen o možnost stanout jako první muž na jižním pólu, ale zároveň i o dva dobré přátele, se kterými sám zakoušel útrapy v království ledu a sněhu. Téměř okamžitě po obdržení zprávy o dobytí jižní točny začal spřádat plány na největší a také poslední možnou velkou výpravu, která se tam dala naplánovat: Předsevzal si přejít napříč antarktickým kontinentem od Vahselova zálivu na severozápadě přes jižní pól až k McMurdově stanici na jižním výběžku u Rossova moře. 

Sám si tehdy poznamenal: „Nahlédneme-li na věc z citového hlediska, je to poslední velká polární expedice, kterou lze uskutečnit. Bude to významnější cesta než jen na pól a zpět a cítím, že dosáhnout tohoto cíle je posláním Britů, neboť jsme byli poraženi v souboji o severní pól a poraženi v prvním souboji o jižní pól. Teď již zbývá největší a nejobtížnější část z cest – a tou je překonání kontinentu.“

Pro plánovanou Královskou transantarktickou expedici polárník sám vybral a zakoupil loď, kterou pojmenoval „Endurance“, tedy „vytrvalost“. Jednalo se o jedno z nejmodernějších plavidel svého druhu, které bylo celé zhotoveno expedici na míru a vyrobeno ze dřeva schopného odolávat drsnému prostředí. Z londýnského přístavu loď vyplula 1. srpna 1914 a již 5. prosince téhož roku opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny.

V ledových kleštích 

Prvním cílem expedice se stalo dosažení Vahselova zálivu. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře – místo, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou nevyzpytatelně se pohybujících ker a kanálů. Endurace si razila cestu skrze tyto vody až do 19. ledna 1914, kdy vplula mezi osudné kry. Ty ji zachytily a postupně sevřely, až mezi nimi zcela uvízla. Podle slov jednoho z námořníků byla „zamrzlá jako mandle uprostřed tabulky čokolády“. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat.

Posádku čekala víc než půlroční tryzna v krutých mrazech. Teploty klesaly až k −30 °C, což však muži poměrně obstojně přečkávali v podpalubí Endurance. Ovšem 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Přesně šest dní dokázala loď odolávat obrovskému tlaku, načež svůj boj vzdala a klesla ke dnu. Tím se začala psát zcela nová kapitola Královské transantarktické expedice. Novým cílem se stalo přežít v ledové pustině a vrátit se domů. Shackleton si do deníku zapsal: „Modlím se k Bohu, abych celou posádku dostal v bezpečí zpět do civilizace.“

Risk jménem Sloní ostrov 

Jedinou šancí expedice bylo doufat v příznivý proud, který by hnal kru, na níž uvízli, severozápadním směrem k pevnině. Podle plánu měli muži ve chvíli, kdy by se začalo moře rozevírat, nastoupit do trojice člunů, které zachránili z Endurance, a vylodit se na nejbližších březích jakékoliv pevniny. Byl to riskantní plán, ale Šéfovi, jak muži Shackletonovi přezdívali, nakonec s pořádnou dávkou štěstí vyšel.

Cestování na kře si ovšem na všech členech posádky vybralo svou daň. Potýkali se s nedostatkem jídla, narušenou morálkou, všudypřítomnou vlhkostí a nudou. Útrapy trvaly až do března, kdy se kra zmenšila natolik, že muži museli nastoupit do člunů a zesláblí veslovat k nejbližší pevnině. Celé dny se prodírali promáčení ledovými vlnami s omrzlinami v obličeji a decimováni vředy způsobenými slanou vodou. Neměli možnost se jakkoliv zahřát, ze spánku je neustále vytrhávalo naklánění člunu a příděly jídla se zmenšily jen na pár sucharů a kostek cukru za den. Po několikadenní plavbě se jim však povedlo dosáhnout břehů Sloního ostrova, nehostinného místa zmítaného polárními vichřicemi. To jim ovšem po 497 dnech od vyplutí připadalo jako malý ráj. 

Bez šance na úspěch

Nikdo z posádky však stále nebyl v bezpečí, protože ke Slonímu ostrovu lodě nepřiplouvaly. Po osmi dnech na pevnině se proto Shackleton vydal na další riskantní výpravu. V malém člunu se čtyřmi dalšími muži zamířil k Jižní Georgii, ostrovu vzdálenému asi 1 287 kilometrů, ke kterému vedla cesta přes nebezpečný Drakeův průliv. Díky rozvaze a velkému kusu štěstí jeho plán opět vyšel a pětice mužů brzy spočinula na malé oblázkové pláži Kings Haakon Bay na Jižní Georgii.

Poté, co dopluli do zálivu, nebylo již možné použít poničený člun bez kormidla, aby se dostali do nejbližší velrybářské stanice. Shackleton tedy rozhodl, že se s třemi muži vydá napříč vnitrozemím do několika desítek kilometrů vzdálené velrybářské stanice Stromness. Tento pochod před nimi nikdy nikdo neabsolvoval a šance na úspěch byly mizivé.

Ve vesnici všichni znali příběh o nebohých polárnících, kteří odsud před lety vypluli a zemřeli kdesi v Antarktidě. Jaké to bylo překvapení, když se v šest hodin odpoledne zjevila trojice mužů v otrhaném oblečení s dlouhými vlasy a vousy a jeden z nich se představil jako Ernest Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice. 

Poslední cesta

Psal se 30. srpen 1916, když první z mužů na Sloním ostrově uviděl přibližující se loď s Ernstem Shackletonem na palubě: muže, který tento ostrov opustil před 90 dny a jemuž se nakonec povedlo dopravit celou svou posádku do bezpečí. Žádná velká sláva se však nekonala. Psal se rok 1917, Británie byla již třetím rokem ve Velké válce a ztratila statisíce mužů. 

Veškerá námaha a strádání si na Shackletonově zdraví vybraly svou daň. Ačkoliv mu vláda nabídla několik diplomatických a vojenských misí, žádná z nich nebyla příliš úspěšná. Začal pít víc, než bylo pro jeho tělo únosné, a odpočinku si nijak nedopřával. Nakonec v roce 1921 přišel s nápadem na další antarktickou výpravu, která měla být jeho poslední. 

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

A poslední se také stala – už při mezipřistání v Rio de Janeiru utrpěl Shackleton infarkt, ale odmítl se nechat vyšetřit. Když v roce 1922 dorazila loď na ostrov Jižní Georgie, bylo jeho tělo před kolapsem. Polárník se slabosti rozhodl vzdorovat po svém – ještě větším množstvím alkoholu. Pátého ledna 1922 ho skolil další masivní infarkt, ze kterého už se neprobral. Jeho hrob se nachází právě tam, blízko místa, které jej celý život přitahovalo. 

Shackletonovu osobnost asi nejlépe vystihl jeden ze členů posádky lodi Endurance, který si zapsal: „Pro roli vědeckého vůdce mi dejte Scotta, pro rychlé a efektivní cestování Amundsena, ale když se nacházíte v beznadějné situaci, kdy se zdá, že není cesty ven, poklekněte na svá kolena a modlete se, ať vám pošlou Shackletona.“