Elitní společnost: Afričtí velikáni, známí jako „Velká pětka“

Někdejší výpravy na africký kontinent byly podnikány převážně lovci, kteří dychtili po trofejích z černého kontinentu. Z tehdejší záplavy afrických tvorů byli ovšem jen někteří dostatečně velcí či nebezpeční, aby lovci považovali jejich skolení za událost hodnou připomínky. Pětici zvířat splňující všechna potřebná kritéria se postupem času začalo říkat „Velká pětka“.

I v současnosti je Velká pětka důležitým aspektem africké přírody. Dnes se zvířata už v takové míře nestřílejí, ale mají svůj význam pro cestovní agentury, které lákají turisty na výpravy za jejich pozorováním. Sloni, buvoli, lvi, levharti a nosorožci mají i dnes svou přitažlivost a stále se mohou pyšnit charakteristickými vlastnostmi, pro něž kdysi zaujali své pronásledovatele. Tento článek si klade za cíl upozornit na charakteristické rysy zvířat Velké pětky prostřednictvím autentických příhod, které jsem měl to štěstí v africké přírodě zažít.

Citliví hromotluci

Slon africký (Loxodonta africana)

Členové stáda jsou k sobě vázáni velmi silnými vztahy. Dokáží cítit smutek i radost, rozeznají na sobě strach. U napajedla Sable v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem měl na vlastní oči možnost sledovat, jak citlivě vnímají sloni své soukmenovce. Napajedlo denně navštěvovalo pět sloních teenagerů a zhruba jednou za tři dny se tady ukazovalo i velké stádo s čerstvě narozenými mláďaty. Velcí sloni nejevili nejmenší známky neklidu či agresivity a nevadily jim ani auta stojící nějaký metr od jejich stezky.

Idyla se však po deseti dnech změnila. Jednoho rána se k vodě přišly napít dvě lvice se šesti lvíčaty a po jejich odchodu napajedlo zelo prázdnotou. Neukázali se ani sloni. Den na to jsem v buši spatřil dva sloní samce, kteří zjevně váhali, zda udělat krok do otevřeného prostoru. Nakonec se k vodě vydali, ale zřetelně bylo vidět, jak obezřetné a zároveň agresivní je najednou jejich chování vůči okolí. Teprve po dvou dnech se k vodě dostavilo i známé stádo s mláďaty. Malí sloni si sice užívali vodních hrátek, ale minimálně tři staré samice pořád stály u vody v pozoru a napjatě sledovaly okolí.

Změnu chování jsem pochopil po rozhovoru s rangerem, který mi prozradil, že nedaleko odtud uhynul nebo byl zabit dospělý slon. Chování jeho soukmenovců se od té doby změnilo v nervózní a opatrné. Jasně se ukázalo, jak silné vazby mezi sebou sloni mají. Dokážou si uvědomit smrt člena vlastního druhu a jsou dobře zdokumentovány případy, kdy se stádo zastavuje na místě, kde rok i déle předtím uhynul některý slon. Ostatky tam sice už nejsou, ale vzpomínky v myslích těchto obrů zůstávají. Jaké mají asi vzpomínky na nás lidi?

Nesmlouvavé tanky

Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) a nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)

V Africe žijí dva hlavní druhy nosorožců. Nosorožec tuponosý, zvaný též bílý, který může vážit až tři tuny a dožívá se zhruba padesáti let a nosorožec dvourohý, kterému se někdy říká černý.

Nosorožec tuponosý severní byl téměř vyhuben, zástupce jižní varianty lze relativně snadno spatřit v afrických parcích jako Hluhluwe Imfolozi nebo v NP Kruger. Odhaduje se, že počet zde žijících zvířat je přes tisíc kusů.

Dlouho jsem ovšem nemohl najít nosorožce dvourohého. Uspěl jsem až po dvou měsících hledání, když jsem jel od Krokodýlí řeky k řece Sabie. Najednou jsem v křoví uviděl dospělého samce, který stál asi dvacet metrů od mého auta a měl v úmyslu přejít cestu. S vypnutým motorem jsem čekal, co se bude dít a nosorožec po chvíli váhání s praskotem a frkáním popoběhl roštím podél cesty. Popojel jsem asi padesát metrů k dalšímu průhledu a čekal.

Nosorožec mě nezklamal. Po chvilce se za keři, kudy procházela zvířecí stezka, opět ozvalo funění a dusot. Chvíli nato se ukázala obrovská hlava. I když tato zvířata nemají dobrý zrak, nosorožec si mne ihned všimnul a s trhnutím se zastavil. Nějakou chvilku stál bez hnutí, ale pak dostál své pověsti menšího ale o to agresivnějšího ze dvou afrických druhů. Zafuněl a rozeběhl se směrem k mému autu!

Můj fotoaparát ihned letěl na sedadlo spolujezdce a ruce ke klíčkům od auta, které naštěstí spolehlivě nastartovalo. Jakmile se vůz hnul, rozběhnutý dvourohý tank se zastavil. Po chvilce se nosorožec uklidnil a přešel důstojně cestu.

Odhaduje se, že v celé Africe volně žije jen něco málo přes dva tisíce nosorožců černých. Je až nepochopitelné, že lidé dokáží stále drancovat něco, čeho je na světě již tak málo. Jako by nikomu nedocházelo, že až bude zastřelen poslední kus, jiný už na jeho místo prostě nepřijde.

Zdánlivě netečný král

Lev (Panthera leo)

Při pohledu do očí této šelmy člověk pochopí, proč se jí říká „král zvířat“. Vyzařuje totiž nespoutanou divokost a důstojnost. Jako jediný druh z bohaté čeledi kočkovitých šelem lvi žijí a loví ve smečkách, což umocňuje jejich sílu.
Vybrat jedinou příhodu se lvy je pro mne těžké. Velké šelmy totiž vždy byly a budou mou hlavní prioritou. Vybavuje se mi jedna zdánlivě nenápadná historka, která charakterizuje, jak lidé chování zvířat nerozumějí a při nešťastné shodě okolností se jim jejich „informační prázdnota“ může vymstít.

U řeky Sabie v JAR jsem dva dny po sobě, prakticky na totožném místě, našel dvojici lvů – samce a samici, kteří svým chováním potvrzovali, že lvi dvacet i více hodin ze dne jen proleží. Při druhém setkání jsem se svým malým vozem vmáčknul mezi dvě již přítomná větší terénní auta. Lvy jsem měl na nějakých osm metrů před autem a jediný způsob, jak je v dané pozici fotit, vyžadoval vyklonění z bočního okénka a opření fotoaparátu o zpětné zrcátko. Samec ovšem bedlivě sledoval každý můj pohyb. Slabě vrčel a jeho soustředěný zájem prozrazoval také ocas mrskající pravidelně z jedné strany na druhou. Aby se lev příliš nerozčilil, vždy jsem se po chvíli stáhnul do auta. Páreček jihoafrických důchodců ve vedlejším voze si ovšem počínal méně opatrně. Byli z pohledu na divoká stvoření tak uneseni, že se paní po chvíli rozhodla zaznamenat vše otevřeným okýnkem na svůj mobilní přístroj. Samec se chvíli upřeně díval jejím směrem, pak se postavil do přikrčeného postoje. Jeden, dva, tři zrychlující se kroky a už byl připraven skočit do otevřeného auta. Paní rychle hledala kličku k zatažení okna, ale k jejímu štěstí šlo jen o malé varování do budoucna.

Mnoho lidí si myslí, že při agresivním chování, které předchází útoku, predátor ukazuje zuby a doprovází to vrčením. V takovém případě neví, co od protivníka očekávat a tak předvádí své zbraně, aby předešel rvačce. V tomto případě byl lev ve střehu, což bylo možné poznat podle upřeného pohledu s hlavou mírně pokrčenou. Když je vše doprovázeno i drobným vrčením a mrskání ocasu, prozrazuje chování zvířecí zájem. Je jasné, že se mu něco nelíbí a chystá se k útoku. Já jsem věděl, že se něco děje, sousedé to poznali, až se šelma rozeběhla na jejich auto.

Číhající přízrak

Levhart skvrnitý (Panthera pardus)

Levhart je druhým z predátorů patřících do velké pětky. Levhartů je ve volné přírodě stále poměrně dost, ale i v centrech jejich výskytu snadno dospějete k názoru, že ve vámi navštívené oblasti tato kočkovitá šelma prostě nežije. Levhart je totiž mistr v maskování a samotář, který je nerad viděn. Má rovněž specifickou obranu kořisti před jinými masožravci, zejména před lvy a hyenami. Svou kořist vytáhne do koruny stromu a tam ji teprve konzumuje. Nedělá mu potíže dopravit vysoko do větví úlovek o vlastní váze, což u dospělého samce může být i přes osmdesát kilo.

Při svém posledním, více jak dvouměsíčním pobytu v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem levharta spatřil pouze jedenáctkrát. Přitom většina setkání byla otázkou chvilky, během níž se levhart ztratil v houští stejně rychle, jako se objevil. Na dlouhou dobu bylo mým „levhartím časovým rekordem“ asi patnáct minut. Během nich jsem sledoval krásnou levhartí samici, která se chystala k lovu na tři impalí samce. Opatrně se přiblížila až na nějakých padesát metrů, aniž by impaly cokoli vytušily, ale závan větru nakonec býložravcům prozradil přítomné nebezpečí. Ne každý pokus je úspěšný a každá potenciální kořist je perfektně vybavena, aby odhalila případné nebezpečí.

Až na závěr mého pobytu mi místní ranger prozradil, kde objevím na stromě levharta s čerstvě ulovenou kořistí. Zvíře jsem podle popisu našel v koruně s napůl sežraným prasetem. Samec levharta se mnou zůstal něco přes dvě hodiny. Jako by vycítil, že mé dny v parku jsou u konce a tak se mi předvedl v póze, ve které jsem ho po tak dlouhou dobu nemohl najít.

Neprostupná hradba

Buvol africký, zvaný také kaferský (Syncerus caffer)

Dá se bez nadsázky říct, že ze zvířat patřících do velké pětky je buvol nejnebezpečnějším tvorem Afriky. Ačkoli nejde o predátora, společně s hrochem má na kontě nejvyšší počty případů napadení a usmrcení člověka. Největší turovitý tvor afrických savan váží až 700 kilogramů. Ve stádu platí silné sociální cítění a jednotlivá zvířata jsou schopna si navzájem pomoci. Při útoku predátora udělají dospělí jedinci val okolo mláďat a jsou schopni útočící šelmy sami napadnout. Jsou známé i případy, kdy buvol překvapil lovce ze zálohy. Rychlost tohoto mohutného tvora je také úctyhodná a může dosáhnout až 55 km/h.

TIP: Vzkříšeni na poslední chvíli: Zvířata, o která jsme málem přišli

Při svém putování Jihoafrickou republikou jsem největší stáda těchto zvířat našel na severu v dřívější rezervaci Shingwedzi, která je dnes součástí Krugerova národního parku. Viděl jsem stáda, jejichž počty přesahovaly pět set kusů. Pokud projíždíte v jejich blízkosti a držíte se v autě, nehrozí vám velké nebezpečí. Spíše je potřeba být trpělivý a počítat s časem, který jízda stohlavým stádem vyžaduje. Někteří buvoli se například rozhodnou strávit nějakou chvilku uprostřed cesty, a když se líně zvednou a popojdou na stranu, z druhé strany cesty se za nimi ihned chtějí dostat ostatní členové stáda. Přes cestu se tak hrne neproniknutelná hradba tvořená svaly a rohy.