Elegantní tanečníci: Spatřit v Česku dropa velkého je dnes již velká vzácnost

Vlivem intenzifikace zemědělství, a v minulosti i lidského pronásledování, dropi vymizeli z mnoha původních hnízdišť a jejich stavy se i nadále snižují. Ztratili se z Polska, Moldavska, Bulharska i Rumunska. Vždyť před asi deseti lety žilo na jižním Slovensku asi dvacet dropů, přitom v sedmdesátých letech 20. stol. jich tam ornitologové napočítali asi šest set!

Nejistý azyl na Znojemsku

Hnízdění dropů velkých (Otis tarda) v Česku bylo známo od počátku 20. století. Jediným hnízdištěm bylo Znojemsko a pouze výjimečně – podle jistých nepříliš věrohodných zpráv – byli tito velcí ptáci viděni i v jiných částech země. Velikost naší populace v letech 1970–1981 se udržovala mezi 31–37 jedinci a v roce 1982 bylo dokonce zjištěno rekordních 44 exemplářů. Jenže pak nastal strmý zlom k horšímu a v roce 1994 bylo pozorováno již pouze šest dropů. Poslední hnízdění dropí samice bylo zaznamenáno v roce 1996. Příčinou tragického zmizení těchto impozantních ptáků nepochybně bylo nevhodné zemědělské hospodaření a zřízení vojenského a zemědělského letiště v roce 1983.

V tomto období „soumraku dropů“ naštěstí ekologové v Rakousku zahájili záchranný program, díky němuž se podařilo zvrátit pokles tamní populace a dokonce dosáhnout navýšení stavu těchto kriticky ohrožených ptáků. Jenom díky „blízkému pohraničnímu styku“ s Rakouskem se v roce 2006 objevila dropí samička také u Skalice na Znojemsku a podařilo se jí tam úspěšně vyhnízdit. Od té doby se na Znojemsku snad zdařilo ještě jedno vyhnízdění v roce 2012, ale nejedná se o potvrzený údaj.

Těžcí letci, bílé péřové koule 

Dropi velcí jsou nejtěžšími létajícími ptáky Evropy, ale navzdory své hmotnosti jsou dobrými letci. Vzlétají po rozběhu, za letu mají krk i nohy nataženy, jejich let je přímý a mávání křídly docela pomalé a elegantní. Na podzim tvoří samci a samice oddělená hejna. Jsou nesmírně plaší a dokonce bývají označováni za nejplašší evropské opeřence. Před chodcem většinou prchají do vzdálenosti půl kilometru, dopravnímu prostředku se klidí z cesty na zhruba 250 metrů.

Dropi jsou velmi dobří letci. Za letu mají krk i nohy nataženy a mávání křídly je poměrně pomalé a elegantní. (foto: Shutterstock)

Žijí ve stepních oblastech od Španělska po Čínu a oblast jejich výskytu končí jižně od Středozemního moře a severně od Dánska. Jejich areál je fragmentovaný, ptáci obývají relativně malé plochy, které jsou od sebe velmi vzdálené. Jde o převážně stálé ptáky, pouze některé nejsevernější populace na zimu odlétají.

Fantastické jsou jejich námluvní tance, při nichž se dropí kohouti na několik minut proměňují v bílé péřové koule. Julius Klejdus ve své knize Z ptačí perspektivy uvádí, že tok probíhá většinou od druhé poloviny března do prvních dnů května. Samci tokají zpravidla v časných ranních a večerních hodinách, samičky přicházejí k tokaništi a po páření se opět vzdálí.

Bojácné i bojovné matky

Tito obři mezi létavými ptáky jsou převážně vegetariány. Konzumují části jak kulturních plodin (vojtěška, řepka, mladé rostliny hrachu, řepy a kukuřice), tak i plevelných rostlin. Rádi uštipují pupeny a listy, mohou vyzobávat i dužnaté plody (např. jahod a rajčat). Dokonce byli pozorováni při uštipování květů vojtěšky nebo zbytků zeleniny – květáku, kapusty a zelí. Výjimečně sbírají i semena a obilky pšenice a ječmene, ale jejich trus dokazuje, že je nedovedou zcela strávit. Drop ovšem není striktním vegetariánem. Občas totiž požírá hmyz, může chytit i malé hlodavce či ještěrky, případně ptačí mláďata.

Samičky si v polovině května vyhrabou hnízdní jamku a snesou dvě až tři vejce. Slepice je nejprve velmi citlivá na rušení a pokud je vyplašena, může hnízdo dokonce opustit. Ke konci inkubace se ovšem již snaží vetřelce od hnízda odlákat předstíráním zranění, nebo na něj dokonce agresivně doráží. Po zhruba třech a půl týdnech se klubou mláďata, která ihned dokážou chodit. Jsou však neobratná a slepice je krmí. Létat se naučí až ve stáří šesti až sedmi týdnů.

Na skok do Dolnorakouského ráje

Za dropy jsme se koncem roku vydali do Rakouska a když jsme nedaleko Znojma pod vedením Mgr. Vlasty Škorpíkové, která se po mnoho let na výzkum dropů specializuje, přejeli státní hranici, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Všude na polích spousty zajíců, hejnka koroptví a občas jsme viděli vzlétat i majestátního orla královského (Aquila heliaca).

Ocitli jsme se v hájemství nejbližší životaschopné populace dropa velkého, která čítá asi pětapadesát exemplářů. Nachází se v Dolním Rakousku na historickém území zvaném Weinviertel („Vinná čtvrť“). Dráty elektrického vedení jsou zde opatřeny barevnými fáborky, aby se zamezilo střetu s letícími ptáky. Jednotlivá pole jsou oddělena pruhy zeleně ponechané ladem, aby byla dropům i jiným druhům ptáků a zvěře zajištěna zimní potrava.

Projížděli jsme po silničkách polní krajinou vybaveni kvalitními triedry, ale bez zkušeností paní Škorpíkové a bez jejího spektivu na stativu bychom plaché dropy dozajista neobjevili. Nakonec se nám vskutku podařilo pozorovat hejno osmnácti dropích samců a později i hejno třiceti samic. Ptáci se v silném mrazivém větru chovali vznešeně a klidně.

TIP: Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Pestrá zemědělská krajina Weinviertalu dokazuje, že člověk zemědělec může žít s dropem v prospěšném vztahu, o nějž bychom měli usilovat i na Moravě: Hospodaření na malých výměrách půdy a pestrá výsadba i s travnatými a plevelnými plochami úhoru. Rovněž také dodržování absolutního klidu v hnízdním období.