Elegantní letci luňáci: Červená a hnědá na křídlech dravců

Luňáci jsou středně velcí dravci, velikostí srovnatelní s kání. V České republice v současnosti žijí dva druhy luňáků rodu Milvus, a to luňák červený (Milvus milvus) a luňák hnědý (Milvus migrans). Ne vždy jsme se mohli těšit z přítomnosti obou druhů. V 19. století byl u nás luňák červený, podobně jako mnohé jiné druhy dravců, vyhuben a první hnízdění po více než stoleté přestávce bylo prokázáno na jižní Moravě až v roce 1976. Od té doby se populace luňáka červeného u nás mírně rozrůstá a je odhadována na 120 až 160 hnízdních párů. Těžiště výskytu je především na jižní Moravě a v jihozápadních Čechách. 

Daleké cesty a blízké svazky

Blízkým příbuzným luňáka červeného je luňák hnědý, který u nás nikdy zcela vyhuben nebyl; několik párů přežívalo i v minulém století v lužních lesích jižní Moravy. Přesto je dnes naše populace luňáka hnědého podstatně menší než stavy luňáka červeného – odhaduje se na zhruba 50 hnízdních párů a má mírně klesající tendenci. Oblast rozšíření luňáka hnědého se částečně kryje s rozšířením jeho blízkého příbuzného a zahrnuje jižní a jihozápadní části ČR. Oba druhy luňáků jsou v naší republice (na rozdíl od jiných zemích) řazeny mezi kriticky ohrožené živočichy a jsou zákonem chráněny. 

Luňáci jsou tažní ptáci. Ti červení zimují především v oblasti Pyrenejského poloostrova, i když v posledních letech se s několika jedinci můžeme (zřejmě i díky mírnějším zimám) setkávat v zimních měsících také u nás. Luňáci hnědí mají cestu na zimoviště podstatně delší, přezimují až v oblasti rovníkové Afriky. A tato daleká cesta do zimovišť je plná nástrah a nebezpečí. 

Pozoruhodnou zajímavostí je fakt, že luňáci červení a hnědí občas tvoří smíšené páry a jejich potomci, nesoucí v různé míře tělesné znaky obou druhů, jsou i nadále plodní. To svědčí o faktu, že k oddělení obou druhů došlo z evolučního hlediska teprve relativně nedávno. Odborníci odhadují, že to nebylo dříve než před 650 tisíci lety. Zásluhu na vzniku samostatných druhů má jedna z dob ledových, kdy ze severu postupující ledovec izoloval menší skupinu dravců na Pyrenejském poloostrově a z této skupiny se v průběhu let vyvinul luňák červený. Z větší části populace ve zbytku světa vznikla druhá větev – luňáci hnědí. 

Hnízdo u otravných sousedů

Brzy na jaře, jsem v Plzeňském kraji čirou náhodou objevil rozestavěné hnízdo páru luňáka červeného. Bylo ve výšce asi 15 metrů, na slabé, převládajícími západními větry ohnuté borovici. Tvořila ho hromádka ledabyle naskládaných větví, v konečné fázi vyšperkovaná kousky papírů, hadrů a plastových pytlíků. Objevem hnízda se mi naskytla jedinečná příležitost pozorovat hnízdění luňáků červených a nahlédnout tak do jejich rodinného života dost zblízka. I když pojem zblízka je zde spíše slohovým obratem, protože jsem je samozřejmě musel pozorovat z krytu a z větší vzdálenosti, abych je na hnízdě nerušil. 

Během stavby hnízda i v počátcích inkubace byli luňáci napadáni párem krkavců, jejichž hnízdo se nacházelo jen několik desítek metrů od hnízda luňáků. Jakmile se některý z luňáků objevil v dohledu nad vrcholky stromů, ozval se zvláštní pokřik krkavců, vzdáleně připomínající kvokání slepičí kvočny. Hned nato dvojice krkavců vyrazila vstříc vetřelci. Vždy se jim podařilo ať už samotného luňáka nebo i celý pár odehnat. Na hnízdo se tak luňáci dostali pouze letem mezi stromy, kdy je krkavci nezaregistrovali.

Historie se opakuje s ostříži

K hnízdu luňáků jsem opět zamířil zhruba týden před koncem května a předpokládal jsem, že mláďata by už mohla být na světě. V „sousedství“ byl klid, krkavci své hnízdo již opustili a potulovali se někde po okolí. K mému překvapení však bylo na první pohled prázdné i hnízdo luňáků. Až při pozornějším pohledu jsem zjistil, že se v něm pohybují dvě malé, bíle ochmýřené hlavičky. Vypadaly jako kulaté paličky odkvetlých pampelišek, chvíli před tím, než je vítr rozfouká po okolí.

Nepřítomnost samice na hnízdě signalizovala, že mláďata jsou už minimálně několik dní stará. Teplé a slunečné počasí tak samici umožnilo hnízdo opustit a přidat se k lovícímu samci. Po několika minutách se ozvalo hlasité melodické hvízdání rodičovského páru a na hnízdo usedla samice s ulovenou potravou. Zatímco samec kroužil v okolí, samice trhala kořist na malé kousky, které podávala mláďatům přímo do zobáků.

Na přelomu května a června se v hnízdě, čerstvě opuštěném krkavci, usadil párek ostřížů lesních. A opakoval se stejný scénář, jako když byli sousedy luňáků krkavci. Sotva se objevil některý z luňáků v dohledu, ozval se bojový pískot ostřížů a jeden nebo oba dva ostříži zaútočili na letícího luňáka. Přestože jsou ostříži o dost menší než luňáci, byla převaha v soubojích na jejich straně. Svou rychlostí luňáky předčili a i když jsou i luňáci obratnými letci, v těchto vzdušných soubojích vypadali ve srovnání s nimi neohrabaně. Vypadalo to, jako nálety malých stíhaček na větší bombardéry v nějakém válečném filmu. Po kratší, či delší době se luňáci raději dali na ústup, za neustávajícího atakování a pronásledování menšími letci.

Překvapení číslo tři

Mláďata luňáků zdárně a rychle rostla a sílila. Až asi po třech týdnech pozorování jsem zjistil, že mláďata nejsou ve hnízdě dvě, ale tři. Třetí mládě přitom bylo viditelně menší než jeho dva sourozenci. Zatímco ti již byli plně opeřeni, třetímu mláděti ještě trčely z hlavy zbytky bílého prachového peří. Přesto jsem nikdy nezahlédl, že by ho jeho větší sourozenci nějak utiskovali. Nikdy jsem také nepozoroval, že by se mláďata mezi sebou hašteřila, nebo dokonce prala o potravu. V hnízdě panovala ospalá letní nálada, mláďata většinou pospávala a polehávala. Samice se na hnízdě už vůbec nezdržovala. Pokud nelovila se samcem, posedávala na větvích na dohled od hnízda. Samec zřejmě potravu ani v této fázi přímo do hnízda nenosil, s úlovkem usedal nedaleko a čekal, až si jej samice přebere.

Koncem června opustilo hnízdo první z mláďat. Na delší výlety si ještě netrouflo a tak přelétávalo z větve na větev v jeho těsném okolí. Po dvou dnech ho následovalo mládě druhé a po dalších třech dnech i to poslední. Párek luňáků tak zdárně odchoval všechny tři mladé ptáky, pro které skončilo bezstarostné ptačí dětství a nastalo nejtěžší a nejnebezpečnější období jejich života. Během několika následujících týdnů se musí naučit samostatně lovit a vyhýbat se přitom veškerým nebezpečím a nástrahám okolního světa. O něco později se vydají na dlouhou cestu do zimoviště… 

Čas na jídlo

Rád bych se zmínil o jedné epizodě, která mi při sledování hnízda luňáků utkvěla v paměti. Bylo to v době, kdy dvě z mláďat již hnízdo opustila a zdržovala se na stromech v jeho okolí. Dospělý pták, patrně samice, přilétl s krmením pro mladé. Již z dálky se ohlašoval hlasitým voláním a usedl do větví borovice kousek od hnízda. Mláďata odpovídala tichým pískáním, kterým zřejmě také udávala svou polohu. Z mého místa jsem dobře viděl všechny tři mladé ptáky. Jeden z nich byl dost daleko od hnízda i od samice, druhý seděl nedaleko hnízda a třetí mládě setrvávalo na hnízdě.

TIP: Nespravedlivě nenáviděný lesní lovec: Kde se bere špatná pověst jestřábů?

Chvilku se nic nedělo a mláďata trpělivě seděla a čekala. Poté se ozval hvizd samice, načež se zvedlo mládě, které bylo nejdál a přiletělo k samici, kdežto druhé mládě, sedící nedaleko od ní, se ani nepohnulo. Působilo to mne, jako by samice cíleně oslovila jednoho ze svých potomků. Jako když maminka zavolá na jedno ze svých dětí: „Pepíčku teď ty! Pojď taky jíst!“.