Ekvádor: Demokracie s horkou hlavou

Vliv armády se v Ekvádoru traduje od začátku 19. století, kdy byl stát společně s Kolumbií a Venezuelou součástí Velké Kolumbie. Ta sousedila s Peru, jež si dělalo nároky na části jižních území, a v Ekvádoru bylo proto nutné udržovat početné ozbrojené jednotky. Když se Velká Kolumbie rozpadla, zůstaly Ekvádoru hranice s Peru i spory o území.

Války skutečné a ekonomické

Tahanice o příhraniční prostor s Peru se v moderní historii znovu vyostřily během 2. světové války, kdy Peru získala část dříve ekvádorského území. K dalšímu oživení sporu došlo na začátku roku 1981. Občasné příhraniční potyčky vystupňovaly napětí až k regulérní válce, která vypukla v lednu 1995, když ekvádorská armáda sestřelila peruánské letadlo a několik vrtulníků a peruánské jednotky napochodovaly do jižního Ekvádoru. Tehdejší ekvádorský prezident Sixto Durán Ballén prohlásil, že se nevzdá „jediného centimetru svého území“. Válka byla ukončena v květnu 1999 a navzdory prezidentovu prohlášení přišel Ekvádor o některá teritoria, která desítky let považoval za svá.

Ve stejné době se země potýkala s vážnými ekonomickými problémy. Ekonomika závisela především na vývozu ropy a kolísání světových cen společně s devastujícím jevem El Niňo vyústilo v rozsáhlou krizi. V roce 1999 ztratila ekvádorská měna sucre 67 % své hodnoty a během jediného týdne se propadla o 17 %. Prezident Džamil Mahuad se proto rozhodl nahradit vlastní ekvádorskou měnu americkým dolarem. K definitivnímu zániku ekvádorského sucre došlo v březnu 2001.

Zobrazit na mapě Googlu

Zabte svého prezidenta!

Za posledních deset let se v čele státu vystřídalo několik lidí. Současný prezident Rafael Correa je velmi diskutabilní postavou, o čemž svědčí jeho četné kontroverzní kroky. V prosinci 2008 prohlásil státní dluh své země za protizákonný. Argumentoval tím, že za jeho vznikem stojí předchozí zkorumpované a despotické vlády. Poté vyjádřil odhodlání konfrontovat nároky věřitelů u mezinárodních soudů a nakonec se mu tímto postupem skutečně podařilo snížit dluh země.

Asi nejvýrazněji si prezident vysloužil mezinárodní pozornost v září 2010, kdy policisté vyhlásili stávku kvůli zrušení některých výhod spojených s povyšováním a s tím souvisejícími peněžními odměnami. Protesty přerostly v silniční blokády, obsazení Národního shromáždění a státní televize i mezinárodního letiště v Quitu. Correa prohlásil, že neustoupí ani o krok a vyzval rebely, aby jej raději na místě zabili, pokud mají odvahu. Vzbouření policisté jej následně zajali a prezidenta musela po násilných střetech osvobodit armáda. Mnoho zemí vyjádřilo prezidentovi podporu a USA prostřednictvím ministryně zahraničí Hillary Clintonové prohlásily, že plně podporují „prezidenta Correu a instituce demokratické vlády v zemi“. Ekvádorský ministr zahraničí pak vyjádřil rezervovaný postoj vůči USA slovy: „Věřím, že pan Obama nemá s celou věcí nic společného. Doufám a věřím, že to platí i o jeho nejbližších podřízených.“

Nejistota blízké budoucnosti

Jak je vidět, Rafael Correa má dost daleko ke standardnímu politikovi evropského střihu. V podmínkách jihoamerického kontinentu jsou ovšem razantní kroky v některých ohledech účinné. Jeho vládě se podařilo snížit chudobu obyvatelstva a nezaměstnanost. Na druhou stranu četné organizace prohlašují, že v zemi jsou výrazně porušována lidská práva. To se viditelně projevuje i v přístupu k médiím. Rafael Correa už má na svém kontě žaloby novinářů a režisérů televizních pořadů nebo vyvlastnění soukromých médií.

V poslední aférce prezidenta se opět projevila jeho antipatie vůči Spojeným státům. Odmítl se zúčastnit Summitu Amerik, pořádaného v dubnu roku 2012 v Kolumbii. Vadila mu nepřítomnost Kuby, s jejíž účastí nesouhlasily hlavně Spojené státy. Correa toto gesto označil za nepřijatelné. Je otázkou, jak bude jeho jednání nadále přijatelné pro občany vlastního státu a zda převáží pozitivní nebo negativní činy. Jisté je, že blízká budoucnost Ekvádoru nebude ani s tímto, ani s jiným politikem jednotvárná.