Duel Bazooka vs. PzKpfw IV: Jaké byly šance amerických pěšáků proti německým tankům

Na počátku druhé světové války armády vesměs disponovaly dvěma základními druhy zbraní, které měly zastavit očekávané útoky obrněnců. Šlo o protitankové pušky, jejichž bojová hodnota ale poměrně brzy klesla, a protitankové kanony, kterých se zase na frontě obvykle nacházelo příliš málo na to, aby mohly čelit koncentrovanému nástupu tanků v místě průlomu. 

Konstruktéři se proto snažili o vytvoření nových zbraní, jež by zvýšily schopnost pěchoty vést účinný boj s obrněnou technikou. Evoluce nicméně probíhala také na opačné straně, jelikož se  stále zlepšovala pancéřová ochrana tanků, které navíc dostávaly i různé aktivní prostředky pro boj s nepřátelskou pěchotou na krátké vzdálenosti.

Přezdívka podle trumpety

Mezi nejznámější a nejúčinnější výsledky snah amerických tvůrců protitankových zbraní patří přenosné zařízení k odpalování raket. Málo se ví, že jeho první demonstrátor nabízel konstruktér Robert Goddard americké armádě již v roce 1918, ale konec první světové války způsobil zastavení tohoto projektu. Goddardův student Clarence Hickman však pokračoval ve vývoji slibné koncepce a jeho čas přišel v roce 1942, kdy US Army studovala různé metody, jak dopravit k cíli protitankovou kumulativní nálož. 

Zkoumaly se ruční a puškové granáty a někdy i dost podivné systémy vrhačů, žádný však nedokázal splnit požadované hodnoty hmotnosti hlavice, dostřelu a přesnosti. Naštěstí se na scéně objevil Clarence Hickman, kromě kterého se myšlenkou raketového pohonu zabýval rovněž například major Leslie Skinner a jeho asistent poručík Edward Uhl. 

Ze spolupráce těchto mužů se zrodila experimentální zbraň, jež obdržela pracovní označení T1 a krycí název Whip (bič). V podstatě  se jednalo o prostou, 1,5 m dlouhou trubku o průměru 2,36 palce (60 mm), jež sloužila k odpalování malých raket na pevné palivo. Ukázku jejího použití zhlédl velitel amerických pozemních vojsk generálporučík Lesley McNair, kterého novinka ihned nadchla. Jeho názor sdílel také náčelník generálního štábu George Marshall, jenž objednal výrobu 5 000 vrhačů a 25 000 raket, ačkoliv testy ještě ani zdaleka neskončily. První sériové exempláře T1 přišly z výroby v červnu 1942 a záhy proběhlo oficiální zařazení do služby pod označením M1, zatímco raketa dostala název M6. 

Vojáci ovšem zbrani říkali nejčastěji „bazooka“, jelikož při odpalu údajně vydávala trochu podobný zvuk jako stejnojmenná trumpeta, kterou vynalezl hudebník Bob Burns. Zbraň vzbudila zájem také u Britů a Sovětů, takže přicházely další objednávky, jenže vysoké tempo produkce (spolu se spěchem při zkouškách) vedlo k potížím s kvalitou. Proto docházelo k nehodám, které měly v některých případech dokonce smrtelné následky. Rakety totiž občas explodovaly už v odpalovacích trubicích a kromě toho se stávalo, že motor oproti očekávání nevyhořel ještě ve zbrani, takže potom ožehl střelci obličej.

Postupná evoluce

První bazooky zasáhly do války zřejmě v listopadu 1942 během operace Torch, tedy při vylodění Spojenců v severní Africe, ačkoli ještě předtím byl menší počet poslán britské a sovětské armádě. Tam ale podrobné informace o jejich počátečním nasazení chybějí. Prvotní dojmy z akce byly spíše rozporuplné, protože sice šlo o snadno ovladatelnou zbraň, ovšem kvůli výše uvedeným potížím a nespolehlivosti hlavic se ozývaly také stížnosti. Inženýři však zareagovali a na podzim 1943 začala produkce nové verze odpalovače s názvem M1A1 a zdokonalených raket M6A1. Zbraň obdržela zejména deflektor k ochraně obličeje před výtokovými plyny raket a tento prvek se vyráběl také jako samostatná součást, která se dala doplnit na první verzi M1. 

Vedle toho se objevil požadavek, aby se zbraň dala rozložit na dvě části, což by usnadnilo její přepravu při seskocích padákem. Výsledný produkt s označením M9 se do služby dostal v říjnu 1943 a kromě oné požadované možnosti demontáže se odlišoval i novým spoušťovým systémem, jenž používal magnety, zatímco systém v M1 a M1A1 obsahoval (občas nespolehlivé) baterie. Posléze proto padlo rozhodnutí výrobu M1A1 ukončit a dodávat všem (tedy nejen výsadkovým) útvarům již jen zbraně M9, potažmo dále zdokonalenou variantu M9A1 vyráběnou od léta 1944. 

Kromě toho pokračoval vývoj raket, z něhož vzešla verze M6A3, u které se průbojnost pancíře zvedla z hodnoty 75 na 100 mm. Vedle palby na tanky se bazooka osvědčila při palebné podpoře pěšáků, kteří ji běžně užívali také proti opevněním. Zkoušely se proto i střely dalších  druhů, například tříštivo-trhavé, zápalné či dokonce plněné bojovým plynem fosgen. Do sériové produkce se ale dostal pouze jediný specializovaný typ, a sice dýmová střela M10. Do konce války americké zbrojovky vyrobily asi 15,6 milionu raket ráže 60 mm.

Stále lepší pancéřování

Když německá armáda před válkou vytvářela organizační strukturu a taktiku svých tankových sil, počítala s vybudováním praporů o čtyřech rotách. Tři z nich měly provozovat lehčí střední tanky, určené především k boji s obrněnci nepřítele, zatímco ve čtvrté rotě by sloužily těžší střední tanky, jež by primárně ničily opevněné body na bojišti. Není složité si domyslet, že oním lehčím typem se stal PzKpfw III s kanonem ráže 37 mm (a později 50 mm) a těžším byl PzKpfw IV nesoucí krátký 75mm kanon. Novější varianty „čtyřky“ nicméně obdržely dlouhé dělo, které se ukázalo jako vynikající protitanková zbraň. 

Střetnutí se silně pancéřovanými vozidly nepřátelských armád  totiž Němce přiměla zcela změnit onu výše popsanou strukturu a taktiku. PzKpfw IV se postupně dostal do role „tažného koně“ Wehrmachtu a ta mu prakticky vydržela až do konce války, ačkoli ho z hlediska pověsti zastínily nové typy Panther a Tiger. 

Panzer IV si tuto pozici nepochybně uchoval i díky faktu, že se jednalo o kvalitní konstrukci s velkým evolučním potenciálem, jež se hodila i pro masovou výrobu ve stále složitějších válečných podmínkách. Postupné vylepšování PzKpfw IV bylo už mnohokrát detailně popsáno, a proto se zaměříme jen na ty aspekty, které se týkaly boje s pěchotou. V první řadě šlo o pancéřování, které ostatně výborně prokazuje evoluční potenciál vozidla: jestliže úvodní sériová varianta Ausf. A začínala s korbou, jejíž čelo tvořila ocel o síle 14,5 mm, poslední sériové verze  Ausf. H a J se mohly chlubit pancéřováním silným dokonce až 80 mm. Pochopitelně se to však odráželo na hmotnosti, a tak zatímco první PzKpfw IV vážily 18 tun, závěrečná provedení už vykazovala plných 25 tun.

„Zástěry“ a další novinky

Zesilování samotného pancíře korby ale zajisté nepředstavovalo jedinou metodu ke zvyšování ochrany. Počínaje verzí Ausf. G, respektive od jara 1943 se na tanky začaly instalovat také přídavné boční pancéřové desky, nejznámější pod označením „Schürzen“ (zástěry). Jednalo se o reakci na fakt, že Rudá armáda zhusta používala protitankové pušky ráže 14,5 mm, jež si dokázaly poradit s bočním pancéřováním „čtyřek“, jehož tloušťka činila jen 14,5 až 30 mm. 

Tyto „zástěry“ představovaly velké zlepšení, protože střelu zpomalily a destabilizovaly, což značně snižovalo její průbojnost. Nejprve se uplatňovaly jenom solidní ocelové desky, avšak od podzimu 1944 přibyla varianta z drátěného pletiva, jejíž přezdívka „Thoma-Schürzen“ zřejmě odkazovala na fakt, že mezi její zastánce náležel generálmajor Wolfgang Thomale z Generálního inspektorátu tankových vojsk. 

Kromě pasivní ochrany však tanky disponovaly i dalšími prvky, jež zvyšovaly jejich šance na přežití. Od verze Ausf. B se na záď korby montovaly držáky dýmovnic, které u varianty Ausf. G vystřídaly vrhače dýmových granátů na věži, takzvané Nebelkerzen-Wurfgerät. Nezřídka  však docházelo k jejich aktivaci kvůli nepřátelské palbě, takže se posléze od jejich instalace upustilo a tanky PzKpfw IV Ausf. G dostaly zcela novou zbraň pro blízkou obranu, zvanou Nahverteidigungswaffe. Jednalo se o šikmou hlaveň zabudovanou do stropu věže, která sloužila k odpalování 92mm dýmových granátů. Navíc se dala použít i ve spojení se signální pistolí ráže 26,5 mm, pomocí níž se vystřelovaly dýmové, osvětlovací či tříštivé granáty. 

Nahverteidigungswaffe se montovaly do řady typů německých tanků i jiných obrněnců. Na samohybných dělech se objevovaly také další zajímavé prostředky k boji s pěchotou, například lafety Rundumsfeuer, na nichž se nacházel kulomet a jež se ovládaly zevnitř s pomocí periskopického zaměřovače. Tyto zbraně se však do služby dostaly jen ve velmi omezené míře.

---

Čtěte také:

Srovnání protitankových zbraní: Americká bazooka a britský PIAT

V letech 1942–1943 přestávaly protitankové pušky pěchoty stačit na čím dál mohutnější pancíře nových tanků. Většina armád proto reagovala zaváděním přelomového typu reaktivních, vesměs...