Drsná krása Patagonie: Cesta za kouzlem větrného jihu

Cesta směřující do argentinské osady El Chaltén, která má jeden a půl tisíce obyvatel, je rovná jako pravítko. Řidič autobusu má přesto plné ruce práce, aby udržel vůz na své straně cesty. Člověk ani nemusí vystupovat ven, aby mu bylo jasné proč. Vozidlo se houpe pod náporem pověstných patagonských větrů, nezřídka přesahujících rychlost sto kilometrů za hodinu. Jsou součástí zdejšího každodenního života, protože nad relativně úzkým pásem země, vysunutém do oceánu jižněji než jakákoliv jiná pevnina s výjimkou Antarktidy, je nemá co zastavit. Přicházejí převážně od západu a na nebi vytvářejí typické čočkovité mraky Altocumulus lenticularis. Poryvy jsou někdy tak silné, že z hladin jezer zvedají vodní tříšť do výšky několika metrů a když se díváte na vodopády, podle kapek strhávaných větrem můžete mít občas dojem, že padají vzhůru.

Větru jsou tady věnovány i speciální dopravní značky a právě on je hlavním důvodem, kvůli němuž je ve zdejších národních parcích pod hrozbou několikaletého vězení zakázáno rozdělávat ohně. Vařit se dá jen na vyhrazených krytých místech s využitím malých plynových vařičů. Neustále se měnící počasí je i největší výzvou pro horolezce v patagonských žulových stěnách.

Česko-slovenská stopa na Kouřící hoře

Chaltén není jen název osady, ale také domorodé pojmenování 3 405 metrů vysokého štítu. Dominuje blízkému masivu a na mapách jej najdete spíše jako Fitz Roy. Nomádští lovci kmene Tehuelče mu zase říkají „Kouřící hora“, pravděpodobně proto, že vrchol často zahaluje oblačnost. Zřejmě i proto někteří obyvatelé El Chalténu tvrdí, že Tehuelčové považovali vrchol za sopku. Skutečnost je ale jiná a už pohled na jeho pravidelné tvary a strmé stěny napovídá, že je z mnohem odolnějšího granitu.

Hora Fitz Roy je vyhrazena výlučně horolezcům, nahoru nevede žádná snadná výstupová cesta. Na nejvyšší bod vystoupili poprvé Francouzi Terray a Magnone v roce 1952. Od té doby zde přibylo množství lezeckých cest. Posledním vážným počinem v oblasti byl kompletní hřeben celého masivu, takzvaný „Fitz Traverse“. Za pět dní ho zvládli překonat vynikající alpinisté Tommy Caldwell a Alex Honnold. Neznámí zde ale nejsou ani čeští a slovenští horolezci: v roce 1983 uskutečnili prvovýstup západní stěnou Róbert Gálfy, Michal Orolin a Vladimír Petrík.

Lesy a scenérie za oponou

Ačkoli nejvyšší štíty jsou pro turisty jen magickou nedosažitelnou kulisou, zdejší návštěvu bohatě vynahradí lesy. Skrze ně vede většina vzorně upravených chodníků zdejšího národního parku. Stačí kráčet potichu a můžete vidět třeba datla patagonského (Campephilus magellanicus), jak z kůry stromů dobývá potravu. Není téměř vůbec plachý a lidskou přítomnost ignoruje i poměrně rozšířené karančo jižní (Caracara plancus). Tento oportunistický dravec se nebojí přiletět ani do bezprostřední blízkosti stanů kempu Poincenot. Dokáže ulovit kořist do velikosti volavky, ale častěji se zaměřuje na hmyz, či vykrádání hnízd. Převážně se ovšem živí mršinami, které při vhodné příležitosti neváhá ukrást jiným dravým ptákům.

U jednoho z potůčků se klidně prochází husice rudoprsá (Chloephaga poliocephala). Jejím domovem jsou právě podmáčená zalesněné území a hnízdí ve vysoké trávě, nebo v dutinách stromů. 

Zatímco obyvatele lesa můžete vidět skoro za každého počasí, hory se ukážou jen občas. O to krásnější je však pohled na masiv Fitz Roy od jezera Laguna Capri, nebo od výše položeného plesa Laguna de los Tres, které obklopují už jen skály a zasněžené svahy. Jedním z nich stoupá pod stěnu dvojice horolezců. Horské divadlo ale rychle končí: štíty se skrývají do oblak a z oblohy padá drobný hustý sníh. Kouřící hora se už dnes ani zítra neukáže – v Patagonii se každý naučí těšit se i z krátkého pohledu na scenérie, které jsou častěji zahalené, než odkryté.

Nebezpečná ledová hráz

Přestože až devadesát procent světových ledovců v posledních dekádách ztrácí svůj objem, na jihu amerického kontinentu existují výjimky. Ledovec Pia IX. ležící na chilském území i argentinský Perito Moreno v současnosti rostou. Oba dva zásobuje ledem obrovské Ledové pole Jižní Patagonie, španělsky nazývané Campos de Hielo Sur. Názory vědců na růst některých ledovců se různí. Podle jedné teze přináší oteplení moří i změnu proudění, více vypařování a srážek. A když spadnou ve formě sněhu, mohou zapříčinit narůstání objemu ledovce.

Perito Moreno nese jméno argentinského akademika a objevitele Francisca Morena, přezdívaného Perito, tedy Specialista. Růst až tři desítky kilometrů dlouhého útvaru však není jedinou zajímavostí této šedomodré ledové masy. Postupující čelo ledovce se pravidelně „opírá“ o protilehlý svah, čímž dokáže zablokovat vody Brazo Rico – části jezera Argentino. Ty pak za touto přírodní hrází stoupají až o desítky metrů výš a jednou za několik let ledovou bariéru prolomí. Není snadné představit si takové divadlo. Vždyť i nárazy podstatně menších odštípnutých kousků ledu o vodní hladinu vzbuzují respekt. Dnes se na ně všichni dívají z bezpečné vzdálenosti moderního chodníku, ale vždycky to tak nebylo. Proto jen za dvě dekády, v letech 1968 až 1988, zde padající kusy ledu zapříčinily smrt přes tří desítek neopatrných zvědavců.

Věže pod Jižním křížem

Pomyslnou čáru mezi Argentinou a Chile na hraničním přechodu při Lago Esperanza tvoří jen malá dřevěná rampa na úzké prašné cestě. Na přesném průběhu dělící linie se zatím obě země nedohodly. Ležérní tempo dvojice uniformovaných celníků a ne zrovna svižná kontrola pasů vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Zvířata ovšem nemusí respektovat pohraniční formality, a tak se na obou stranách hranice spokojeně pasou lamy alpaka (Lama guanicoe), které z jednoho státu do druhého občas prohánějí nandu Darwinovy (Rhea pennata). Na horizontu se ve vzácně jasném počasí rýsují siluety věží Paine, které se tyčí dva a půl kilometru nad okolní krajinu.

Následující dny můžeme zapomenout na civilizaci i čas, kochat se nočními pohledy na Jižní kříž a během dlouhých dní se procházet horskými stezkami. I tady je krása soustředěna ve stejné míře nad hlavami i pod nohama. Na vyhřátých skalních žebrech se v termických stoupavých proudech točí kondoři andští (Vultur gryphus) a jakmile získají výšku, nespotřebují při elegantním plachtění už skoro žádnou energii.

Zem je na více místech doslova posetá milými barevnými kvítky pantoflíčků (Calceolaria uniflora). Horské scenérie se mění doslova v každé údolí, za každým ohybem chodníku a je těžké uvěřit, že hladina vysokohorsky působícího jezera Nordenskjöld se nachází pouze v přibližně stometrové nadmořské výšce. Daleko od rovníku skutečně začínají drsné velehorské pohledy mnohem níž.

Rozloučení z ostrova tučňáků

Jen dvě hodiny plavby od posledního většího města na chilském území a zároveň centra nejjižnějšího regionu země, osmnáctitisícového Punta Arenas, leží nevelký skalnatý ostrov Isla Magdalena. Neobydlený kousek země s majákem, jenž omývají vody Magalhãesovy úžiny, je domovem více než šedesáti tisíců párů tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus). Jejich plavecké dovednosti lze pozorovat již před přistáním z paluby lodě.

Pohled zblízka na každodenní aktivity těchto sympatických tvorů pak nabízí jedenapůlhodinová procházka po ostrově. Tučňáci odpočívají, hlasitě řeší sousedské spory a páří se. Jako by je lidští návštěvníci vůbec nezajímali a vše bylo navlas stejné jako v dobách, kdy sem žádný zvídavý dvounožec nezavítal.

TIP: Obří ledovec v argentinské Patagonii jako jeden z mála roste

Plavba zpět do Punta Arenas probíhá rychleji než bychom chtěli a ke konci se chýlí i návštěva jednoho z nejvzdálenějších regionů naší planety. Teprve po návratu z jižního „konce země“ si člověk uvědomí, jaké ticho panuje v bezvětří. Po zvuku vichru v uších i po drsné patagonské přírodě se mu však začne velmi rychle stýskat: Patagonie si rychle získá duši každého, kdo do ní jednou nahlédl.